Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 57/2004Rozsudek NS ze dne 12.11.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.57.2004.1
Dotčené předpisy

§ 36a předpisu č. 367/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 57/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. D., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) BaH, v.o.s., zastoupené, advokátem, 2) M. H., zastoupenému, advokátem, 3) Z. B., zastoupenému, advokátem, 4) P. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 3 299 907 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 C 71/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č.j. 23 Co 39/2003 - 152, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení druhému žalovanému 40 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám …, advokáta se sídlem v …, a třetímu žalovanému 40 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám …, advokáta se sídlem v ...

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal plnění z důvodu, že jako ručitel na základě prohlášení z 26. 2. 1993 splnil namísto dlužníka závazek z úvěrové smlouvy uzavřené dne 10. 3. 1993 mezi prvním žalovaným a … bankou a. s.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. srpna 2002, č.j. 14 C 71/99-115, uložil žalovaným 1), 3) a 4) zaplatit žalobci společně a nerozdílně 3 299 907 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 28. 5. 1996 do zaplacení, vůči žalovanému 2) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že podle § 308 obch. zák. plněním žalobce jako ručitele … bance dne 27. 5. 1996 přešla pohledávka věřitele vůči dlužníkovi za zákona na ručitele (žalobce), který je oprávněn požadovat zaplacenou částku po dlužnících, kterými jsou mimo žalovaného 1) i žalovaní 3) a 4), kteří jako společníci B., v.o.s. ručí za závazky žalovaného 1) ze zákona. Vůči žalovanému 2) žalobu zamítl, neboť ukončil účast v B., v.o.s. nejpozději dnem 7. 10. 1992. Odmítl námitku žalovaných 1), 3) a 4), že ručitelský závazek učinil v prohlášení ze dne 26. 2. 1993 Městský úřad D., který nemá právní subjektivitu, neboť v dalším dokumentu - dohodě o ručení ze dne 26. 2. 1993 M. D., zastoupené starostou Ing. J. S., prohlásilo, že ručí za závazek B., v.o.s., proto je nerozhodné, že v prohlášení ručitele se stejným datem je uveden M. ú. D., a mimoto je prohlášení opatřeno razítkem M. D.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č.j. 23 Co 39/2003–152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby proti žalovanému 2) a ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit mu náklady řízení potvrdil, a ve vyhovujícím výroku, kterým byla žalovaným 1), 3) a 4) uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 3 299 907 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítl. Po doplnění dokazování výslechem svědka Ing. J. S., z jehož výpovědi vyplynulo, že ručitelský závazek odsouhlasila rada města a na základě toho jako starosta závazek za město podepsal, odvolací soud uzavřel, že podmínkou platnosti ručitelského prohlášení bylo rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 369/1999 Sb., a jestliže se tak nestalo, nemohl platně vzniknout ručitelský závazek žalobce, přičemž vycházel i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000, a proto dospěl k závěru, že žalobce se nemůže oprávněně domáhat žalované částky.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což spatřuje v tom, že odvolací soud měl věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování v tom směru, zda a jakým způsobem obecní zastupitelstvo či rada obce úkon starosty schválila. Tím, že další dokazování soud nepovolil, zabránil žalobci, aby předložil další důkazy, zejména zápis z jednání městské rady M. D. ze dne 22. 2. 1993, kterým by bylo prokázáno, že rada odsouhlasila ručení na úvěr žalovaného 1). Poukázal, že soud vycházel z právní úpravy, která byla přijata až po šesti letech po učiněném právním úkonu, který je předmětem sporu, a odvolací soud se měl řídit pouze ústavním nálezem sp. zn. IV. ÚS 576/2000, který jednoznačně uvádí, že starosta obce nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, příp. rady obce. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) i žalovaný 3) navrhli zamítnutí dovolání, neboť se domnívají, že odvolací soud rozhodl správně. Žalovaný 3) zdůraznil, že podmínkou platnosti ručitelského prohlášení bylo rozhodnutí obecního zastupitelstva ve smyslu § 36a zákona o obcích č. 367/1990 Sb., a pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvádí zákon č. 369/1999 Sb., jedná se zřejmě o administrativní chybu v psaní. Pokud žalobce požaduje doplnění dokazování v tom směru, zda starosta měl ke svému jednání souhlas obce, odkázal žalovaný 3) na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je uvedeno „vydání ručitelského prohlášení nebylo odsouhlaseno zasedáním zastupitelstva“. Z uvedeného důvodu považuje námitku žalobce k nedostatečnému dokazování za neopodstatněnou.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního rádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání žalobce důvodným.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá.

Nejvyšší soud ČR se tedy dále zabýval námitkou dovolatele poukazující, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]., jež dovolatel spatřoval v tom, že odvolací soud nepostupoval správně, nevrátil-li věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování v tom směru, zda a jakým způsobem obecní zastupitelstvo či rada obce úkon starosty - ručitelský závazek, schválila. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná mimo jiné i tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Takovou vadu řízení však dovolací soud v řízení neshledal. Občanský soudní řád soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede, a které nikoli (§ 120 odst. 1 o. s. ř.); nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených § 18 o. s. ř. a také těch, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, a jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 2, pod č. 49). V dané věci bylo skutkové zjištění, že vydání ručitelského prohlášení nebylo odsouhlaseno na zasedání zastupitelstva M. D., zjištěno již soudem prvního stupně (strana 4 jeho rozsudku) a vyplynulo i z doplněného dokazování odvolacího soudu, ze svědecké výpovědi Ing. J. S., který uvedl, že ručitelský závazek odsouhlasila rada města a na základě toho jako starosta závazek za město podepsal.

Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.

Poukázal-li dále žalobce, že soud vycházel při posouzení věci z právní úpravy, která byla přijata až po šesti letech po učiněném právním úkonu, který je předmětem sporu, a že odvolací soud se měl řídit pouze ústavním nálezem sp. zn. IV. ÚS 576/2000, který jednoznačně uvádí, že starosta obce nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, příp. rady obce, pak ve skutečnosti žalobce směřuje k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, i když tak výslovně v dovolání neuvedl.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

V dané věci odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že podmínkou platnosti ručitelského prohlášení bylo rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 369/1999 Sb., a jestliže se tak nestalo, nemohl platně vzniknou ručitelský závazek žalobce. Dovolací soud souhlasí s žalovaným 3), že uvedl-li odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zákon č. 369/1999 Sb., jedná se o zřejmou nesprávnost, kterou lze odstranit podle § 164 o. s. ř., umožňující předsedovi senátu opravit v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Nesprávnost v uvedení čísla právního předpisu je zřejmá, neboť předpis uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 369/1999 není zákonem, ale jedná se o sdělení Ministerstva zahraničních věcí, a tento předpis ani neobsahuje žádné paragrafové členění, zatímco odvolacím soudem citovaný § 36a je obsažen v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích, a z ustanovení tohoto § 36a pod písm. d), ve znění platném ke dni 26. 2. 1993 (čl.I zákona č. 485/1991 Sb., kterým se s účinností od 29. 11. 1991 měnil a doplňoval zákon č. 367/1990 Sb.), kdy mělo být učiněno předmětné prohlášení o ručení, vyplývá, že obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních úkonech obce, kterými jsou přijetí úvěru (půjčky a dotace), poskytnutí úvěru (půjčky a dotace), převzetí dluhu, přistoupení k dluhu a také převzetí záruky. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že podmínkou platnosti ručitelského prohlášení bylo rozhodnutí obecního zastupitelstva, a jestliže se tak nestalo, nemohl platně vzniknou ručitelský závazek, a žalobce se nemůže oprávněně domáhat žalované částky, je jeho právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, správný.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy není rovněž naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný 2) a žalovaný 3) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta žalovaného 2) a advokáta žalovaného 3), a to pro každého advokáta ve výši 40 500 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem pro každého advokáta ve výši 40 575 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 12. listopadu 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru