Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 66/2003Usnesení NS ze dne 26.02.2003

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.66.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

32 Odo 66/2003-145

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně I., s.r.o. N., zastoupené Mgr. P. R., advokátem, proti žalovanému 1) R. N., zastoupenému Mgr. K. S., advokátkou, a žalovanému 2) J. H., zastoupenému L. E., advokátem, o zaplacení 64.996,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 1049/94, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2002, č.j. 35 Co 216/2001-121, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 5. dubna 2001, č.j. 14 C 1049/94-81, Okresní soud v České Lípě zavázal oba žalované solidárně k zaplacení 41. 555,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1.12.1992 do zaplacení, dále žalovaného 2) k zaplacení 23.441,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1.12.1992 do zaplacení a v částce 23.441,- Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení od 1.12.1992, jejíž zaplacení se žalobkyně domáhala také po žalovaném 1), žalobu zamítl. Současně zavázal oba žalované solidárně k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 3.253,40 Kč a žalovaného 2) pak dále ve výši 8.366,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15.1.2002, č.j. 35 Co 216/2001-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu k oběma žalovaným v částce 41.555,- Kč s 14 % úrokem z prodlení vůči žalovanému 1) za dobu od 11.5.1994 a vůči žalovanému 2) za dobu od 28.5.1996 do zaplacení a v přiznané částce 23.441,- Kč s 14 % úrokem z prodlení od 28.5.1996 do zaplacení vůči žalovanému 2). Dále pak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu proti žalovanému 1) ohledně 18 % úroku z prodlení z částky 41.555, - Kč za dobu od 1.12.1992 do 10.5.1994 a dalších 4 % úroků z prodlení z téže částky od 11.5.1994 do zaplacení a vůči žalovanému 2) ohledně 18 % )úroku z prodlení z částky 41.555,- Kč za dobu od 1.12.1992 do 27.5.1996 a dalších 4 % úroků z prodlení z téže částky od 28.5.1996 do zaplacení a ohledně 18 % úroku z prodlení z částky 23.441,- Kč od 1.12.1992 do 27-.5.1996 a dalších 4 % úroků z prodlení z téže částky v době od 28.5.1996 do zaplacení, zamítl. Současně oba žalované zavázal solidárně k zaplacení nákladů řízení žalobkyně ve výši 3.253,40 Kč a žalovaného 2) pak k zaplacení jednak 8.366,- Kč a dále pak 9.226,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru ohledně uzavření tří kupních smluv mezi účastníky, které uzavřeli oba žalovaní při výkonu podnikání pod společným jménem, a proto jsou povinni splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně, podle ustanovení § 10 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Ve vztahu ke čtvrté kupní smlouvě pak uzavřel, že žalovaní již nemohli dne 17.11.1992, kdy byla smlouva uzavřena, společně podnikat, neboť žalovaný 1) byl z prodejny vykázán. Za zaplacení částky 23.440,50 Kč tak odpovídal žalovaný 2), a proto i ve vztahu k této částce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod II. rozsudku). Ve vztahu k příslušenství žalobou uplatněné pohledávky pak konstatoval, že žalobce nepředložil jediný důkaz k tomu, že by žalované částky byly splatné již ke dni 1.12.1992, a proto jejich splatnost nastává až po výzvě k zaplacení ve smyslu ustanovení § 563 občanského zákoníku ( dále též jen „obč. zák.“). Doručení této výzvy nastalo ve vztahu k oběma žalovaným až doručením žaloby, tedy vůči žalovanému 1) 10.5.1994 a žalovanému 2) 27.5.1996. Výše úroků z prodlení se pak odvíjí od obvyklých úroků ze střednědobých úvěrů bank a je, podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku ( dále též jen „obch. zák.“) v návaznosti na ustanovení § 502 obch. zák., o 1 % vyšší. Průměrná úroková sazba pak činila 13 %, a proto žalobci přiznal právo na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14 %.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jímž jej napadl v celém rozsahu a dožadoval se jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení krajskému soudu. Namítal zejména, že nebylo provedeno další dokazování ve věci samé ohledně pravosti jeho podpisu na dodacích listech, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 15.9.1991 je neplatná, neboť nebyl dán souhlas obce s pronájmem nebytových prostor, a proto nelze dovozovat společnou odpovědnost obou žalovaných za zaplacení dodaného zboží, ale pouze za úhradu nájemného a služeb spojených s provozem a udržováním prodejny. Z uvedených důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, a proto nelze postupovat podle lhůty stanovené pro podání dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta je zachována podle ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř. také tehdy bylo-li dovolání podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. V případech, kdy rozhodnutí neobsahuje poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podávám nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.

Odvolací soud nepochybil, pokud účastníky řízení poučil tak, že dovolání proti jeho rozhodnutí není přípustné. Žádným z dovoláním dotčených potvrzujících výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč. Jedná se přitom o samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu, neboť odvolací soud z hlediska skutkového uzavřel, že došlo mezi žalobcem a žalovanými k uzavření tří kupních smluv, a to ze dne 2.11. 1992, 3.11.1992 a 10.11.1992. K nim se pak vztahovaly jednotlivé dodací listy. V souzené věci se tak jedná o obchodní věc a přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písmeno a) o.s.ř., aniž by na užití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech uplatněných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží (srovnej usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovoláním nemůže podle § 236 odst. 1 o.s.ř. napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu každý účastník, nýbrž je může podat pouze ten účastník řízení, kterému byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma. Jde-li tedy o dovolání žalovaného 2 proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok III. A IV. rozsudku) tak, že žalobu ohledně uplatněného nároku na zaplacení příslušenství vůči žalovanému 2 zamítl, pak se jedná o dovolání subjektivně nepřípustné, neboť směřuje proti těm výrokům rozsudku, kterými odvolací soud rozhodl v jeho prospěch. Rovněž proti výrokům týkajícím se vztahu žalobkyně a žalovaného 1) není dovolání subjektivně přípustné, neboť jimi nemohla být způsobena na právech žalovaného 2) žádná újma. Přípustnost dovolání pak proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, nelze dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. upravující obecnou přípustnost dovolání, ani z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. , jež taxativně upravují další případy přípustnosti dovolání.

Dovolání tak mohlo být podáno v této věci pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaným 2) však bylo podáno k poštovní přepravě 12.7.2002 ( čl. 137 spisu) a rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen 13.3.2002 (srovnej doručenku čl. 124). Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. byl posledním dnem dvouměsíční lhůty pro podání dovolání 13.5.2002 (pondělí). Dovolání je tudíž zjevně opožděné.

Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 a § 218a o.s.ř. odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalobci však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá (per analogiam) o.s.ř. výrok o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

V Brně 26. února 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru