Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 502/2004Usnesení NS ze dne 18.01.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.502.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 502/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce Ing. A. Z., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. P., a. s., č. h. Č., o zaplacení 108.104,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 49/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2004, č.j. 9 Cmo 467/2003-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované úhrady pojistného plnění v celkové výši 108.104,20 Kč s příslušenstvím jako reparace škody vzniklé dvěma pojistnými událostmi – odcizením pojištěných věcí žalobce při vloupáních do jeho provozovny v únoru a v říjnu roku 1999, které mu odmítla žalovaná vyplatit z důvodu, že zabezpečení pojištěných věcí nesplňovalo požadavky pojistné smlouvy.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. července 2002, č.j. 38 Cm 49/2001-67, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Považoval ze nesporné uzavření pojistné smlouvy, jejíž nedílnou součástí se stala kromě Všeobecných pojistných podmínek i Pravidla 1/95, která ukládala žalobci povinnost zabezpečit pojištěný objekt truhlárny zábrannými prostředky v závislosti na výši pojistného plnění – v případě pojistného plnění do 100.000,- Kč jedním bezpečnostním zámkem. Podle zjištěného skutkového stavu však byly plechové dveře, jimiž pachatel do provozovny vnikl, vybaveny pouze zámkem FAB, který dle výkladu pojmů v bodu 5 Pravidel 1/95 podmínky bezpečnostního zámku nesplňoval a rovněž takto nebyly vybaveny ani celoplechové dveře z boční strany dílny, které pachatel vypáčil v případě prvního vloupání. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobce porušil svou povinnost zabezpečit pojištěné věci dohodnutým způsobem. Vycházeje z Pravidel 1/95, podle nichž není pojistitel povinen poskytnout plnění, pokud způsob zabezpečení pojištěných věcí nebo cenností neodpovídal v době pojistné události zvláštním ujednáním v pojistné smlouvě nebo jednotlivým ustanovením Pravidel 1/95, shledal obranu žalované o nezabezpečení pojištěných věcí dohodnutým způsobem důvodnou a žalobci nárok na jím požadované pojistné plnění nepřiznal.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2004, č.j. 9 Cmo 467/2003-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V souzené věci označil za podstatu sporu to, zda byla naplněna smluvní ujednání o způsobu zabezpečení movitých věcí podmiňující vznik povinnosti žalované na poskytnutí pojistného plnění. Odvolací soud názoru odvolatele, že pojištěné věci zabezpečil dohodnutým způsobem, nepřisvědčil. Jeho námitku, že požadavek bezpečnostního zámku se vztahuje pouze na vstupní dveře, nikoli však na vrata stolárny a dveře do kotelny, jimiž pachatel do objektu vnikl, posoudil z pohledu smluvního vymezení podmínek vzniku práva na pojistné plnění jako irelevantní. Zdůraznil, že smluvní ujednání nerozlišuje dveře z hlediska jejich stavebního vymezení či určení, podstatným je, že slouží k uzavření prostoru, ve kterém jsou umístěny pojištěné věci. Jelikož tomu tak nesporně v obou případech vzniku pojistné události bylo a v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že tyto dveře nebyly opatřeny bezpečnostním zámkem ve smyslu vymezeném Pravidly 1/95, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Pokud žalobce s odkazem na svědeckou výpověď pracovnice žalované jednající o uzavření pojistné smlouvy namítal, že v době uzavírání smlouvy tato pracovnice shledala zabezpečení dveří dostatečným, odvolací soud uvedl, že toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování. Kromě toho zdůraznil, že povinnost zabezpečit pojištěné věci způsobem podmiňujícím rozsah pojistného plnění stíhá pojištěného (žalobce) a že zjištění učiněná pracovnicí pojistitele (žalované) uzavírající za pojistitele pojistnou smlouvu v době uzavírání pojistné smlouvy, nemohou dle smluvních ujednání pojištěného této povinnosti zbavit.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Naplnění podstatné vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že na straně jedné nebyl soudem vyslechnut k některým otázkám jako účastník řízení a na straně druhé soud vyslechl zaměstnankyni žalované a na jejím zcela nevěrohodném tvrzení své rozhodnutí založil. Tím došlo dle jeho názoru k porušení zásady rovnosti stran před soudem.

Dovolatel, namítaje nevěrohodnost vyslechnuté zaměstnankyně žalované, snesl argumenty na podporu svého názoru, že žalovaná nebyla oprávněna pojistné plnění zcela odmítnout. Za situace, kdy její zaměstnankyně před uzavřením pojistné smlouvy objekt schválila jako řádně zabezpečený, pak mohlo být pojistné plnění pouze snad sníženo, nikoli zcela odmítnuto, neboť žalovaná odpovídá za jednání své zaměstnankyně a měla tedy podíl na tom, že objekt nebyl řádně zabezpečen, jakož i na vzniku škody. Dovolatel, odkazuje na ustanovení § 799 odst. 3 a § 809 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dovozuje, že tato právní norma upravuje odlišný postup v případě vědomého či naopak nedbalostního porušení povinností pojištěného. Z tohoto pohledu by proto nedostatečná vědomost pojištěného v důsledku nedostatečného poučení či požadavků pojistitele při uzavření smlouvy měla stíhat především pojistitele, který v takových případech nemůže pojistné plnění odmítnout. Žalovaná nese spoluodpovědnost za vzniklou škodu a pojistné plnění nemůže zcela odmítnout i pro porušení své právní povinnosti poskytnout pojištěnému pravdivou informaci namísto ujištění, že objekt je řádně zajištěn; tato povinnost dle názoru dovolatele vyplývá i z ustanovení § 415 obč. zák.

Dovolatel považuje v souzené věci za rozhodné, že měl stolárnu řádně podle pojistné smlouvy zajištěnu. Vstupní dveře měl opatřeny jedním bezpečnostním a jedním přídavným zámkem, přičemž nad rámec smlouvy zajistil dvoje vrata na rampu dvěma nezávislými zámky a celokovové dveře do kotelny jedním dozickým zámkem. Zdůrazňuje, že obě vloupání pachatel vedl jinudy než přes řádně zabezpečené vstupní dveře, přičemž s poukazem na Všeobecné pojistné podmínky a Pravidla 1/95 dovozuje, že pojem vstupní dveře nelze rozšiřovat na dveře do kotelny, ani na oboje dvoukřídlá vrata na rampě stolárny sloužící k jinému účelu.

K případu prvního vloupání dovolatel dále uvedl, že nebyla vůbec dána příčinná souvislost mezi nezabezpečením dveří bezpečnostním zámkem a vzniklou škodou, neboť nebyl vypáčen zámek, nýbrž dveře kotelny bez jakéhokoliv porušení zámku. Soudy žalobci vytýkané nezabezpečení dveří bezpečnostním zámkem proto škodu nezavinilo, nehledě na to, že tuto svou povinnost žalobce neporušil vědomě, jak to občanský zákoník vyžaduje. K případu druhého vloupání dovolatel na svou obranu dále poukazuje na to, že pachatel nevnikl do stolárny žalobce přes vstupní dveře, ale přes dvoukřídlá masivní vrata, rozlomil cylindrickou vložku a vyšrouboval u masivní kovové petlice se zamčeným velkým visacím zámkem šrouby zajištěné zevnitř maticemi.

Jako další argument dovolatel uvádí skutečnost, že pracovnice žalovaného zkontrolovala a potvrdila splnění požadovaných podmínek k zabezpečení stolárny a teprve následně mu předložila pojistnou smlouvu k podpisu. Pokud by se za této situace povinnost zabezpečit objekt bezpečnostními zámky měla vztahovat kromě vstupních dveří i na další stavební prvky, tj. na dveře do kotelny a vrata stolárny, je dovolatel názoru, že se žalovaná dopouští vědomě jednání, které lze označit za podvodné nebo nejméně v rozporu s dobrými mravy. Pokud žalovaná sjedná pojistnou smlouvu s vědomím absence řádného zabezpečení pojišťovaného objektu a teprve následně, po pojistné události namísto poskytnutí plnění poukazuje na nedostatky, nemůže být takový její postup k tíži žalobce.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně s vrácením věci k novému projednání a rozhodnutí.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s právním posouzením věci soudy obou stupňů ztotožnila, a proto navrhla zamítnutí dovolání.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z obsahu dovolání lze dovodit, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledává. V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud na zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky, a to včetně Všeobecných pojistných podmínek a Pravidel 1/95 jako její nedílné součásti.

V napadeném rozhodnutí neřešil odvolací soud žádnou otázku zásadního právního významu, kterou dovolatel ani nevymezuje, přičemž ani z jeho argumentace v dovolání nikterak nevyplývá, že by akcentoval takovou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, popřípadě právní otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu dovolání se podává, že výtku nesprávnosti právního posouzení věci dovolatel zčásti založil na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů (otázka zabezpečení objektu, způsob vniknutí pachatele do stolárny, skutková zjištění učiněná ze svědecké výpovědi zaměstnankyně žalované sjednávající pojistnou smlouvu, apod.). Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jestliže tedy bylo soudy nižších stupňů skutkově zjištěno, že objekt žalobce nebyl z pohledu dohodnutých pojistných podmínek řádně zabezpečen, je dovolací soud povinen z takto zjištěného skutkového stavu vycházet.

Pokud jde o dovolatelem uváděná ustanovení §§ 799 odst. 3 a 809 odst. 2 obč. zák., jimiž podpořil svou argumentaci nároku alespoň na snížené pojistné plnění, nelze je v souzené věci aplikovat, jelikož upravují podmínky pro oprávnění pojistitele snížit plnění z pojistné smlouvy v případech, kdy je pojistitel povinen plnit. O takový případ však v souzené věci nešlo. Rovněž tak odkaz dovolatele na ustanovení § 415 obč. zák. je třeba hodnotit jako nepřípadný, jelikož informacemi o dostatečnosti nebo nedostatečnosti zajištění objektu před uzavřením pojistné smlouvy pojišťovna preventivní povinnost ve smyslu tohoto ustanovení neplní; kromě toho je třeba vzít v úvahu, že předmětem sporu je posouzení nároku na pojistné plnění, nikoli náhrada škody.

Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k další námitce dovolatele o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezabezpečením objektu a vznikem škody, neboť podle skutkového zjištění soudů nižších stupňů učiněného z Pravidel 1/95 je pojistitel oprávněn odepřít pojistné plnění pojištěnému, pokud způsob zabezpečení pojištěných věcí neodpovídal v době pojistné události zvláštním ujednáním v pojistné smlouvě nebo jednotlivým ustanovením Pravidel 1/95. Z takto vymezených podmínek, za nichž není pojistitel povinen pojištěnému plnit, nevyplývá, že by za situace nezabezpečení objektu dohodnutým způsobem byl pojistitel povinen poskytnout plnění při absenci příčinné souvislosti vytýkané dovolatelem.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na nepřípustnost podaného dovolání se dovolací soud nemohl zabývat ani tvrzením dovolatele o vadě řízení, neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. lze přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. ledna 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru