Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 366/2006Usnesení NS ze dne 11.09.2007

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.366.2006.1

přidejte vlastní popisek

32 Odo 366/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. s., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. k. a., zastoupené advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 8 Cm 165/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 7. října 2005, č.j. 8 Cmo 80/2005-42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v P. shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. října 2004, č.j. 8 Cm 165/2004-28, jímž Městský soud v P. zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při H. k. Č. r. a A. k. Č. r. ze dne 30. dubna 2004, Rsp 352/03, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že odvolatelkou (žalobkyní) tvrzený důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“) spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat, nebyl naplněn. Vycházeje ze zásady, že důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle zmíněného ustanovení jsou pouze procesněprávní vady, nehodnotil správnost rozhodčího nálezu po hmotněprávní stránce (k tomuto posuzování není podle odvolacího soudu soud oprávněn), nýbrž se soustředil na zjištění, zda v řízení nedošlo k tvrzeným vadám. Podle názoru odvolacího soudu byl dán účastníkům dostatečný prostor k projednání věci – rozhodčí senát ji projednal při ústním jednání za přítomnosti obou účastníků, kteří měli plnou možnost přednést svá tvrzení a navrhnout důkazy. K výhradě odvolatelky, že rozhodčí senát neprovedl jí navržený důkaz, uvedl, že zrušení rozhodčího nálezu by z tohoto důvodu připadalo v úvahu zásadně jen tehdy, pokud by se rozhodci navrženým důkazem bez důvodu odmítli zabývat nebo se jím zabývali nedostatečně. Tak tomu však v posuzované věci podle obsahu spisu nebylo. Odvolací soud vyšel ze zásady, že výlučnému posouzení rozhodců přísluší, zda důkazy budou či nebudou v rozhodčím řízení provedeny a zda byl dokazováním zjištěn dostatečně skutkový stav natolik, aby mohli ve věci rozhodnout. Proto nelze též posuzovat rozsah provedeného dokazování. Jestliže tedy žalobkyně navrhla provedení důkazu výslechem svědků Ing. K. Z. a Ing. L. Ř. a rozhodčí senát shledal tyto navržené důkazy nepotřebnými pro objasnění skutkové stránky věci, a tento postup v rozhodčím nálezu (a navíc ještě v předchozích usneseních) odůvodnil, nelze mu žádné právní pochybení podle odvolacího soudu vytýkat.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho zásadní právní význam spatřuje v dosud neřešené otázce, zda v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v § 31 písm. e) ZRŘ soud přezkoumává dodržení procesních pravidel jen z formálního hlediska, nebo zda má při svém rozhodování zkoumat i to, zda došlo k naplnění procesních práv účastníků po stránce obsahové (zda se soud jejich tvrzeními a návrhy skutečně zabýval a vzal je v úvahu při rozhodování). Dovolatelka má proto za to, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolatelka i nadále zastává názor, že pojem „možnost věc projednat“ nelze omezit jen na souhrn ryze formálních oprávnění účastníka. Je přesvědčena o tom, že s touto jeho možností jsou spojeny i odpovídající povinnosti na straně soudu. Má-li proto účastník například právo navrhovat důkazy, má soud k tomu odpovídající povinnost se navrženými důkazy věcně zabývat, důkazy podstatné pro posouzení věci provést a vzít je při rozhodování v potaz. Za věc volné úvahy soudu považuje až jejich hodnocení. Jestliže soudy některou z těchto svých povinností nedodrží, dopouštějí se tím podle dovolatelky porušení základních procesních práv účastníka. Z uvedeného dovozuje, že soud je povinen zkoumat, zda rozhodčí soud splnil své povinnosti odpovídající uplatněným právům účastníka, přičemž tuto jeho činnost nelze považovat za přezkoumávání meritorní správnosti jeho rozhodnutí. V dané věci se však tak nestalo - rozhodčí soud nesplnil své povinnosti odpovídající uplatněným právům žalobkyně, čímž ji fakticky zbavil možnosti věc projednat. Vytýká mu, že rozhodl rozhodčím nálezem na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, když vycházel pouze z neprokázaného skutkového tvrzení žalované, aniž vyhověl návrhům žalobkyně na doplnění dokazování a aniž přihlížel k některým jejím podstatným skutkovým tvrzením. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dodatečném doplnění dovolání dovolatelka navrhla dovolacímu soudu postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro případ, že bude mít tvrzené vady rozhodčího řízení samy o sobě pro zrušení rozhodčího nálezu za nedostatečné. V takové situaci se domáhá přerušení dovolacího řízení s tím, že dovolací soud věc předloží Ústavnímu soudu k posouzení souladu současného znění § 31 ZRŘ s Ústavou České republiky, zejména s Listinou základních práv a svobod, neboť má za to, že toto ustanovení vylučuje právo účastníka na soudní ochranu v případě, kdy bylo rozhodčím nálezem rozhodnuto v rozporu s hmotným právem.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná rozvádí důvody, pro něž považuje dovolání za vadné (pro nekonkretizaci rozsahu napadeného rozhodnutí a uplatněného dovolacího důvodu), nepřípustné a nedůvodné. Podle jejího přesvědčení nemá napadené rozhodnutí pro dovolatelkou předestřenou otázku zásadní právní význam, jelikož ohledně ní existuje v českém právním řádu ustálený právní výklad. Poukazuje na to, že český právní řád nerozlišuje mezi formálním a obsahovým splněním procesních pravidel s tím, že soulad řízení s těmito pravidly zjišťují soudy v každém jednotlivém případě dle jeho konkrétních okolností (a nikoli tedy formálně v obecné rovině). Navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, případně aby ho zamítl jako zjevně bezdůvodné.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.)

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

Právní posouzení odvolacího soudu s výkladem ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, zejména v otázce poskytnutí možnosti účastníku věc před rozhodci projednat, je správné a zcela konformní s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k obsahově obdobně formulované zmatečnostní vadě odnětí možnosti účastníka jednat před soudem (podle platné právní úpravy § 229 odst. 3 ve spojení s § 242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.). Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu § 120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. V této souvislosti Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz neprovedl (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, dále též rozsudek téhož soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, dále rovněž nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 18, pod číslem 95 a nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 15, pod číslem 122). Takové posouzení lze vztáhnout i na výklad ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Dovolací soud proto nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, která vychází jednak z ničím neodůvodněného rozlišování formální a obsahové možnosti jednat před rozhodci a dále z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy navržené účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Za situace, kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1 550,- Kč podle § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 11. září 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru