Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 554/2003Rozsudek NS ze dne 30.09.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.554.2003.1
Dotčené předpisy

§ 451 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 554/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) P. R., zastoupeného, advokátem, a b) Ing. T. B., proti žalovanému K. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 102 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 171/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125, takto:

I. Dovolání se v části směřující proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125 odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125 se ve výroku I, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci kromě již pravomocně přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím další částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení, a ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

III. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 18. dubna 2001 č. j. 19 C 171/97-102 se zastavuje.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 18. dubna 2001 č. j. 19 C 171/97-102 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 54 017 Kč s 21% úrokem z prodlení od 16. 8. 1996 do zaplacení, ve zbytku návrh na zaplacení částky 102 400 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s žalovaným dne 6. 1. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalobců za účelem provozu řeznického obchodu a přípravny zboží žalovaným. Jednalo se o řeznický obchod v přízemí, přípravnu zboží v přízemí, kancelář, toaletu, dílnu v suterénu a dvě chladírny v suterénu. Nájemné bylo sjednáno v částce 20 000 Kč čtvrtletně. Žalobci se domáhali úhrady nájemného za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1996 a I. a II. čtvrtletí roku 1997, dále úhrady nákladů spojených s užíváním předmětných prostor ve výši 2 400 Kč (odvoz odpadků, vodné apod.) v roce 1995, celkem tedy 102 400 Kč. Poté, co soud prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu jako absolutně neplatnou pro nedostatek předběžného souhlasu příslušného orgánu státní správy, překvalifikovali žalobci svůj nárok na bezdůvodné obohacení. Žalovaný užíval předmětné nebytové prostory až do 15. 8. 1996, kdy mu nebylo rozhodnutím Městské hygienické stanice v P. s ohledem na stavebně technický stav těchto nebytových prostor povoleno jejich užívání. Žalovanému se tak dostalo bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor o výměře 56,1 m2 (přípravna pro provoz) a 27,5 m2 (prodejní plocha) za dobu od 1. 1. 1996 do 15. 8. 1996. Výši bezdůvodného obohacení určil soud prvního stupně v souladu s § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) z obvyklého nájemného v daném čase a lokalitě, které podle zprávy Magistrátu města P. pro K. t. v P., kde se objekt nacházel, činilo 2 250 Kč za 1 m2 ročně u prodejní plochy a částku 1 500 Kč za 1 m2 ročně u ostatních ploch. Roční nájemné se tak pohybovalo ve výši 146 025 Kč, za dobu užívání pak činilo 79 097 Kč. Tuto částku soud prvního stupně snížil o prokázané investice žalovaného do nebytových prostor ve výši 25 080 Kč.

K odvolání žalobce a) a žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci kromě již pravomocně přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím další částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení, co do částky 25 080 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud potvrdil právní závěr soudu prvního stupně ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného z titulu užívání nebytových prostor žalobce, nesouhlasil však s výší v místě a čase obvyklého nájemného, jak bylo stanoveno soudem prvního stupně, a také s obdobím, za které bylo bezdůvodné obohacení uloženo uhradit. Podle odvolacího soudu je nesprávný závěr, že pokud bylo dohodnuto nájemné menší než obvyklé, je možno získat bezdůvodné obohacení vyšší; v daném případě je proto nutno vycházet ze sjednané částky 864 Kč za 1 m2 ploch ročně. Ohledně doby užívání vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že žalovaný doložil, že provedl úhradu nájemného za první čtvrtletí roku 1996 ve sjednané výši 20 000 Kč a že byl předložen protokol o předání nebytových prostor žalobcům ze dne 30. 6. 1997. Bezdůvodné obohacení tedy žalovanému vzniklo za dobu od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1997. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vyšel odvolací soud z toho, že předmětem řízení byla částka 102 400 Kč a předmětem odvolacího řízení nebyla částka 14 267 Kč s příslušenstvím. Po odečtení této částky a částky 25 080 Kč za oboustranně uznané investice žalovaného do nemovitosti, do jejíž výše byla žaloba zamítnuta, zbývá žalovanému k úhradě 63 053 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud podstatně změnil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel poukázal na § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť podle jeho názoru oba soudy věc rozhodly rozporu s hmotným právem a je proto dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvedl stejně jako ve svém odvolání, že nebylo podle jeho názoru přihlédnuto k tomu, že žalovaný od počátku nevyužíval a vzhledem k přísným hygienickým předpisům v jeho oboru podnikání ani využívat nemohl dílnu a dvě chladírny v suterénu, takže mu v této části nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Dovolatel ve skutečnosti užíval pouze prodejní plochu o rozloze 27,5 m2, u které činilo průměrné nájemné v dané lokalitě a v daném čase 2 250 Kč za 1 m2 plochy ročně, a ostatní prostory o celkové rozloze 28,7 m2 s obvyklým nájemným 1 500 Kč za 1 m2 ročně, takže nájemné by činilo 104 925 Kč ročně. Pokud má být žalobcům přiznáno bezdůvodné obohacení, je tak možno učinit za období od 1. dubna 1996 do 15. srpna 1996, tj. za 4,5 měsíce, což činí 39 347 Kč. Pokud se od této částky odečtou prokazatelné investice ve výši 25 080 Kč, zůstává k zaplacení 14 267 Kč. Dovolatel poukázal na to, že všichni účastníci až do doby rozhodování soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu v roce 1998 považovali tuto smlouvu za platnou, a proto byl v protokole o předání nebytových prostor žalobcům specifikován „předmět nájmu“ podle této nájemní smlouvy. Žalovaný proto v souladu s touto později „zneplatněnou“ smlouvou předal zpět žalobcům „předmět nájmu“ tak, jak byl v původní nájemní smlouvě specifikován. Navíc tento protokol nese datum až 30. 6. 1996 (zřejmě správně 30. 6. 1997), neboť žalobci neposkytovali potřebnou součinnost ani aktivitu ohledně uvedených prostor, což zavinily probíhající spory mezi žalobci samými. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Při posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností se přitom nemyslí např. rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V zhledem k tomu, že na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, který ve výroku pod bodem I uložil žalovanému povinnost zaplatit oběma žalobcům částku 54 017 Kč, odvolací soud ve výroku pod bodem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci kromě již přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím další částku ve výši 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení, aniž nespecifikoval, kterému z obou žalobců je žalovaný povinen zaplatit stanovenou částku a tento závěr nelze dovodit ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je měnícím celý výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. Dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku odvolacího soudu pod bodem I, je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).

Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, v němž odvolací soud obsahově potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 25 080 Kč s příslušenstvím (výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II), subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v této části podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud podle § 242 odst.1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.

V rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, však Nejvyšší soud nejprve z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zjistil, že řízení takovou vadou trpí. Ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. stanoví náležitosti rozsudku, mezi něž patří vlastní výrok rozsudku, jímž je podle § 155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé. Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální (srov. § 261a o. s. ř.). Soud je přitom povinen vyčerpat celou projednávanou věc a musí také dbát na to, aby výrok rozsudku odpovídal žalobnímu petitu. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. V posuzované věci však výrok rozsudku odvolacího soudu postrádá přesné označení oprávněné osoby, resp. oprávněných osob, když v řízení, jehož účastníky jsou dva žalobci, označuje jako oprávněnou osobu pouze „žalobce“ a nelze ani z odůvodnění rozsudku dovodit, o kterého žalobce se jedná, přičemž rozsudek současně neobsahuje výrok ohledně práv zbývajícího žalobce. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy vzhledem k uvedené vadě nepřezkoumatelné pro jeho nesrozumitelnost.

Odvolací soud navíc zatížil řízení i další vadou, neboť nerozhodl o celém rozsahu odvoláními dotčeného příslušenství pohledávky (nerozhodl o úrocích z prodlení z částky 63 053 Kč za dobu od 16. 8. 1996 do 30. 6. 1997).

Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v rozsahu přípustného dovolání zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

I když Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, zrušil pro vady řízení, považuje za potřebné vyjádřit se k dovolacímu důvodu uplatněnému žalovaným.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu, podle něhož získal podle § 451 a násl. ObčZ bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje ve výši tohoto bezdůvodného obohacení vycházející podle jeho názoru z nesprávného určení doby a rozsahu užívání předmětných nebytových prostor. Dovolatel především namítá, že nebytové prostory v suterénu objektu nikdy neužíval, takže mu v rozsahu jejich výměry nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Dále namítá, že do doby užívání nebytových prostor bez právního důvodu lze započíst pouze období od 1. 4. 1996 do 15. 8. 1996, neboť poté nemohl prostory užívat pro své podnikání v důsledku rozhodnutí Městské hygienické stanice v P.

Odvolací soud při zjišťování výše bezdůvodného obohacení vyšel z předávacího protokolu ze dne 1. února 1995, kterým dovolatel potvrdil a v řízení nezpochybnil, že převzal všechny nebytové prostory, které byly předmětem neplatné nájemní smlouvy, tedy včetně sklepních prostor a klíčů od vstupů do těchto prostor. Ohledně ukončení užívání takto převzatých nebytových prostor vzal odvolací soud za prokázané, že k jejich předání žalobcům došlo dne 30. června 1997 na základě písemného oboustranně podepsaného předávacího protokolu. Pokud tedy odvolací soud věc dovodil, že s ohledem na uhrazené nájemné za první čtvrtletí roku 1996 vzniklo dovolateli bezdůvodné obohacení užíváním všech nebytových prostor, které převzal, a to v době od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1997, považuje tento závěr Nejvyšší soud za správný, neboť skutečnost, že Městská hygienická stanice v P. rozhodla o nezpůsobilosti předmětných prostor k užívání pro účely podnikání žalovaného, nemá za důsledek, že od této doby nevzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, pokud tyto prostory žalobcům nevrátil. Dovolatel měl po celou uvedenou dobu možnost užívat předmětné prostory. Bezdůvodné obohacení by žalovanému nevzniklo pouze v případě, že by žalobci žalovanému v užívání těchto prostor bránili, resp. pokud by bezdůvodně odmítali předmětné prostory převzít zpět.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru