Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 470/2002Rozsudek NS ze dne 19.02.2003

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.470.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 470/2002-56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce V. d. V. ř., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti žalovanému S. č. a m. v. d., o určení neplatnosti úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 257/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2002, čj. 6 Cmo 245/01-42, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2002, čj. 6 Cmo 245/01-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl shora označeným rozsudkem v předmětné věci, že I. Rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze čj. 21 Cm 257/99-17 ze dne 4. prosince 2000 se potvrzuje, a II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

Výše cit. rozsudkem Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně žalobní návrhy o určení neplatnosti specifikované smlouvy o úvěru a dále o určení neplatnosti specifikované smlouvy o zřízení zástavního práva, zamítl.

Při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně, napadeného odvoláním žalobce, vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce se žalobou domáhal určení, že smlouva o úvěru ze dne 5. 9. 1995, uzavřená mezi účastníky a zástavní smlouva z téhož dne, taktéž uzavřená mezi účastníky, jsou neplatné a proto procesním předpokladem úspěšnosti žaloby o určení je podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem na určení a ten je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Nepřichází tak v úvahu určovací žaloba na neplatnost smlouvy v případech, kdy již došlo ke vzájemnému plnění a kdy lze tedy žalovat o vzájemné vrácení plnění.

Odvolací soud proto uzavřel, že v daném případě již došlo k vzájemnému plnění z úvěrové smlouvy a nemůže tedy být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti úvěrové smlouvy ze dne 5. 9. 1995.

Vycházeje ze zjištění, že žalovaný – jak tvrdí i žalobce – podal proti žalobci u Obvodního soudu pro Prahu 8 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, jež je předmětem smlouvy o zřízení zástavního práva z 5. 9. 1995, určení jejíž neplatnosti se žalobce domáhá, dovodil odvolací soud, že za situace, kdy již bylo zahájeno řízení podle § 200y občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“), není již dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy. Žalobce může za daného stavu postupovat ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu.

Odvolací soud konstatoval, že přestože vycházel při svém závěru, že je třeba žalobu zamítnout z jiných skutečností, než učinil soud prvního stupně, je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné a proto je podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Žalobce podal proti tomuto rozsudku dovolání, v němž uvádí, že již v podaném odvolání požádal o vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, aniž vymezil dovolací otázku. Odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku o návrhu na připuštění dovolání nerozhodl, což znamená, že návrhu na připuštění dovolání nevyhověl.

Podle názoru dovolatele má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam (ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.), neboť v této věci je řešena otázka obrany žalobce jakožto povinného proti notářskému zápisu, jenž obsahuje jeho svolení k vykonatelnosti a je tedy exekučním titulem podle § 274 písm. e) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. § 80 písm. c) o. s. ř. o naléhavosti právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, kterou uzavřeli účastníci dne 5. 9. 1995 formou notářského zápisu č. NZ 98/95, N 98/95, obsahujícího svolení žalobce jako dlužníka k vykonatelnosti a na jejímž základě žalovaný poskytl žalobci úvěr 890.000,- Kč. Proti takovému exekučnímu titulu má žalobce podle názoru dovolatele jediný prostředek obrany, a to žalobu na určení, že smlouva o úvěru ve formě notářského zápisu je neplatná a tak by byla založena neúčinnost notářského zápisu jako exekučního titulu podle § 268 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 274 o. s. ř. (resp. v tomto případě § 274 písm. e) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000), podle něhož se na výkon notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti použijí ustanovení § 251 až 271 o. s. ř. (kromě § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Dovolatel dovozuje, že v daném případě se jedná o výjimku z judikátu R 17/72, který dospěl k závěru, že žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ust. § 80 písm. b) o. s. ř., a to právě v důsledku slova „zpravidla“. Žalobce, jenž namítá neplatnost smlouvy o úvěru a tím zároveň neplatnost samotného exekučního titulu, nemůže žalovat na plnění – jak chybně dovodil odvolací soud – poněvadž v řízení o žalobě na plnění by otázka platnosti notářského zápisu byla řešena pouze jako otázka předběžná, jejíž hodnocení by se projevilo pouze v odůvodnění rozsudku, nikoli v jeho výroku. Takový rozsudek by pak nemohl být pro žalobce podkladem k tomu, aby dosáhl zastavení výkonu rozhodnutí (ust. § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), vedeného proti němu žalovaným na základě tohoto notářského zápisu u Obvodního soudu pro Prahu 8 (sp. zn. 2 E 2264/98) prodejem nemovitostí, a to budovy čp. 5. – truhlárny na pozemku p. č. 1., zapsanou u k. ú. Praha – město, na LV č. 637 pro obec Praha, k. ú. D. C.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. § 80 písm. c) o. s. ř. o naléhavosti právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 5. 9. 1995 čj. 6/95 RÚ, kterou dal žalobce do zástavy žalovanému výše specifikovanou budovu truhlárny za účelem zajištění pohledávky z úvěru. Smlouva o zřízení zástavního práva je závislá na smlouvě o úvěru a pokud je neplatná smlouva o úvěru, nemůže být platná ani smlouva o zástavním právu. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem vyplývá z toho, že soud ztotožnil řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, které upravuje ust. § 335 an. o. s. ř., se zcela jiným řízením, a to řízením o soudním prodeji zástavy podle ust. § 200y an. o. s. ř., a dospěl ke chybnému právnímu závěru, že žalobce může postupovat ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, týkajících se zástavního práva.

Bude-li dovolání shledáno přípustným ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., dovolatel uplatňuje námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo jinou vadou podle ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ačkoli odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, dokazování nedoplnil, čímž porušil ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. a tudíž zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Odvolací soud dospěl na základě vyjádření právních zástupců, přednesených při jednání dne 12. 3. 2002, ke zcela nesprávnému závěru, že žalovaný zahájil proti žalobci řízení o soudním prodeji zástavy podle ust. § 200y o. s. ř. Přitom právní zástupkyně žalovaného uvedla, že žalovaný vede proti žalobci výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí k uspokojení pohledávky ze smlouvy o úvěru a právní zástupce žalobce to při jednání potvrdil.

Dovolatel má konečně za to, že by mělo být zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud žalobu posoudil jako nedůvodnou z jiného důvodu, než soud prvního stupně. Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že dle jeho právního názoru uzavřeli účastníci dne 5. 9. 1995 formou notářského zápisu nikoli smlouvou o úvěru, nýbrž smlouvou o půjčce podle § 657 obč. zák. Přitom soud prvního stupně nepřipustil jako nadbytečné důkazy stanovami žalovaného a statutem fondu dlouhodobých úvěrů. Další důkazy, a to zprávu představenstva – 5. valné shromáždění SČMVD soud prvního stupně nehodnotil jako právně irelevantní. Pokud by bylo dovolání shledáno přípustným a důvodným a věc vrácena odvolacímu soudu, pak by zřejmě odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit dalšímu řízení, což by byl postup v rozporu se zásadami procesní ekonomie.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Odvolací soud v tomto případě výslovně postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1990 a podle téhož znění postupoval i Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje formální a obsahové podmínky, stanovené zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel se výslovně dovolává přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O takovou procesní situaci, na niž lze aplikovat cit. ustanovení, se jedná v daném případě.

Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména, posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

V uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy totožné resp. obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře) nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné, „nové“ řešení této právní otázky (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27/01 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud především konstatoval, že v rámci daného dovolacího důvodu se nemůže zabývat dovolatelem namítanou vadou, spočívající v tom, že odvolací soud chybně zaměnil řízení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (§ 251 an. o. s. ř.) za řízení o soudním prodeji zástavy (§ 200y o. s. ř.). Tato otázka je otázkou skutkového zjištění, resp. otázkou takového skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (porov. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.) a taková otázka není otázkou právní (právního posouzení).

Dovolací soud v této souvislosti spatřuje nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v jiné otázce, kterou je třeba vztáhnout k oběma smlouvám, určení jejichž neplatnosti je předmětem tohoto řízení, tj. jak ke smlouvě o úvěru ze dne 5. 9. 1995 čj. NZ 98/95, N 98/95, sepsané formou notářského zápisu, tak i ke smlouvě o zřízení zástavního práva z téhož dne, č. 6/95 RÚ, uzavřené mezi týmiž účastníky.

Touto otázkou je otázka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti (ust. § 80 písm. c) o. s. ř.), kterou je nutno posuzovat ve vztahu k oběma těmto smlouvám.

Podle názoru odvolacího soudu není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti, poněvadž již došlo k vzájemnému plnění z úvěrové smlouvy a lze tedy žalovat o vzájemné vrácení plnění.

Dovolací soud dovozuje, že vzájemné vrácení plnění tak odvolací soud vztáhl výslovně jen ke smlouvě o úvěru, ač se touto otázkou měl zabývat i ve vztahu ke smlouvě o zřízení zástavního práva. Ze zástavní smlouvy do rozhodnutí odvolacího soudu ovšem plněno nebylo, takže o prioritě žaloby na plnění v poměru k žalobě na určení vůbec nebylo lze ve vztahu k zástavní smlouvě uvažovat, což měl odvolací soud reflektovat.

Obdobně je nezbytné rozlišit probíhající řízení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (§ 335 an. o. s. ř.), které má základ v úvěrové smlouvě, od případného řízení o soudním prodeji zástavy (§ 200y an. o. s. ř.), jež by mělo základ ve smlouvě zástavní.

Dále je nutno vzít v úvahu, že smyslem a účelem návrhu žalobce na určení neplatnosti úvěrové smlouvy nebylo to, aby si účastníci vzájemně vrátili poskytnutá plnění, nýbrž aby dosáhl též určení neplatnosti návazné zástavní smlouvy a tak znemožnil realizaci předmětu zástavy.

S výše uvedenými skutečnostmi a právními otázkami se však odvolací soud nevypořádal, když své potvrzující rozhodnutí založil na jiných důvodech, než které jako rozhodné pro své rozhodnutí označil soud prvního stupně.

Zbylé námitky dovolatele nejsou pro rozhodnutí ve věci relevantní, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejich právním řešení nespočívá. Proto se jimi dovolací soud nezabýval.

Poněvadž rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), přičemž toto právní posouzení má zásadní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o. s.ř. i pro rozhodování v jiných obdobných sporech, dovolací soud napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. února 2003

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru