Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 284/2004Usnesení NS ze dne 20.10.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.284.2004.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 284/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně G., s.r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalované P. ú. T. s.r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 496.364,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Ro 733/2002, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2003, č.j. 2 Cmo 190/2003-34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. M. V.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. ledna 2003, č.j. Ro 733/2002-25, tak, že žalované neprominul lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 12. prosince 2002, č.j. Ro 733/2002-15, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se tak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil řádně zdokladovanou nepřítomnost právní zástupkyně žalované v době rozhodování ve věci platebním rozkazem za omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“). Žalovaná totiž nedoložila, že byla v době, kdy bylo ve věci rozhodnuto platebním rozkazem a marně uplynula lhůta k podání odporu, v dané věci právně zastoupena. Podle obsahu spisu žalovaná udělila plnou moc své právní zástupkyni JUDr. D. J. až dne 6. ledna 2003, kdy platební rozkaz již nabyl právní moci. Za této situace nepovažoval nepřítomnost jmenované právní zástupkyně za omluvitelný důvod k prominutí zmeškání lhůty k podání odporu, přičemž stejně tak posoudil i ostatní žalovanou uváděné skutečnosti, kterými zdůvodňovala svůj návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu namítla, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že v rozporu s ustanovením § 202 odst. 1 písm. e) o. s. ř., podle něhož není přípustné odvolání proti usnesení, jímž bylo prominuto zmeškání lhůty, změnil v její neprospěch již vydané pravomocné usnesení soudu prvního stupně. Má za to, že intenzita porušení uvedené procesní normy dosáhla takového stupně, že měla za následek porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý soudní proces.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud jí napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Ve vyjádření k dovolání oponuje žalobkyně názoru dovolatelky o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se zdůvodněním, že napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé. Za situace, kdy posuzovaný případ nelze podřadit ani pod žádné z dalších zákonných ustanovení upravujících obecně přípustnost dovolání, žalobkyně navrhla odmítnout dovolání pro jeho nepřípustnost. Rovněž tak nesouhlasí s názorem dovolatelky o postižení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V případě dovolání směřujícího do usnesení odvolacího soudu, které nebylo vydáno ve věci samé, lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Protože však dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených, není dovolání podle žádného z uvedených ustanovení přípustné (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Oproti očekávání dovolatelky tak není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O takový případ však v posuzované věci nešlo, neboť usnesení soudu prvního stupně o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé není.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 20. října 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru