Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 328/2004Rozsudek NS ze dne 03.08.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.328.2004.1
Dotčené předpisy

§ 15 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 328/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně C. spol. s r.o., proti žalovaným 1. E. N., a.s. v likvidaci, a 2. L. C., o zaplacení částky 1 041 363,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 534/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003 č. j. 3 Cmo 243/2001-75, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003 č. j. 3 Cmo 243/2001-75 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2001 č. j. 28 Cm 534/98-41 uložil prvé žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 041 363,10 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 11. 7. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu proti druhému žalovanému zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a prvou žalovanou došlo k uzavření smlouvy, jejímž předmětem bylo dodání knih označených v žalobě, byl dohodnut předmět plnění, druh plnění, jeho množství, cena a rabat, způsob a místo dodání. Jménem prvé žalované jednal při uzavírání smlouvy druhý žalovaný na základě zmocnění uděleného jmenováním ze dne 1. 9. 1997, ze kterého vyplývá, že druhý žalovaný byl prvou žalovanou zmocněn uzavírat mimo jiné obchodní smlouvy v rámci projektu „K. E. N.“, zaměřeného na vydání dohodnutých knižních titulů. Soud prvního stupně dále zjistil, že druhý žalovaný oznámil žalobkyni odsunutí realizace projektu „K. E. N.“ (dále jen „klub“); první žalovaná dne 3. 10. 1997 zastavila činnost tohoto klubu a s účinností od 16. 10. 1997 odvolala druhého žalovaného z funkce ředitele klubu. Agendu uvedeného klubu předal druhý žalovaný předávacími protokoly z 9. a 10. 10. 1997. Částečnou realizací předmětné smlouvy vznikly žalobkyni náklady spojené s vytištěním jednotlivých knih. Tyto náklady se jí podařilo snížit částečným odprodejem vytištěných knih jinému subjektu. Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu účastníků podle § 409 a následující obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), jako platně uzavřenou kupní smlouvu na dodávku titulů, jež jsou uvedeny v žalobě, kterou za prvou žalovanou uzavíral druhý žalovaný podle jeho pověření ze dne 1. 9. 1997, kterým byl k uzavírání obchodních smluv zmocněn. K realizaci dodávky dohodnutých titulu nedošlo podle závěru soudu prvního stupně zaviněním ze strany prvé žalované a žalobkyni, která postupovala v souladu s uzavřenou smlouvou, vznikla škoda, jejíž výše byla řádně prokázána. Nárok žalobkyně vůči prvé žalované pak soud prvního stupně shledal plně v souladu s § 469 a § 369 odst. 1 ObchZ. Druhý žalovaný nebyl ve věci shledán pasivně legitimovaným.

K odvolání prvé žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2003 č. j. 3 Cmo 243/2001-75 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti prvé žalované zaplatit žalobkyni částku 1 041 363,10 Kč s 18 % úrokem od 11. 7. 5. 1998 do zaplacení zamítl, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech svědka Ing. M. Z., CSc., který byl v době uzavírání předmětné smlouvy statutárním orgánem prvé žalované a podepisoval předmětné pověření. Z jeho výpovědi však podle názoru odvolacího soudu nevyplynulo nic významného pro tento spor. Taktéž z ostatních důkazů provedených soudem prvního stupně nevyplývala podle názoru odvolacího soudu tvrzení uvedená v žalobě. Statutární orgán žalobkyně jednatel Mgr. M. F. ve své výpovědi nic konkrétního ohledně náležitostí předmětné smlouvy a jejích konkrétních ujednání neuvedl, pouze potvrdil, že došlo k jejímu uzavření. Stejně tak druhý žalovaný upřesnil pouze místo dodání s tím, že jednotlivé tituly měly být vydávány tak, aby v okamžiku zahájení činnosti klubu byly k dispozici, a dále uvedl, že k uzavření smlouvy došlo v červenci až srpnu 1997 a že sjednával tento obchod za prvního žalovaného na základě udělené plné moci. Podle závěru odvolacího soudu sice žalobkyně a prvá žalovaná shodně tvrdily, že uzavřely smlouvu týkající se vydávání 4 předmětných titulů, jednalo se však o obecná tvrzení, k nimž účastníci rozhodné skutečnosti neuvedli. Závěr soudu prvního stupně, že byl dohodnut předmět plnění, druh plnění, jeho množství, cena a rabat, způsob a místo dodání, není podle názoru odvolacího soudu správný. Stejně tak není správný závěr, že došlo podle § 409 a násl ObchZ k uzavření kupní smlouvy. Navíc nebylo prokázáno ani oprávnění druhého žalovaného za první žalovanou smlouvu uzavřít, když dle výpovědi druhého žalovaného mělo dojít k jejímu uzavření v červenci až srpnu 1997, jmenování předložené v řízení je však datováno až dnem 1. 9. 1997. Soud prvního stupně tedy neměl žádný podklad ani k použití § 469 ObchZ. Žalobkyně tvrdila, že jí vznikla ztráta nesplněním závazku, od které odečetla částky získané odprodejem části vydaných knih. Předpokladem pro důvodnost nároku na náhradu škody podle § 373 ObchZ je však porušení povinnosti ze závazkového vztahu a protože podle závěru odvolacího soudu existence závazkového vztahu nebyla prokázána, nemohl být ani nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní důvodný, a to ani co do základu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž uvedla dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] označila dovolatelka postup odvolacího soudu ve vztahu k právním závěrům učiněným soudem prvního stupně. Odvolací soud podle názoru dovolatelky porušil svoji poučovací povinnost, kterou mu ukládá § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že závěr o nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní může soud vyvodit jen vůči účastníku, jemuž se dostalo poučení podle těchto ustanovení. Odvolací soud měl, pokud dospěl k závěru, že skutková tvrzení nejsou dostatečná a neúplně důkazně podložena, vysvětlit žalobkyni, v čem měla tato neúplnost spočívat a umožnit jí na základě takového vysvětlení doplnit dokazování o důkazy, kterými by byla prokázána skutečnost považovaná soudem dosud za neprokázanou. Dovolatelka nebyla dále v rozporu s poučovací povinností soudu upozorněna na odlišné hodnocení vylíčených skutečností odvolacím soudem. Došlo tak k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, zakotvené právě v § 118a o. s. ř. Uvedeným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nesprávné právní hodnocení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu, že nedošlo k uzavření smlouvy mezi dovolatelkou a prvou žalovanou. Odvolací soud podle názoru dovolatelky nesprávně vycházel pouze ze svědeckých výpovědí, měl však přihlédnout i k vzájemné korespondenci účastníků, k okolnosti, že vlastní logo klubu bylo vytištěno přímo na třech knižních titulech, k obsahu katalogu klubu, kde jsou všechny čtyři tituly zařazeny v nabídce, dva z nich pak jako tzv. „eso klubu“. Dovolatelka dále poukázala na to, že nebylo možno připravovat katalog knižního klubu, aniž by první žalovaná měla dodání knižních titulů v něm uvedených podloženo smluvním vztahem. Odvolací soud takto nehodnotil provedené důkazy ve vzájemné souvislosti, jinak by musel dospět k závěru, že byl dohodnut předmět smlouvy – odebrání knižních titulů, byla dohodnuta jejich cena a množství, obsahem závazku byl tedy prodej a koupě a za tohoto stavu byly podle jejího názoru dány podmínky pro postup podle speciálního ustanovení § 469 ObchZ a v každém případy byly splněny předpoklady pro použití obecného ustanovení § 373 ObchZ. Pokud se týká namítané absence oprávnění druhého žalovaného jednat jménem prvního žalované v době, kdy došlo k uzavření předmětné smlouvy, jednal druhý žalovaný jménem prvního žalované na základě zmocnění uděleného první žalovanou jmenováním ze dne 1. 9. 1997. Odvolací soud akcentoval skutečnost, že druhý žalovaný uvedl, že smlouvu uzavíral v červenci až srpnu 1997, ale předložené jmenování je datováno až dnem 1. 9. 1997. Z kontextu celé výpovědi však vyplývá, že druhý žalovaný obchod se žalobkyní sjednával na základě udělené plné moci a že předpokládal, že toto zmocnění bylo žalobkyni známo. Z uvedeného je zřejmé, že smlouvu uzavíral v době, kdy byl zmocněn k uzavírání obchodních smluv na základě jmenování ředitelem K. E. N. Jednatel žalobkyně jednal s druhým žalovaným v prostorách Technického muzea, označených jako kanceláře E. N., obdržel od něj vizitku, na které druhý žalovaný vystupuje jako ředitel K. E. N., neměl proto žádný důvod pochybovat o tom, že druhý žalovaný jedná jménem první žalované. Se zřetelem ke všem okolnostem byl jednatel žalobkyně přesvědčen o tom, že první žalovaný je – jako ředitel K. E. N. – pověřen k uzavírání obchodních smluv jménem první žalované. Žalobkyně byla tedy v dobré víře, že jednání druhého žalovaného zavazuje první žalovanou. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Prvá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.

Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V posuzované věci dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, že dovolatelka a prvá žalovaná uzavřely kupní smlouvu, na jejímž základě měla prvá žalovaná odebírat od dovolatelky sjednané množství určených knižních titulů, přičemž byla sjednána také jejich cena, místo plnění a rabat. Odvolací soud dospěl k opačnému závěru, tedy že nedošlo k uzavření smlouvy uvedených účastníků, neboť netvrdili, ani neprokazovali její náležitosti.

Ve smyslu § 213 o. s. ř. a dosavadní judikatury není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; platí však, že pokud se odvolací soud míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu provedeného před soudem prvního stupně, je nutno aby sám zopakoval svědecké důkazy a sjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 2000 č. j. IV. ÚS 275/98 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR jako nález č. 79, svazek č. 18, str. 183). Totéž platí i pro účastnické výpovědi. Jestliže odvolací soud v posuzované věci uvedený postup nedodržel a přestože dospěl k opačnému závěru při hodnocení svědeckých i účastnických výpovědí, tyto nezopakoval (jednalo se o výslech jednatele žalobkyně a druhého žalovaného), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně jednal v rozporu s principy spravedlivého soudního procesu chráněnými článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odvolací soud dále přijal závěr, že druhý žalovaný nemohl jménem prvé žalované při uzavření předmětné smlouvy jednat, když k jejímu uzavření došlo dle jeho vyjádření v červenci nebo srpnu 1997 a v řízení bylo předloženo pověření druhého žalovaného datované až 1. 9. 1997. Podle § 15 odst. 1 ObchZ platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. K tomu, aby byla určitá osoba oprávněna jednat podle § 15 ObchZ jako zákonný zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností, přičemž obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí pověřením a nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku. (srov. Občanský soudní řád, komentář, nakladatelství C. H. Beck, 10. vydání, 2005, strana 52), V dané věci tedy nebylo vyloučeno, že druhý žalovaný mohl být pověřen k zastupování prvé žalované ústní formou. Žalobkyně přitom nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 118a o. s. ř. o nutnosti navrhnout další důkazy k prokázání skutečnosti, že druhý žalovaný byl první žalovanou pověřen podle § 15 ObchZ takovou činností v rámci podniku první žalované, jež ho opravňovala k uzavření smlouvy s žalobkyní. Tím bylo řízení u soudu prvního stupně objektivně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu může odvolací soud v systému neúplné apelace odstranit pouze tím, že rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc vrátí soudu prvního stupně, aby provedl potřebné poučení.

Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 3 . srpna 2005

JUDr. Zdeněk Des, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru