Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 466/2005Rozsudek NS ze dne 09.05.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.466.2005.1
Dotčené předpisy

§ 710 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 466/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně JUDr. E. K., správkyně konkursní podstaty úpadce V. P. a.s., proti žalované Č. s., a. s., o zaplacení 961 972,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 137/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 55 Co 221/2003-43, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č.j. 55 Co 221/2003-75, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 090 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. O.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2003, č.j. 55 Co 221/2003-43, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č.j. 55 Co 221/2003-75, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. března 2003, č.j. 7 C 137/2002-22, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo uhradit žalobkyni do konkursní podstaty částku 961 972,60 Kč a úrok z prodlení ve výši 17 % ročně ode dne 31. 5. 1998 do zaplacení; zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který správně dovodil, že smlouva o zřízení a vedení běžného účtu uzavřená mezi úpadcem a žalovanou dne 28. 2. 1997 přesně specifikující podmínky nakládání s prostředky na účtu 2756651048/0800 a obsahující v čl. 6 ujednání o tom, že Č. s., a.s. může provádět na vrub účtu vedeného na základě této smlouvy bez příkazu nebo souhlasu klienta úhrady vlastních pohledávek, zejména vyrovnání úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace, žalovanou opravňovala k tomu, aby bez příkazu či souhlasu úpadce inkasovala z tohoto účtu předmětnou žalovanou částku, neboť se jednalo o splatnou pohledávku žalované představovanou první splátkou úroků k úvěru poskytnutého ve výši 110 000 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 12. 5. 1998 uzavřené mezi žalovanou a úpadcem. Žalovaná nebyla povinna vyčkávat po dni splatnosti, zda klient (úpadce) provede úhradu její splatné pohledávky dobrovolně, nýbrž inkaso mohla provést podle čl. 6 smlouvy o běžném účtu. Odvolací soud navíc konstatoval, že předmětným inkasem se běžný účet žalobkyně nedostal do debetu, neboť se v něm nacházel již dříve, a nebyl jím ani překročen úvěrový rámec 300 000 000 Kč podle smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu 2756651048, jež byla uzavřena mezi úpadcem a žalovanou dne 20. 6. 1997. Námitku žalobkyně o porušení tvrzeného sjednaného účelu kontokorentního úvěru žalovanou považoval odvolací soud za irelevantní, stejně tak námitku, že převody z běžného účtu úpadce v souvislosti s použitím úvěrových prostředků jsou šetřeny Policií. Mimoto podle zjištění soudu prvního stupně, s kterým se odvolací soud ztotožnil, klient (úpadce) podle čl. VI. odst. 1 smlouvy o kontokorentním úvěru souhlasil s tím, aby spořitelna prováděla úhrady svých splatných pohledávek z úvěru z běžného účtu, na kterém je veden kontokorentní úvěr, a to bez příkazu klienta (úpadce) a bez jeho vyrozumění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v problematice právního vztahu kontokorentního úvěru k běžnému účtu a ve vztahu k podřízenosti či nadřazenosti smlouvy o kontokorentním úvěru k běžnému účtu při čerpání úvěrových prostředků. Dovozuje, že smluvní ujednání a právní vztahy vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru jsou speciálními při čerpání prostředků z kontokorentního úvěru, a že poskytnutý kontokorentní úvěr je oprávněn čerpat pouze klient a nikoliv samotná úvěrující banka, a to za situace, kdy není takové přímé oprávnění banky sjednáno v předmětné smlouvě o kontokorentním úvěru. Nesprávnost právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje dále v tom, že soudy fakticky podřídily právní vztah kontokorentního úvěru smlouvě o běžném účtu, stanovily tak oprávnění samotné úvěrující banky disponovat bez příkazu klienta a ujednání v samotné smlouvě o kontokorentním úvěru s poskytnutými finančními prostředky, a to vše v rozporu s obchodním zákoníkem a za neexistence smluvního ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Dále namítá, že soudy nerozlišily odlišné právní a smluvní vztahy účastníků u smlouvy o běžném účtu a u smlouvy o kontokorentním úvěru a nerozlišily ani druhy bankovních operací žalované banky – příkaz, inkaso, úhrada úroků z jiného úvěru, ačkoliv se tyto právně liší a lze je provést na základě odlišných úkonů účastníků; ve skutečnosti ztotožnily „úroky“ s „inkasem prostředků s požitím kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu“. Soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že předmětná částka nebyla uvedena na denním výpisu běžného účtu ze dne 31. 5. 1998, ale pouze na bilančním výpisu ze dne 31. 5. 1998, který byl ale zpracován již dne 29. 5. 1998, prokazatelně před splatností splátky úroků. Soud vzal za prokázané tvrzení banky, že uskutečnila inkaso, ale inkaso, jako druh bankovní operace, nebylo na bankovním výpisu uvedeno, proto se dovolatelka domnívá, že se v dané věci nejednalo o inkaso, ale o převedení prostředků z účtu úpadce bez příkazu. Dále žalobkyně poukazuje na vadu rozsudku odvolacího soudu s tím, že odvolací soud ve věci samé vůbec nerozhodl, přičemž se domnívá, že se nejedná o zřejmou nesprávnost ve výroku rozhodnutí, a nelze použít ani ustanovení § 166 o. s. ř., neboť nejde o část předmětu řízení, ale a celý předmět řízení, a domnívá se, že řízení je postiženo vadou, jež namítá prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Další vady řízení dovolatelka spatřuje v absenci poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., v neprovedení navrhovaného důkazu výpisem z běžného účtu ze dne 31. 5. 1998, v porušení zásady rovnosti stran vyjádřené v § 18 odst. 1 o. s. ř., když soud umožnil, aby žalovaná měla ve věci úspěch, aniž by musela nést důkazní břemeno. Odvolacímu soudu potom vytýká nedostatečné doplnění dokazování a že odůvodnění jeho rozsudku je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř., je nejasné a zmatečné a neodpovídá návrhům žalobkyně. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není opřeno o žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve věci zásadní právní význam. Poznamenává, že v dosavadní judikatuře již existují rozhodnutí nalézacích soudů, které řešily otázky právních vztahů smlouvy o běžném účtu a smlouvy o kontokorentním úvěru, a pokud dovolatelka považuje za otázku zásadního významu otázku, zda je banka oprávněna předem bez příkazu klienta a již před splatností inkasovat finanční částky z poskytnutého kontokorentního úvěru, upozorňuje, že tato otázka na daný případ nedopadá, neboť banka neprovedla úhradu své pohledávky za žalobkyní přede dnem její splatnosti. Skutečnost, že banka vytvořila výpis z běžného účtu již dne 29. 5. 1998 představovala jen oznámení, že v den splatnosti pohledávky banky dne 31. 5. 1998 bude provedena její úhrada. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že soud rozhodl v souladu s hmotným právem. Žalovaná má rovněž za to, že dovolatelkou namítaný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. rovněž není naplněn. Pro doplnění uvedla, že dovolatelka si neuvědomuje význam pojmů „úroky a inkaso“. Obsahoval-li totiž výpis z účtu žalobkyně pojem úroky, šlo o označení splatné pohledávky banky za úpadcem, přičemž inkaso je třeba chápat jako technický prostředek realizace práva žalované na uspokojení své pohledávky.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 55 Co 221/2003-43, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č.j. 55 Co 221/2003-75, je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam v posouzení povahy smlouvy o kontokorentním úvěru ve smyslu § 710 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), ve znění účinném do 31. 12. 2002, a jejího vztahu ke smlouvě o běžném účtu, na němž je kontokorentní úvěr veden.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s.ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 708 odst. 1 obch. zák. smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou měnu běžný účet pro jeho majitele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se k uzavření smlouvy vyžaduje písemná forma.

Ustanovení § 709 odst. 1 obch. zák. dále určuje, že banka je povinna přijímat na běžný účet v měně, na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám. Nevyplývá-li z příkazu doba, kdy má být platba provedena, je banka povinna platbu provést v den, který následuje po doručení příkazu.

Podle § 710 obch. zák. je-li ve smlouvě stanoveno, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když nemá k tomu potřebné peněžní prostředky na účtu, řídí se práva a povinnosti stran při uskutečnění těchto plateb smlouvou o úvěru (§ 497 a násl.).

Výše citované ustanovení § 710 obch. zák. upravuje možnost, aby se ve smlouvě o běžném účtu smluvní strany dohodly na zřízení tzv. kontokorentního účtu, jenž umožňuje - do sjednané částky - provedení příkazů k platbám, i když k tomu nejsou na účtu potřebné finanční prostředky (tj. možnost povoleného debetu na běžném účtu). Dohoda ve smyslu ustanovení § 710 obch. zák. může být obsažena ve smlouvě o běžném účtu (§ 708 obch. zák.), přičemž vzhledem k jeho dispozitivní povaze (srov. ustanovení § 263 obch. zák.) nelze vyloučit, že dohoda zahrnující toto ujednání bude uzavřena následně; v takovém případě představuje změnu obsahu smlouvy o běžném účtu podle ustanovení § 516 občanského zákoníku, spočívající v obecné poloze v rozšíření služeb, jež banka poskytuje majiteli účtu, o závazek realizovat příkazy k platbám i v případě, kdy na běžném účtu není dostatek peněžních prostředků.

Dohodou ve smyslu ustanovení § 710 obch. zák., tj. v daném případě uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu, proto nejsou - není-li dohodnuto jinak - dotčena práva a povinnosti vyplývající pro smluvní strany z již dříve uzavřené smlouvy o běžném účtu (§ 708 obch. zák.), k němuž je kontokorentní úvěr sjednán.

Z ustanovení § 710 obch. zák. pak nelze dovodit povinnost banky „připisovat“ peněžní prostředky v rozsahu rámce kontokorentního úvěru ve prospěch běžného účtu, když povinnost „poskytnout sjednané peněžní prostředky“ splní banka tím, že provede příkazy k platbám. Shora uvedený závěr formulovaný soudní praxí např. v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2000, sp. zn. 5 Cmo 512/99, sdílí i Nejvyšší soud ČR.

Není-li právně významné, zda peněžní prostředky dle kontokorentního úvěru byly na účet připsány či nikoli, není důvod ani činit rozdíl, pokud jde o oprávnění banky použít peněžní prostředky na běžném účtu k zaplacení svých pohledávek z úvěrů, mezi prostředky na běžný účet připsanými (ať již v důsledku vkladů, popř. plateb realizovaných ve prospěch účtu) a prostředky poskytnutými bankou v rozsahu kontokorentního úvěru podle ustanovení § 710 obch. zák.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak co závěru o oprávnění banky i bez vysloveného souhlasu (příkazu) majitele účtu ve smlouvě o kontokorentním úvěru použít prostředky poskytnuté bankou touto smlouvou k úhradě svých pohledávek z úvěrů (založeném na existenci takového souhlasu ve smlouvě o běžném účtu) správné.

Nejvyšší soud ČR dále zdůrazňuje, že požadavek na peněžité plnění, jak byl vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě (a v dalších podáních žalobkyně), by nemohl obstát ani při akceptaci právního názoru dovolatelky o „neoprávněném nakládání s běžným účtem“ (tj. s peněžními prostředky poskytnutými v rámci kontokorentního úvěru). Tím, že žalovaná „použila“ k zaplacení svých pohledávek z úvěrů peněžní prostředky poskytnuté úpadkyni v rozsahu kontokorentního úvěru, totiž u úpadkyně nedošlo ke snížení majetku, ani k jiné majetkové újmě, která by odůvodňovala vznik povinnosti žalované zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně žalovanou částku. V důsledku výše popsaného chování žalované totiž mohlo dojít pouze ke změně ve struktuře závazků úpadkyně, která ale sama o sobě majetkovou újmou (ani obohacením se žalované na úkor úpadkyně) není, nehledě k tomu, že žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně nic nebránilo, aby v případě nesouhlasu s postupem žalované, v intencích ustanovení § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, popřela (v rozsahu sporné částky) pravost pohledávky žalované z kontokorentního úvěru (v případě, že tato pohledávka byla oprávněnou osobou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihlášena). Úpadkyně nikdy nebyla vlastníkem peněžních prostředků, o jejichž vrácení usiluje, ani v rozsahu částky kontokorentního úvěru nešlo o pohledávku úpadkyně vůči žalované, jinými slovy není dán žádný právní důvod vzniku povinnosti žalované k peněžitému plnění ve prospěch úpadkyně (její konkursní podstaty).

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.

Opodstatněnými Nejvyšší soud ČR neshledává ani výhrady dovolatelky akcentující existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na tom, že žalobkyně nedostála povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní, nýbrž na závěru o existenci souhlasu úpadkyně s použitím prostředků z kontokorentního úvěru na úhradu pohledávek žalované vůči úpadkyni. Nejde tudíž o případ předvídaný ustanovením § 118a o. s. ř., ani o situaci, kdy by - a to i s ohledem na shora uvedené závěry o neexistenci právního důvodu pro úhradu sporné částky žalovanou do konkursní podstaty úpadkyně - bylo pro rozhodnutí významné, zda v daném případě existovala pohledávka žalované vůči úpadkyni z titulu úvěrové smlouvy.

Pokud jde o neprovedení žalobkyní navrženého důkazu (výpisem z běžného účtu ze dne 31. 5. 1998), ani tuto námitku dovolatelky nepovažuje Nejvyšší soud ČR za důvodnou. Důkazními návrhy účastníků totiž soud není vázán potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn navrhované důkazy posoudit a rozhodnout, které z nich provede (srov. např. v teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 452, a v rozhodovací praxi např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994, a sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Byť soudy obou stupňů - v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. - výslovně neuvedly, proč navrhovaný důkaz neprovedly, je z odůvodnění jejich rozhodnutí nepochybné, že šlo o důkaz, jenž byl pro (následné) právní posouzení věci nevýznamný. Negativní zjištění, že ve výpisu z běžného účtu z 31. 5. 1998 není žalobkyní zpochybňovaná bankovní operace uvedena, by nebylo, ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR, způsobilé ničeho změnit na závěru o oprávnění žalované použít peněžní prostředky z kontokorentního úvěru na úhradu svých splatných pohledávek, přičemž je zároveň zcela irelevantní pro řešení otázky, zda žalované vznikla povinnost ke „vrácení“ sporné částky do konkursní podstaty úpadkyně či nikoli. Výše popsaná vada pak sama o sobě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mimoto Nejvyšší soud ČR nesdílí názor dovolatelky, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nejasné, zmatečné a neodpovídající jejím návrhům.

Z uvedeného vyplývá, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, proto Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 23 015 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 23 090 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 9. května 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru