Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 612/2005Usnesení NS ze dne 25.07.2007

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.612.2005.1

přidejte vlastní popisek

32 Odo 612/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, Csc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S., s. r. o., proti žalovanému Ing. T. J., zastoupeném advokátkou, o zaplacení 1,026.184,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 64/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2005, čj. 21 Co 542/2004-303, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. března 2004, čj. 14 C 64/98-279, v předmětné věci rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1,026.240,- Kč spolu se 16 % úrokem z prodlení z částky 1,265.240,- Kč od 24. 3. 1998 do 22. 8. 2003 a s 16 % úrokem z prodlení z částky 1,026.184,- Kč od 23. 8. 2003 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. soud zamítl žalobu v části o 26 % úroku z prodlení z částky 556.010,- Kč a ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně odkázal na usnesení odvolacího soudu ze dne 7. dubna 2003, čj. 21 Co 57/2003-217, který jeho předcházející rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a ohledně otázky prodlení a jejich důsledku dovodil, že nebylo prokázáno, že by účastníci sjednali sankce za prodlení žalobce nebo žalovaného. Ve smlouvě o dílo strany sjednaly, že za prodlení zhotovitele se splněním jeho závazku provést dílo řádně ve lhůtě uvedené v článku 3 bude mít objednatel právo na zaplacení smluvní pokuty zhotovitelem ve výši 0,1 % z dohodnuté ceny v této smlouvě za každý započatý den prodlení a dále že v případě prodlení objednatele s úhradou vyúčtování zhotovitele za provedené dílo bude mít zhotovitel právo na úrok z prodlení ve výši 0,1 % dlužné částky, který mu bude objednatel povinen zaplatit na podkladě zaslané písemné výzvy. Jak vyplynulo z písemné smlouvy o dílo i z výpovědí účastníků, k dohodě o ceně nedošlo, proto nemohlo dojít ani k vyúčtování, když nebyla známa konečná částka. Proto nebyly zjistitelné ani částky, které by odpovídaly smluvní pokutě, resp. úroku z prodlení.

Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaný byl v prodlení s plněním peněžitého závazku a proto žalobkyně právem požadovala úrok z prodlení (§ 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obchodního zákoníku dále též „obch. zák.“), a to ve výši obvyklé v roce 1996, tj. 15 % plus 1 %, přičemž žalobkyně požadovala úrok z prodlení až ode dne podání žaloby a podle jejího návrhu jí byl úrok přisouzen. Otázku smluvní pokuty soud posuzoval podle příslušných ustanovení občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. Účastníci zahrnuli do smlouvy o dílo i sankce pro případ prodlení ve smyslu § 544 odst. 1 a 2 obč. zák. Poněvadž nedošlo k dohodě o ceně, nemohlo dojít ani ke konečnému vyúčtování a zjištění výše smluvní pokuty. Smlouvu o dílo v části, týkající se smluvní pokuty, posoudil proto soud jako neplatnou pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Z tohoto důvodu nemohl soud přihlédnout ani k procesní obraně žalovaného, který namítal, že provedl úkon započtení částky 764.150,- Kč za prodlení žalobkyně v trvání 170 dnů.

K odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, že rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku pod bodem I., pokud jím žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16 % úrok z prodlení z částky 1,265.240,- Kč od 24. 3. 1998 do 22. 8. 2003 a 16 % úrok z prodlení z částky 1,026.184, - Kč od 23. 8. 2003 do zaplacení, potvrzuje (výrok I.) a ve výrocích pod body III., IV. a V. rozsudek okresního soudu změnil co do nákladů řízení (výrok III.)

Odvolací soud uznal odvolání za opodstatněné jenom zčásti.

Jádro odvolacích námitek proti rozsudku ve věci samé spočívá v nesouhlasu s výkladem ujednání účastníků po bodem 7.2. smlouvy o dílo. Odvolací soud již v předchozím usnesení ze dne 7. 4. 2003, čj. 21 Co 57/2003-217, dovodil, že ze systematického zařazení tohoto ujednání ve smlouvě v odstavci nazvaném „Smluvní pokuty“ i ze způsobu určení výše této sankce jednorázovou částkou, nikoli částkou odvíjející se od doby prodlení je zcela nepochybné, že toto ujednání je ujednáním o smluvní pokutě pro případ prodlení žalovaného se zaplacením ceny díla, a nikoliv ujednáním o úrocích z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák. Připomněl však, že tato smluvní pokuta nebyla předmětem řízení o odvolání. Poté žalovaný vyjádřil nesouhlas s výkladem, zaujatým odvolacím soudem, ale přestože účastníci byli při jednání dne 31. 3. 2004 poučeni podle § 119a o. s. ř., žádná tvrzení ani důkazy nedoplnili. K žádné změně skutkového stavu nedošlo, žalovaný netvrdil žádné nové skutečnosti, pro které výklad sporného ujednání neobstojí a nenavrhl žádné důkazy. Odvolací soud nemá proto důvod od svého výkladu ustoupit. Z toho důvodu byl rozsudek okresního soudu v napadené části výroku pod bodem I. podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, a to výslovně v rozsahu výroku I. s tím, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a s vůlí účastníků, projevenou ve smlouvě.

Podle názoru dovolatele ze znění smlouvy zcela jednoznačně vyplývá, že účastníci neměli v úmyslu smluvní pokutu sjednat. Soud tak učinil ze zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry a přisoudil žalobkyni vyšší úrok z prodlení, než na jaký měla podle smlouvy nárok. Kromě toho soud přisoudil úrok z prodlení od doby, kdy žalovaný v prodlení podle smlouvy nebyl.

Dovolatel je toho názoru, že ujednání 7.2. ve smlouvě o dílo, které zní „V případě prodlení objednatele s úhradou vyúčtování zhotovitele za provedené dílo, bude mít zhotovitel právo na úrok z prodlení ve výši 0,1 % dlužné částky, který mu bude objednatel povinen zaplatit na podkladě písemné výzvy“, je zcela určité a tudíž platné. Okolnost, že úrok není sjednán ve vztahu k uplynutí času, nemůže být důvodem neplatnosti. Není nezákonné ani sjednání úroku i jednou pevnou částkou, zákon smluvní volnost stran nijak neomezuje.

Dovolatel se domnívá, že tomuto názoru daly za pravdu i soudy obou stupňů, když žalovanému uložily zaplatit 16 % úrok z prodlení, aniž by byl tento úrok vázán na nějaký časový úsek, např. 16 % ročně. Již v žalobě byl požadován úrok z prodlení 26 % bez uvedení časového údaje a rovněž tak při částečném zpětvzetí žaloby a změně žalobního petitu při jednání dne 7. 1. 2004, žalobkyně roční úrok z prodlení nežalovala. Ani sjednání úroku z prodlení 0,1 % ve smlouvě o dílo bez závislosti na plynutí času nebylo chybou či nějakým opomenutím na straně žalobkyně.

Dovolatel rozhodně nesouhlasí s názorem soudu, že sankce 0,1 % z dlužné částky má charakter smluvní pokuty. O smluvní pokutě pojednává článek 7.1. smlouvy. V čl. 7 jsou smluveny různé druhy sankcí, vedle smluvní pokuty a úroku z prodlení též penále za bezdůvodné odstoupení od smlouvy. Samotný nadpis článku není rozhodný, neurčuje charakter sankcí v něm uvedených.

Dovolatel dovozuje, že vůlí účastníků bylo sjednat pro případ prodlení objednatele úrok z prodlení a to odlišně od tzv. zákonného úroku z prodlení, jinak by jej nesjednávali.

Dovolatel má za to, že znění čl. 7.2. smlouvy o dílo neumožňuje výklad, že účastníci chtěli sjednat smluvní pokutu. Rozhodující je vůle jednajících a to co svým projevem chtěli vyjádřit. Ke stejnému závěru nutno dospět nejen za použití výkladu gramatického, ale i systematického a logického. Výkladem ovšem nelze měnit smluvní vůli účastníků, nebo dokonce prohlásit předmětné ustanovení za neplatné, když je lze vyložit, jak to uvádí dovolatel.

Konečně dovolatel poukazuje na to, že soudy obou stupňů nezákonně postupovaly, pokud úrok z prodlení žalobkyni přiznaly již od roku 1998. Účastníci však v čl. 6.4. smlouvy sjednali, že objednatel nemusí fakturu akceptovat, obsahuje-li nesprávné nebo neúplné údaje nebo nesprávně fakturované částky. Podle toho také žalovaný postupoval, nesprávnou fakturu vrátil a domáhal se správné faktury se správnou částkou, aby mohl zaplatit. Takovou fakturu však dosud neobdržel a výši částky se dověděl až v rozsudku. Žalobkyně předražila své dílo o 556.010,- Kč Žalovaný by se tedy podle smlouvy dostal do prodlení s placením, kdyby nezaplatil v souladu s rozsudkem. Žalovaný dlužnou částku zaplatil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, které řeší pouze úrok z prodlení a náklady řízení.

Dovolatel uzavírá, že soudy postupovaly při posouzení úroku z prodlení sjednaného v čl. 7.2. smlouvy o dílo v rozporu s hmotným právem když věc nesprávně právně posoudily, resp. nesprávně vyložily sjednání smluvní pokuty jako neurčité a tedy neplatně ujednané.

Žalovaný v závěru navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání se ztotožňuje s rozhodnutím soudů obou stupňů a je toho názoru, že ujednání v čl. 7.2. smlouvy je o smluvní pokutě, nikoli o úroku z prodlení, protože nemá vztah k době prodlení. Výklad žalovaného je účelový a nesprávný je i jeho názor, že ujednání o úroku z prodlení je rovnocenné výroku napadeného rozsudku, kde naopak je doba prodlení výslovně uvedena.

Žalobkyně nemá napadené rozhodnutí za rozhodnutí zásadního právního významu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas ve stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

V daném případě jde o potvrzující rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně bylo již v pořadí druhým rozhodnutím ve věci, nejde však o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl ve věci samé (co do otázky, která je předmětem dovolacího řízení) jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolací soud proto zkoumal, zda je dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. předpoklad, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešená právní otázka musí mít judikatorní přesah, tzn. že musí mít význam nejen pro konkrétní posuzovanou věc, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Musí jí o řešení otázek právních, nikoli otázek jiných, zejména zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v této věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné, přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Předmětem řízení o dovolání je nárok na 16 % úrok z prodlení se zaplacením doplatku ceny díla, popř. nárok na smluvní pokutu z téhož důvodu.

Dovolatel v daném případě žádnou obecnou právní otázku zásadního významu nevymezuje.

Pokud jde o právní výklad (právní posouzení) článku 7.2. předmětné smlouvy o dílo, jde o konkrétní smluvní ustanovení, které nepřekračuje meze tohoto individuálního případu a nemá proto obecný judikatorní přesah. Výklad tohoto smluvního ustanovení odvolacího soudu může být proto podroben pouze zkoumání, zda není v rozporu s hmotným právem.

Právní závěr odvolacího soudu, že v daném smluvním ustanovení byla ve skutečnosti sjednána smluvní pokuta, nikoliv úrok z prodlení, není v rozporu s právní teorií a jurisprudencí, ani se standardní rozhodovací praxí soudů. Rozdíl mezi úrokem z prodlení a smluvní pokutou vynikne při vzájemném porovnání těchto hmotněprávních institutů.

Úroky z prodlení (případně poplatek z prodlení) postihují prodlení s plněním peněžitého dluhu, a to procentní sazbou ze základu (z jistiny) v závislosti na délce doby prodlení. Úrok z prodlení se tedy vždy vztahuje na peněžité plnění a má vždy povahu opětujícího se plnění.

Oproti tomu smluvní pokuta (též konvenční či konvencionální pokuta) vykazuje odlišné obsahové znaky. „Právní podstatou smluvní pokuty je povinnost zaplatit určitou částku v případě, že byla porušena smluvní povinnost, kterou si strany pro případ jejího porušení sjednaly“ (viz Kolektiv autorů: Občanské právo hmotné, svazek II. Codex, Praha 1995, autor prof. JUDr. Jan Dvořák, s. 110).

Již dříve při komentování § 1336 obecného zákoníku občanského z roku 1811 se dovozovalo, že „Konvenční pokuta jest plnění, zpravidla plnění peněžité, které dlužník slibuje věřiteli pro případ, že svůj závazek nesplní vůbec nebo nikoli řádně, a to na místě újmy, která věřiteli bude neplněním nebo nepořádným plněním způsobena… Konvenční pokuta jest taxovaná škoda majetková (viz Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl pátý, Praha 1937, Nakl. V. Linhart v Praze, s. 969).

I v nejnovější komentářové literatuře se rozdíl mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení vymezuje obdobně. „V případě úroku z prodlení jde o majetkovou sankci stanovenou zákonem, včetně její výše, smluvním stranám je však dána v obchodně právních vztazích možnost sjednat si odchylnou výši sazby úroku z prodlení a dále úrokem z prodlení je sankcionováno pouze neplnění peněžitého závazku“ (viz Faldyna, F., Hušek, J., Pohl. T.: Zajištění a zánik obchodních závazků, 2. vydání, Praha, ASPI a. s., 2007, autor J. Hušek, s. 66-67).

Z uvedeného porovnání se podává, že smluvní pokuta sice může být určena i procentní sazbou (ze stanoveného základu), obdobně jako úrok z prodlení, zpravidla však je určena pevnou částkou, i bez závislosti na plynutí času (tedy jednorázově) a obvykle tudíž nebývá opětujícím se plněním.

Z popsaných důvodů nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.

Zbývající námitky dovolatele nemají právní relevanci, nejsou otázkami právními, natož zásadního právního významu a kromě toho se vztahují ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Tyto námitky nelze podřadit dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jde o otázky skutkového zjištění, popř. o otázky (způsob a důsledky fakturace), které jdou nad rámec dovolacího přezkumu, popřípadě jde o novoty, jimiž se soud prvního stupně nebo odvolací soud nezabýval (podle § 241a odst. 4. o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. července 2007

JUDr. František Faldyna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru