Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 300/2005Usnesení NS ze dne 30.11.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.300.2005.1
Dotčené předpisy

§ 373 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 374 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 300/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně P. B., a.s., proti žalovaným 1) V., a.s., 2) R., spol. s r.o., o zaplacení 3 070 890,60 s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 406/99, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2004, č.j. 1 Cmo 110/2003-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. F. S.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2002, č.j. 25 Cm 406/99-83, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 3 070 890,60 Kč s 15,84 % úroky z prodlení z částky 2 456 700,- Kč od 6. května 1999 do zaplacení a z částky 614 190,60 Kč od 30. září 1999 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu ve vztahu k první žalované v části 15,84 % úroku z prodlení z částky 2 456 700,- Kč od 13. února 1999 do 5. května 1999 a z částky 614 190,60 Kč od 13. února 1999 do 29. září 1999 (bod II. výroku) a zamítl žalobu o zaplacení částky 3 070 890,60 Kč s příslušenstvím vůči druhé žalované (bod III. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi první žalovanou a žalobkyní (bod IV. výroku) a ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (bod V. výroku).

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku tak, že první žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3 070 890,60 Kč s 10 % úrokem z prodlení p. a. z částky 2 456 700,- Kč od 6. května 1999 do zaplacení a z částky 614 190,60 Kč od 30. září 1999 do zaplacení a zamítl žalobu ve vztahu k první žalované co do úroku z prodlení ve výši 5,84 % p.a. z částky 2 456 700,- Kč od 6. května 1999 do zaplacení a z částky 614 190,60 Kč od 30. září 1999 do zaplacení (výrok I.). Dále odmítl odvolání první žalované do bodu III. výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.) a potvrdil ho v bodu IV. výroku (výrok III.). V bodech II. a V. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok IV.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi první žalovanou a žalobkyní (výrok V.).

Podle obsahu spisu se žalobkyně v řízení domáhala vymáhané částky z titulu náhrady škody s tím, že protiprávní úkon první žalované spatřovala v porušení jejího závazku ze smlouvy o postoupení pohledávek č. K 55354/11/98 ze dne 17. listopadu 1998 uzavřené mezi žalobkyní jako postupitelem a první žalovanou jako postupníkem, jejímž předmětem bylo úplatné postoupení pohledávky za druhou žalovanou v celkové výši 4 320 896,90 Kč.

Podle skutkově zjištěného stavu byla v uvedené smlouvě sjednána úhrada dohodnuté úplaty ve výši 3 456 700,- Kč ve čtyřech splátkách s tím, že v případě nedodržení výše a termínů jednotlivých splátek pozbývá smlouva účinnosti v rozsahu daném vztahem podílu neprovedené úplaty na celkové úplatě v poměru k původní výši pohledávky. První žalovaná zaplatila na dohodnutou úplatu pouze první splátku ve výši 1 000 000,- Kč, přičemž dopisem ze dne 12. prosince 1999 oznámila žalobkyni, že ve smyslu dohodnuté rozvazovací podmínky pozbývá předmětná smlouva účinnosti a pohledávka za druhou žalovanou ve výši 3 070 890,60 Kč se vrací postupiteli, když o tom zároveň vyrozuměla i druhou žalovanou. K tomuto „vrácení“ pohledávky však podle odvolacího soudu nemohlo dojít, neboť ještě dne 17. listopadu 1998 uzavřela první žalovaná jako postupitel se společností Z., a.s. jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla postoupena tatáž pohledávka za druhou žalovanou za obdobných podmínek jako mezi žalobkyní a první žalovanou a bylo prokázáno, že téhož dne došlo k uzavření platné dohody o započtení pohledávek mezi společností Z., a.s. a druhou žalovanou, v důsledku čehož předmětná pohledávka za druhou žalovanou zanikla.

Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že první žalovaná porušila povinnost ze závazkového vztahu ve smyslu § 373 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tím, že nesplnila pro ni ze smlouvy o postoupení pohledávek vyplývající povinnost vrátit žalobkyni v případě nedodržení termínu a výše splátek úplaty postoupenou pohledávku v dohodnutém rozsahu. Příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti první žalované a vznikem škody spatřuje odvolací soud v tom, že v důsledku „nevrácení“ pohledávky s ní žalobkyně nemohla nakládat. Za situace, kdy neshledal okolnosti vylučující odpovědnost první žalované za vzniklou škodu a kdy výše pohledávky, která měla být žalobkyni vrácena, odpovídá žalované částce a činí výši škody vzniklé žalobkyni, odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vzniklo ve vztahu k první žalované právo na zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody. Proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalobkyní požadovaný úrok z prodlení shledal důvodným ve smyslu § 369 a § 502 obch. zák. pouze do výše 10 %.

Rozsudek odvolacího soudu, vyjma té části jeho prvního měnícího výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 5,84 % p. a., napadla první žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V dovolacím důvodu odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kdy odvolacímu soudu vytkla, že v rozporu s § 205a o. s. ř. nepřipustil provedení důkazu, který nemohl být proveden před soudem prvního stupně, dále na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které bylo rozhodující pro rozhodnutí odvolacího soudu, a konečně i na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Oproti názoru odvolacího soudu se dovolatelka domnívá, že jí učiněné postoupení předmětné pohledávky za druhou žalovanou na společnost Z., a.s. (dále též jen „předmětná pohledávka“) nemůže být samo o sobě důvodem vzniku škody na straně žalobkyně, resp. nemůže být důvodem pro tvrzení žalobkyně o tom, že jí tímto svým jednáním první žalovaná způsobila majetkovou újmu v žalované výši. V této souvislosti poukazuje na to, že byla bez jakéhokoliv vlivu na zápočet předmětné pohledávky, kterou postoupila na společnost Z., a.s. a kterou tato společnost následně započetla se společností R. s. r. o. Navíc jí tato skutečnost nebyla ani známa, resp. se o ní dozvěděla až dlouho poté, co na základě dopisu ze dne 12. února 1999 žalobkyni sdělila, že jí část pohledávky ve výši 3 070 890,60 Kč vrací zpět a že o této skutečnosti zároveň vyrozumívá druhou žalovanou.

Dovolatelka dále tvrdí, že pokud k zániku předmětné pohledávky vůbec došlo, čímž se podle jejího tvrzení soudy v nalézacím řízení nezabývaly, stalo se tak pouze vinou společnosti Z., a.s. jako dalšího postupníka, resp. druhé žalované, kteří spolu dne 17. listopadu 1998 uzavřeli dohodu o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek, která zahrnovala i předmětnou pohledávku. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu výslechem svědka, který se podílel na realizaci předmětného obchodního případu a kterého se jí podařilo najít až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž se dopustil vady řízení při zjišťování skutkového stavu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jako zásadní pochybení dovolatelka označila skutečnost, že odvolací soud vznik případného nároku žalobkyně na náhradu škody a s tím spojenou povinnost takto vzniklou škodu nahradit neposuzoval podle platné právní úpravy obsažené jak v občanském, tak i v obchodním zákoníku. I nadále je přesvědčena o tom, že v souzené věci nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, a to minimálně porušení právní povinnosti a především pak příčinná souvislost. Rovněž tak odvolacímu soudu vytýká, pokud nevzal při rozhodování v úvahu okolnost vylučují její odpovědnost za škodu, kterou v řízení opakovaně tvrdila. Za tuto okolnost označila dohodu o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek mezi druhou žalovanou a společností Z., a.s., jejíž uzavření, které nemohla ovlivnit a předvídat, jí zabránilo ve splnění její povinnosti.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Podle jejího názoru byly v řízení prokázány všechny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti první žalované za škodu, přičemž odvolací soud ani nepochybil, jak mu rovněž vytýká dovolatelka, pokud neshledal okolnost vylučující odpovědnost první žalované za škodu, kterou dovolatelka v řízení netvrdila ani neprokazovala. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud nevyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a aby dovolání první žalované zamítl.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř.) připouští.

Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání první žalované do bodu III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 070 890,60 Kč s příslušenstvím vůči druhé žalované.

Přípustnost dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána již proto, že jím nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném případě.

Lze tak uzavřít, že dovolání není proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné.

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím odvolací soud „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3 070 890,60 Kč s příslušenstvím.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.

Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok.

V souzené věci je nepochybné, že předmětná část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím [nikoli měnícím, jak se zřejmě domnívá dovolatelka, když opřela přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, přiznal žalobkyni vůči první žalované žalobní nárok co do celé požadované jistiny ve výši 3 070 890,60 Kč a pokud jde o požadovaný úrok z prodlení, přiznal ho do výše 10 % p. a.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě, pokud jde o dovoláním napadenou shora uvedenou část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla. Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud nepochybil, pokud při posuzování odpovědnosti první žalované za škodu vyšel z článku III. smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. listopadu 1998 uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou, z něhož vyplývá, že v případě nedodržení výše a termínů jednotlivých splátek úplaty je postupník (první žalovaná) povinna umožnit postupiteli (žalobkyni), aby se stal opět věřitelem postupované pohledávky (pohledávky za druhou žalovanou). Takto uvedenému ujednání jistě rozuměla i první žalovaná, čemuž nasvědčuje i jí zvolený postup, kdy po zaplacení první splátky úplaty „vracela“ dopisem pohledávku žalobkyni. Za situace, kdy zákon žádný takový úkon, tj. „vrácení“ pohledávky s účinky změny v osobě věřitele nezná, bylo možné ze strany první žalované dostát splnění uvedené dohodnuté povinnosti nikoli „vrácením“ pohledávky, ale pouze jejím zpětným postoupením žalobkyni jako původnímu věřiteli předmětné pohledávky.

Za stavu, kdy první žalovaná neuhradila žalobkyni dohodnutou úplatu ve splátkách v konkrétních termínech, bylo její povinností postoupit pohledávku zpět žalobkyni. Splnění této povinnosti (tj. zajistit, aby se žalobkyně coby postupitel stala opět věřitelem předmětné pohledávky) však může postupník dostát jen tehdy, je-li sám věřitelem postupované pohledávky a nikoli tehdy, pokud ji postoupil dál. Nemožnost dostát své povinnosti dle článku III. smlouvy v případě neplacení splátek úplaty si přivodila první žalovaná sama tím, když předmětnou pohledávku za druhou žalovanou dále postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. listopadu 1998 Z., a.s. a přestala být tak jejím věřitelem.

Tímto postupem první žalovaná porušila svou povinnost ze závazkového vztahu ve smyslu § 373 obch. zák. a je povinna nahradit žalobkyni tím způsobenou škodu. Zda-li po další cessi realizovanou mezi první žalovanou a společností Z., a.s. předmětná pohledávka zanikla (ať již splněním či započtením), je pro souzenou věc právně nerozhodné a okolnosti vylučující odpovědnost ve smyslu § 374 obch. zák. se první žalovaná nemůže dovolávat, neboť překážku bránící jí splnění její povinnosti (postoupit pohledávku zpět žalobkyni) si způsobila sama tím, že předmětnou pohledávku dále postoupila a přestala být jejím věřitelem s oprávněním s pohledávkou nakládat. Bylo věcí první žalované, aby si s ohledem na ujednání článku III. smlouvy uvědomila příslušné důsledky pojící se s další cessí předmětné pohledávky, které bylo možné rozumně předpokládat.

V souladu s hmotným právem odvolací soud postupoval i při posuzování naplnění zbývajících zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu. Pokud jde o škodu, vznikla žalobkyni ve výši vymáhané částky zmenšením jejího majetku o tuto částku tím, že od první žalované neobdržela ani dohodnutou úplatu za postoupení předmětné pohledávky, ani plnění dluhu v tomto rozsahu. Tato škoda rovněž vznikla v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti první žalované - první žalovaná nezaplatila úplatu za postoupení předmětné pohledávky a současně neumožnila její zpětnou cessi, aby se žalobkyně stala zpět jejím věřitelem a mohla dluh požadovat a případně vymáhat po dlužníku (druhé žalované).

Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za této situace nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat dovolatelkou tvrzenou vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jíž se podle jejího názoru měly soudy obou stupňů dopustit odmítnutím jí navržených důkazů. Obecně vzato, soudy se mohou při provádění dokazování uvedené jiné vady řízení dopustit, dovolací soud je však oprávněn k ní přihlížet a zabývat se jí jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Za relevantní dovolací důvod nebylo možné považovat ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), na který dovolatelka rovněž odkazovala, neboť tímto dovolacím důvodem se nemůže dovolací soud zabývat jen v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), což není případ podaného dovolání.

Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a V.), majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze tak uzavřít, že dovolání první žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož první žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2005

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru