Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 473/2004Rozsudek NS ze dne 27.09.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.473.2004.1
Dotčené předpisy

§ 11 předpisu č. 492/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 473/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. k. p., proti žalovanému Z. K., o zaplacení částky 232 952 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 283/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003 č. j. 21 Co 401/2002-78, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. M. P.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 8. ledna 2002 č. j. 3 C 283/2001-54 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 232 952 Kč s 8% úrokem ročně od 21. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně vyplatila Č. d., s. o., pojistné plnění odpovídající žalované částce, a to v souvislosti se škodou, kterou způsobil žalovaný při dopravní nehodě 29. 4. 1996, kdy řídil motorové vozidlo (tahač) Tatra 815 s podvalníkem Transporta bez náležitého řidičského oprávnění a poškodil železniční svršek ležící na železničním nadjezdu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 9 T 10/97 byl žalovaný odsouzen za spáchání trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný nehodu způsobil jako zaměstnanec společnosti K. spol. s r. o., která měla motorové vozidlo v nájmu od jeho vlastnice, paní V. K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má podle § 11 odst. l písm. c) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění platném k datu dopravní nehody (dále jen vyhláška), právo na náhradu částek, které vyplatila, přímo vůči žalovanému, neboť jsou pro to dány dva důvody. Předmětné vozidlo, jímž byla škoda způsobena, řídil bez platného a předepsaného řidičského oprávnění a v době vydání rozsudku soudu prvního stupně uvedená společnost K. spol. s r. o., - zaměstnavatel žalovaného - již neexistovala (namísto ní vznikla nová společnost P. spol. s r. o.); nebylo již proto možno aplikovat § 11 odst. 3 vyhlášky a uplatnit nárok vůči zaměstnavateli žalovaného.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2003 č. j. 21 Co 401/2002-78 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 232 952 Kč s 8% úrokem ročně od podání žaloby do zaplacení, zamítl, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jiným právním závěrům. Žalovaný způsobil škodu jako zaměstnanec společnosti K. spol. s r. o., za tuto škodu odpovídá výlučně svému zaměstnavateli podle § 172 a násl. zákoníku práce. Zaměstnavatel, tj. společnost KLIM spol. s r. o., která byla od 16. 10. 2000 přejmenována na P. spol. s r. o., pak odpovídá poškozenému podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), když nebylo v řízení zjištěno, že by se jednalo o vybočení, tzv. exces, z činnosti zaměstnavatele, neboť žalovaný jako zaměstnanec společnosti K. spol. s r. o. byl k převezení čelního nakladače v den nehody pověřen. Pojistné plnění bylo vyplaceno za pojištěnou vlastnici a provozovatelku vozidla, při jehož provozu byla škoda způsobena, V. K., která odpovídá za škodu podle § 427 ObčZ a má právo na náhradu škody proti škůdci podle § 420 ObčZ. Toto její právo jako tzv. postih přechází podle § 813 odst. 1 ObčZ na žalobkyni jako pojistitelku. Podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky má pojišťovna právo na náhradu nákladů, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, proti pojištěnému, který řídil motorové vozidlo bez předepsaného platného řidičského oprávnění. Podle odstavce 3 této vyhlášky platí, že nastala-li škodná událost při plnění úkolů v pracovněprávním vztahu nebo v přímé souvislosti s ním, má pojišťovna právo na náhradu vůči zaměstnavateli. Podle závěru odvolacího soudu z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že odstavec 3 vyhlášky je v poměru speciality k odstavci 1 písmenu c) vyhlášky, což v dané věci znamená, že žalobkyně jako pojišťovna nemá právo volby uplatnit postih podle § 813 odst. 1 ObčZ buď proti zaměstnavateli nebo zaměstnanci, tedy žalovanému, nýbrž pouze proti zaměstnavateli žalovaného. Žalovaný tedy není věcně pasivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v nesprávném výkladu právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobené při řízení motorového vozidla řidičem v pracovním poměru, který byl shledán odpovědným za škodu rozsudkem vydaným v trestním řízení. Dovolatelka má za to, že odvolací soud pominul, že je vázán uvedeným trestněprávním rozhodnutím, kterým bylo stanoveno, kdo a zda spáchal trestný čin. Konání žalovaného, který škodu způsobil, nelze proto považovat za činnost právnické osoby, ale jedná se o vybočení, tzv. exces, z této činnosti, a proto je dána přímá odpovědnost žalovaného. Vztahy pojistitele, škůdce a jeho zaměstnavatele jsou navíc speciálně upraveny uvedenou vyhláškou, resp. pojistnou smlouvou, která umožňuje pojišťovně na základě zvláštní úpravy dané § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky uplatnit postih vůči řidiči motorového vozidla, který řídil bez platného předepsaného řidičského oprávnění, přičemž se jedná o samostatný originární nárok pojišťovny, tedy dovolatelky. Toto právo pojišťovny je mimo jiné odůvodněno i tím, že je velmi pravděpodobné, že by se zaměstnavatel žalovaného z odpovědnosti za škodu v tomto případě vyvinil tím, že ani při vynaložení veškerého úsilí nemohl zjistit, že žalovaný padělal veřejnou listinu – řidičský průkaz. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zhodnotil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, zejména jeho posouzení otázky výkladu ustanovení § 11 odst. 3 a navazujících ustanovení předmětné vyhlášky. Má za to, že již z textu § 11 odst. 3 vyhlášky vyplývá, že pokud nastala některá z skutečností uvedených v odst. 1 písm. a) až e) nebo v odst. 2 při plnění úkolů v pracovněprávním vztahu, vzniká pojišťovně právo na náhradu vůči zaměstnavateli osoby, u níž příslušná skutečnost nastala, nikoliv však, jak se mylně domnívá dovolatelka, že by se toto její právo vůči zaměstnavateli mělo uplatnit vedle práva podle odstavce 1 vyhlášky. Tato úprava je odrazem obecné odpovědnosti za škodu dané § 420 ObčZ, když podle odstavce 2 tohoto ustanovení je škoda způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, pokud byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Žalovaný dále poukázal na rozdílné chápání odpovědnosti v oblasti trestněprávní a civilněprávní, když trestní právo nezná objektivní odpovědnost ani odpovědnost právnické osoby, zatímco v právu občanském jde o základní právní instituty. Proto žalovaný sice může být vinen z hlediska trestního práva, přímou občanskoprávní odpovědnost vůči poškozenému však nenese. Tuto odpovědnost nese jeho zaměstnavatel a žalovaný mu za škodu odpovídá v souladu s pracovněprávními předpisy. Nejednalo se ani o exces žalovaného, když bylo nesporné, že žalovaný v okamžiku nehody přepravoval náklad pro zaměstnavatele, tedy společnost K. spol. s r. o., a plnil tak své povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu k jeho zaměstnavateli. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým je podle § 242 odst.1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění vyhl. č. 582/1992 Sb., vyhl. č. 327/1993 Sb., vyhl. č. 246/1994 Sb. a vyhl. č. 307/1995 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále opět též jen „vyhláška“), provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (dále jen „pojištěný“), má právo, aby pojišťovna za něho nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jinému

a) na zdraví nebo usmrcením;

b) poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci;

c) vznikem jiné majetkové újmy;

avšak jen pokud pojištěný za tuto škodu odpovídá podle zákona a pokud se dále nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky má pojišťovna právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, proti pojištěnému, který řídil motorové vozidlo bez platného předepsaného řidičského oprávnění nebo v době zákazu činnosti řídit motorové vozidlo.

Podle ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky nastala-li skutečnost uvedená v odstavci 1 pod písmeny a), c) až e) nebo v odstavci 2 při plnění úkolů v pracovněprávním vztahu nebo v přímé souvislosti s ním, má pojišťovna právo na náhradu vůči zaměstnavateli.

V případě práva pojišťovny na náhradu částky podle § 11 odst. 1 a 3 vyhlášky nejde o nárok na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ale o originální nárok pojišťovny podle vyhlášky, která upravuje pojistný vztah mezi pojišťovnou a pojištěným.

Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla podle vyhlášky je pojištěním zákonným; vzniká automaticky, dojde-li ke skutečnosti, s níž právní předpis vznik tohoto pojištění spojuje. Tato forma pojištění má legislativní základ v ustanovení § 789 ObčZ, podle něhož zvláštní právní předpis může stanovit, že pojištění bez uzavření pojistné smlouvy vznikne na základě jiné skutečnosti za podmínek v něm uvedených. Vyhláška č. 492/1991 Sb. upravovala zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1999.

Ustanovením § 18 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), byla zřízena Č. k. p. (dále jen „Kancelář“). Podle § 29 odst. 1 tohoto zákona práva a povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. ledna 2000 na Kancelář. Tato práva a povinnosti uplatňuje a vykonává jménem a na účet Kanceláře Č. p. a. s.

V ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky je zakotveno specifické právo pojišťovny vůči pojištěnému řidiči, který porušil zde stanovenou povinnost.

Z ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky pak vyplývá, že pokud nastala skutečnost uvedená v § 11 odstavci 1 písm. c) vyhlášky při plnění úkolů v pracovněprávním vztahu nebo v přímé souvislosti s ním, má pojišťovna právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, vůči zaměstnavateli řidiče, který způsobil pojistnou událost. Z dikce § 11 odst. 1 vyhlášky je zřejmé, že odstavec 3 je v poměru speciality k odstavci 1, takže pojišťovna nemá právo volby postihu mezi osobou, která podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky řídila motorové vozidlo bez platného předepsaného řidičského oprávnění, a postihu jejího zaměstnavatele.

Uplatňuje se tak zásada vyjádřená v ustanovení § 420 odst 2 ObčZ, který upravuje obecnou odpovědnost za škodu. Podle tohoto ustanovení platí, že škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena.

Právnímu závěru odvolacího soudu, který po aplikaci uvedených právních předpisů dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, nelze tedy nic vytknout a dovolací soud se s ním ztotožňuje, stejně jako s jeho závěrem, že na straně žalovaného nedošlo k excesu z činnosti jeho zaměstnavatele, když bylo spolehlivě prokázáno, že žalovaný v okamžiku nehody přepravoval náklad pro svého zaměstnavatele, tj. společnost K. spol. s r. o. a plnil tak své povinnosti z jejich pracovněprávního vztahu. Nebylo přitom rozhodující, že vozidlo řídil bez předepsaného platného řidičského oprávnění.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 19 575 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru