Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 442/2003Rozsudek NS ze dne 15.01.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.442.2003.1
Dotčené předpisy

§ 100 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 101 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 802 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 45 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 177/04


přidejte vlastní popisek

32 Odo 442/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. S., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. P., a.s., č. h. Č., zastoupené , advokátem, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 115/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2003 č. j. 24 Co 705/2002-259, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám, advokáta.

Odůvodnění:

Poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. října 2000 č. j. 29 Cdo 2249/99-84 zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 1999 č. j. 22 Co 166/99-68 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. ledna 1999 č. j. 6 C 115/98-53 a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení, Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. září 2002, č. j. 6 C 115/98–237 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. prosince 2001, č. j. 6 C 115/98–195, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 28. 5. 1998 do zaplacení a náklady řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2002 č. j. 24 Co 207/2002–211), žalobu na zaplacení 300 000 Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Okresní soud se v dalším řízení řídil právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, podle něhož se pro případ, že pojistitel (v daném případě žalovaná) dozví o důvodech uvedených v § 793 obč. zák. až po pojistné události, aplikuje ustanovení § 802 odst. 2 obč. zák. (odmítnutí plnění z pojistné smlouvy); z povahy závazku pojištění pro případ smrti vyplývá, že nastala-li pojistná událost, nemůže pojistitel již od smlouvy odstoupit, může pouze ve smyslu § 802 odst. 2 obč. zák. odmítnout plnění osobě (v daném případě žalobci), které pojistnou událostí vzniklo právo na plnění ve smyslu § 817 obč. zák. Soud vyšel ze skutkových zjištění, že pojištěná nepravdivě odpověděla na položené dotazy pojistitele (žalované) ohledně svého zdravotního stavu (zamlčení závažného renálního onemocnění, poruchy ledvin a stavu pracovní neschopnosti) a že žalovaná se o této skutečnosti dozvěděla až po pojistné události a při pravdivém zodpovězení dotazů ohledně zdravotního stavu a pracovní neschopnosti zájemkyně o pojištění by pojistnou smlouvu pro případ smrti nebo dožití s pojištěnou dne 15. 7. 1997 neuzavřela, a dále ze zjištění, že skutečnost, kterou žalovaná nemohla pro vědomě nepravdivé a neúplné odpovědi pojištěné zjistit, byla pro uzavření pojistné smlouvy pro případ smrti nebo dožití nejen podstatná, ale byla zároveň příčinou pojistné události – smrti pojištěné L. T., když pojištěná zemřela v důsledku komplikací léčby z její základní choroby – poruchy ledvin. O skutečnostech, které zakládaly právo na odmítnutí plnění, se žalovaná dozvěděla ze zprávy ošetřujícího lékaře L. T. MUDr. M. S. ze dne 19. 1. 1998, doručené ji 23. 1. 1998. Okresní soud vázán závazným právním názorem krajského soudu z předešlého řízení učinil závěr, že odmítnutí plnění z pojistné smlouvy po pojistné události předpokládá vědomost pojistitele o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí plnění a že tímto okamžikem je oprávněn pojistitel odmítnutí plnění poprvé uplatnit, přičemž zároveň začíná běžet promlčecí doba pro uplatnění tohoto práva. Soud neakceptoval názor žalobce, že právo odmítnout plnění vzniká pojistiteli již v okamžiku, kdy se dozví o pojistné události, v daném případě 15. 12. 1997 - v den, kdy se žalovaná dozvěděla o úmrtí pojištěné (14. 9. 1997). Soud uzavřel, že byly splněny podmínky pro postup žalované podle § 802 odst. 2 obč. zák., a protože se žalovaná o skutečnostech uvedených v § 802 odst. 2 obč. zák. dozvěděla až 23. 1. 1998, odmítla plnění včas, učinila-li tak dopisem ze dne 23. 11. 2000 doručeným právnímu zástupci žalobce dne 15. 1. 2001. Protože odmítnutím plnění pojištění zaniklo, návrh žalobce na zaplacení žalované částky soud prvního stupně jako nedůvodný zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. ledna 2003 č. j. 24 Co 705/2002-259 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými závěry, tak s právními závěry soudu prvního stupně, a uzavřel, že žalovaná jednostranný hmotněprávní úkon spočívající v odmítnutí pojistného plnění vůči žalobci učinila v předepsané písemné formě (§ 791 odst. 1 obč. zák.), důvodně (ve smyslu § 802 odst. 2 obč. zák.) a včas, když o skutečnostech zakládajících právo odmítnout plnění se dozvěděla dne 23. 1. 1998, kdy jí byla doručena zpráva ošetřujícího lékaře L. T. MUDr. M. S. ze dne 19. 1. 1998, tudíž od 23. 1. 1998 počala běžet žalované tříletá promlčecí doba pro uplatnění práva odmítnout pojistné plnění, a uplatnila-li žalovaná toto své právo u soudu při soudním roku 28. 11. 2000, její právo na odmítnutí pojistného plnění se nepromlčelo. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že odmítnutím pojistného plnění pojištění zaniklo, a proto nárok uplatněný žalobcem není důvodný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil nesprávným právním posouzením věci, zejména v posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na odmítnutí pojistného plnění. Poukazuje, že poškozená zemřela 14. 9. 1997, tento den je dnem vzniku pojistné události a objektivní tříletá promlčecí doba pro uplatnění práva na odmítnutí pojistného plnění počala běžet dnem, kdy se žalovaná dozvěděla o této pojistné události, což bylo dne 15. 12. 1997. Žalovaná mohla proto odmítnout plnění jen do 15. 12. 2000. Učinila-li tak až dnem 15. 1. 2001, bylo toto její právo již promlčeno. Nesouhlasí s oběma soudy, že počátek promlčecí doby začíná dnem, kdy se žalovaná dozvěděla o důvodech ve smyslu § 802 odst. 2 obč. zák. rozhodných pro uplatnění práva odmítnout pojistné plnění, neboť běh promlčecí doby počíná vždy ode dne, kdy objektivně mohlo být toto právo uplatněno, přičemž jediným objektivním počátkem lhůty je den, kdy se žalovaná dozvěděla o pojistné události – smrti pojištěné. Namítá, že počátek běhu promlčecí doby pro odmítnutí plnění z pojistné smlouvy nemůže být vázán na subjektivní - nijak konkrétně ohraničenou - dobu, v níže si pojistitel (žalovaná) může zjišťovat skutečnosti rozhodné pro případné odmítnutí plnění z pojistné smlouvy. Navrhl, aby rozsudky soudů prvního stupně i odvolacího byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolaní žalobce, zejména k jeho námitkám k právnímu posouzení počátku běhu promlčecí doby, poukazuje na § 797 odst. 2 obč. zák., podle něhož pojistnou událostí je skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit, tedy poskytnout pojistné plnění, zatímco den, kdy se žalovaná dozvěděla o úmrtí pojištěné, který žalobce považuje za počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění práva odmítnout pojistné plnění, je pouze dnem tzv. škodné události. Pojistitel musí nejprve z provedeného šetření ve smyslu § 797 obč. zák. zjistit, zda se jedná o pojistnou událost a následně posuzovat, zda je dán předpoklad pro pojistné plnění či nikoliv. Žalovaná je přesvědčena, že počátek běhu promlčecí doby pro odmítnutí pojistného plnění je dán vědomostí pojistitele po pojistné události o skutečnostech uvedených v § 802 odst. 2 obč. zák., proto posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby v dané věci považuje za správné. Námitku žalobce, že zjišťování skutečností ve smyslu § 802 odst. 2 obč. zák. nemůže záviset na subjektivní míře snahy pojistitele opatřit si potřebné informace, vyvrací žalovaná poukazem na § 797 odst. 3 obč. zák., podle něhož musí být šetření ke zjištění rozsahu povinnosti plnění pojistitelem provedeno bez zbytečného odkladu. Není proto důvodné tvrzení žalobce, že doba šetření může být pojistitelem bez omezení protahována. Skončení šetření v dané věci dne 23. 1. 1998 ode dne zjištění úmrtí pojištěné (15. 12. 1997) splňuje předpoklady ustanovení § 797 odst. 3 obč. zák. – provedení šetření bez zbytečného odkladu. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Zároveň připomněla usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2003 o změně obchodního názvu žalované na Č. P., a.s., č. h. Č.

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 občanského soudní řádu - dále jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobcem), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V dané věci odvolací soud aplikoval ustanovení §§ 100, 101 a 802 odst. 2 obč. zák.

Podle § 802 odst. 2 obč. zák. dozví-li se pojistitel až po pojistné události, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření pojistné smlouvy byla podstatná, je oprávněn plnění z pojistné smlouvy odmítnout; odmítnutím plnění pojištění zanikne.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110).

Podle § 101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Odvolací soud správně uzavřel, že z hypotézy právní normy § 802 odst. 2 obč. zák., upravující právo pojistitele odmítnout pojistné plnění, vyplývá, že předpokladem důvodného uplatnění uvedeného práva je okolnost, že pojistitel se dozvěděl o určitých zákonem předvídaných skutečnostech poté, co již nastala pojistná událost. Je-li tedy vznik práva odmítnout pojistné plnění podmiňován okolností, že se pojistitel po pojistné události dozví o určitých okolnostech, pak uvedené právo může být objektivně posuzováno a vykonáno nejdříve - poprvé - až dnem, kdy se pojistitel dozví o skutečnostech toto právo zakládajících. Odvolací soud na podporu svého závěru správně uvedl, že pokud by se pojistitel o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí pojistného plnění vůbec nedozvěděl, oprávnění odmítnout plnění by vůbec nevzniklo. Jestliže by běh promlčecí doby pro uplatnění práva odmítnout pojistné plnění měl začít běžet už ode dne následujícího, kdy se pojistitel dozvěděl o úmrtí pojištěné, jak se domnívá dovolatel, pak by promlčecí doba k uplatnění práva počala běžet ještě přede dnem, kdy toto právo (na odmítnutí pojistného plnění) vůbec vzniklo. Samotná vědomost o úmrtí pojištěnce nesplňuje předpoklady pro uplatnění práva na odmítnutí pojistného plnění požadované ustanovením § 802 odst. 2 obč. zák. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení, jestliže ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že právo odmítnout pojistné plnění se promlčuje v tříleté promlčecí době, která počne běžet dnem, kdy se pojistitel po pojistné události dozví, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi zájemce o pojištění (poté pojištěného) nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření pojistné smlouvy byla podstatná.

Tvrdí-li dovolatel, že promlčecí doba pro uplatnění práva žalované na odmítnutí pojistného plnění uplynula nejpozději dnem 15. 12. 2000, pak je třeba konstatovat, že žalovaná uplatnila uvedené právo ještě před 15. 12. 2000. Ze soudního spisu (č. l. 121) vyplývá, že žalovaná dopisem ze dne 23. 11. 2000 učinila jednostranný právní úkon vůči žalobci - odmítnutí plnění z pojistné smlouvy uzavřené dne 15. 7. 1997 s L. T. pro případ smrti nebo dožití. Žalobce si tento dopis v úložní době na poště nevyzvedl a dne 13. 12. 2000 byl vrácen žalované (v té době pod názvem I. P., a. s.). Podle § 45 odst. 1 obč. zák. působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Z povahy adresovaných právních úkonů vyplývá, že ke své perfekci (vzniku) vyžadují, aby byly seznatelné těmi osobami, kterým jsou určeny (uplatňuje se tzv. teorie dojití). Nedošel-li projev vůle jednajícího do sféry adresáta, právní úkon není perfektní. Projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojití projevu vůle do sféry adresáta dovršuje proces vzniku jednostranného právního úkonu. Z použití teorie dojití vyplývá i závěr, že od okamžiku dojití projevu vůle do sféry adresáta je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu, dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah (srov. Občanský zákoník – komentář, Jehlička, Švestka, Škárová a kol., 8. vydání r. 2003, C.H.Beck Praha, str. 232). Jestliže v posuzované věci byla zásilka s odmítnutím pojistného plnění adresovaná žalobci do místa bydliště uložena na poště a žalobce byl o uložení uvědoměn oznámením, právní účinky odmítnutí pojistného plnění nastaly vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky žalobce, což bylo před 15. 12. 2000, když žalobcem nevyzvednutá zásilka se vrátila žalované dne 13. 12. 2000.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami a uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 300 000 Kč) ve výši 18 000 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalobci, aby náhradu nákladů řízení v celkové výši 18 075 Kč zaplatil žalované k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 15. ledna 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru