Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 261/2005Usnesení NS ze dne 23.03.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.261.2005.1
Dotčené předpisy

§ 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 261/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce C. C. d., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J., s. d. v T., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 6 212 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43/33 Cm 73/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2004, č. j. 8 Cmo 285/2003 - 40, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2004 č. j. 8 Cmo 285/2003 – 40 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003 č. j. 43/33 Cm 73/99 – 20 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. září 2004 č. j. 8 Cmo 285/2003 - 40 potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003 č. j. 43/33 Cm 73/99 – 20, jímž bylo odmítnuto podání žalobce z 25. května 1999 z důvodu neodstranění vad žalobních tvrzení a dále bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 500 Kč žalobci a uložení povinnosti žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 150 Kč (výrok I.). Současně odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 575 Kč (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby /usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. března 2003 č. j. 43/33 Cm 73/99 - 17/ s upozorněním na následky jejího nesplnění neuvedl dostatek skutkových tvrzení k uplatněnému nároku. Za situace, kdy se na základě jím tvrzeného závazkového vztahu domáhal po žalovaném zaplacení sjednané smluvní pokuty v rámcové smlouvě, kterou si účastníci sjednali v obecné rovině dodávky zboží, včetně způsobu uzavírání kupních smluv (objednávka kupujícího jako návrh smlouvy, její potvrzení prodávajícím ústně nebo faxem), způsob placení zboží a splatnost tak, že lhůty splatnosti faktur budou dohodnuty „v kupní smlouvě případně v dalších zpřesňujících podmínkách dodávek zboží“, bylo povinností žalobce uvést konkrétní obsah sjednaného závazku. Z pouhého, byť konkrétního tvrzení o prodlení žalovaného s úhradou faktury vystavené za dodané zboží nelze dovodit vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty. Neodstraněné vady žaloby jsou takového charakteru, že neumožňují pokračovat v řízení (§ 43 o. s. ř.). Pokud za této situace soud prvního stupně žalobu pro její neprojednatelnost odmítl, postupoval správně, a proto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. K námitce žalobce o nesprávném procesním postupu soudu prvního stupně uvedl, že nedostatek vady žaloby spočívající v nedostatečnosti skutkových tvrzení nelze zhojit postupem podle ustanovení § 114b o. s. ř. (výzvou soudu k vyjádření protistrany), nýbrž je na místě výzva soudu k odstranění vad žaloby, jak správně učinil soud prvního stupně. Není-li z podání zřejmé, jakého nároku se žalobce domáhá, pak není objektivně možné se s určitostí k takovému nároku vyjádřit.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že v textu žaloby výslovně vyjádřil, že se zaplacení žalované částky domáhá z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána Rámcovou smlouvou za prodlení se zaplacením faktur za dodané zboží žalovanému. Z obsahu žaloby, jakož i z jeho následných vyjádření a odvolání muselo být soudu podle dovolatele zřejmé, že předmětem sporu není plnění z hlavního závazkového vztahu, nýbrž plnění ze subsidiárního sankčního vztahu z titulu prodlení žalovaného se zaplacením faktur. Individualizaci obchodního vztahu číslem faktury dodavatele a následně uvedeným shodným číslem variabilního symbolu bezhotovostní platby odběratele považuje dovolatel za naprosto dostačující pro vyloučení záměny. Zdůrazňuje, že faktura obsahuje i všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, kterými jsou specifikace dodaného zboží, termín dodávky shodný s datem vystavení faktury a cena.

Dovolatel dále poukazuje na to, že žalovaný faktury za jím převzaté dodávky zboží zaplatil, čímž jeho hlavní závazek zanikl, nepochybně však s účinky uznání závazku a s nastolením právní domněnky o existenci hlavního závazku a s přenesením důkazního břemene o jeho neexistenci na žalovaného. Žalovaný sice v tomto směru důkazy neoznačil, ale neexistenci hlavního závazku nenamítal, resp. namítal ji pouze pro nedostatek písemné formy realizovaných kupních smluv, aniž by konkretizoval, z čeho obligatorní písemnou formu pro platnost kupní smlouvy dovozuje.

Za situace, kdy předmětem sporu mezi účastníky není existence hlavních závazkových vztahů, nemá podle dovolatele závěr odvolacího soudu o povinnosti žalobce označit či dokonce doložit objednávky zboží dodané žalovanému jakoukoli oporu v zákoně. Jeho povinností bylo individualizovat hlavní závazek číslem dodavatelské faktury a výší fakturované částky, jakož i uvést, že tyto faktury byly zaplaceny formou bezhotovostního platebního styku, což ve svých podáních učinil.

Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami proti usnesení soudu prvního stupně obsaženými v jeho odvolání a v zájmu stručnosti na obsah uvedeného podání odkázal.

Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nemohou omezovat toto právo žalobce rozšiřováním jeho povinnosti vymezené ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř. na vylíčení okruhu rozhodujících skutečností nad rámec této obecně závazné hmotně právní normy.

Dovolatel navrhl, aby pro nesprávní právní posouzení věci dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnout dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací argumenty žalobce jsou především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení rozhodujících skutečností.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť pro nedoplnění nejpodstatnějších skutečností týkajících se konkrétního závazkového vztahu a porušení konkrétních povinností nelze podle odvolacího soudu neúplná skutková tvrzení podřadit pod příslušnou hmotně právní normu. Tento závěr shledává dovolací soud nesprávným.

Z žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 9.740,- Kč na základě tvrzení, že na základě objednávky žalovaného a následného dodání zboží vystavil faktury specifikované výčtem na penalizační faktuře, které žalovaný ve lhůtě splatnosti neuhradil. Ve vazbě na nesplnění tohoto závazku žalovaným mu žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve formě penále ve výši žalované částky, a to z titulu opožděné úhrady pohledávek uvedených na penalizační faktuře, kterou připojil jako přílohu žalobního návrhu. Dále uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý den prodlení byla sjednána na základě Smlouvy o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřené mezi účastníky a že ani pohledávka z předmětná penalizační faktury nebyla ve splatnosti uhrazena.

Usnesením ze dne 22. srpna 2002 (č.l. 28 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů doplnil vylíčení rozhodujících skutečností, čeho se žalobou domáhá, jakož i označení důkazů, jichž se dovolává. Zejména požadoval uvést tvrzení o smlouvě, dohodě o ceně, plnění ze smlouvy, prodlení žalovaného s placením, ujednání o smluvní pokutě. V přípise ze dne 3. září 2002 (č.l. 29 spisu), kterým žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, s odvoláním na konkrétní ustanovení Smlouvy o všeobecných a rámcových podmínkách dodávek zboží, popsal účastníky dohodnutý mechanismus jimi v budoucnu uzavíraných kupních smluv, přičemž zdůraznil, že z žádného jejího ustanovení, ani z platné hmotně právní úpravy nevyplývá nutnost jejich písemné formy. Tato situace pak nevylučuje, aby si účastnici sjednali, že obsahem následných kupních smluv, byť uzavíraných konkludentně či ústní formou, budou i rámcové podmínky, včetně ujednání o smluvní pokutě. Zdůraznil, že zaplacením faktury za dodané zboží zanikl hlavní závazek žalovaného s právními účinky mj. v tom, že pokud žalobce žaluje na plnění ze subsidiárního vztahu, nesvědčí žalobci důkazní povinnost o jeho existenci, nýbrž naopak žalovaný má důkazní povinnost o jeho neexistenci. Za této situace je soud daným hmotně právním stavem a tedy i právními účinky zániku hlavního závazku vázán. Podle přesvědčení žalobce již jeho návrh na vydání platebního rozkazu včetně jeho přílohy obsahoval vylíčení rozhodujících skutečností o vzniku jak hlavních, tak subsidiárních vztahů mezi účastníky s odkazem na smlouvu, jakož i označení důkazů (smlouva, penalizační faktura), kterých se dovolává a které rovněž připojil k doplnění žaloby. Penalizační faktura č. 097000217 obsahuje označení faktur (číslem, částkou, na kterou byly vystaveny, a dále datem splatnosti), které žalovaný zaplatil, dále konkrétní dobu prodlení žalovaného se zaplacením faktur a vyčíslení smluvní pokuty za toto prodlení podle jednotlivých faktur, jejichž součet tvoří žalovanou částku. Zdůraznil, že označením a přiložením penalizační faktury, kterou byla žalovanému vyúčtována smluvní pokuta za prodlení se zaplacením faktur, které žalovaný zaplatil z titulu dodaného zboží, žalobce svou povinnost označit podle § 79 odst. 1 o. s. ř. důkaz o existenci svého subsidiárního nároku splnil.

Součástí podání žalobce ze dne 3. září 2002 je i přehled s těmito údaji: čísla faktur vždy s uvedením částky a lhůtou splatnosti, které vyúčtoval za zboží převzaté žalovaným, doba prodlení vymezená konkrétním časovým datem počátku a datem konce prodlení, počet dnů prodlení a výše smluvní pokuty vztahující se k jednotlivým fakturám, která se v souhrnu rovná žalované částce.

Rovněž tak z odůvodnění odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně (č.l. 52 spisu) se podává, že žalobce zopakoval své argumenty, které uplatnil ve svém předchozím podáních (č.l. 29 spisu) na podporu svého názoru o projednatelnosti žaloby. Zdůraznil, že penalizační faktura obsahuje vyúčtování smluvní pokuty žalobcem žalovanému, přičemž z jejího obsahu nemůže být mezi účastníky pochyb o tom, že se jedná o smluvní pokutu sjednanou v rámcové smlouvě.

Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.

S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce neuvedl v žalobě a ani v následných podáních, kterými reagoval na výzvy soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, jakož i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.

Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby, případně v podáních, kterými reagoval na výzvy soudu k odstranění vad žaloby a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny (penalizační fakturu a smlouvu o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřenou mezi účastníky), které označil jako důkaz a připojil ke svým podáním. Z textu žaloby a jejich následných doplnění, jakož i připojených příloh bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobce domáhá zaplacení peněžitého závazku žalovaného, konkrétně smluvní pokuty za pozdní úhradu konkrétně uvedených faktur za zboží dodané žalobcem žalovanému, kterou si účastníci konkrétně sjednali ve smlouvě o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách a kterou žalovanému vyúčtoval předmětnou penalizační fakturou. Žalobce časovými údaji vymezil dobu prodlení, jakož i počet dnů prodlení se zaplacením jednotlivých faktur a vyčíslil výši smluvní pokuty vztahující se k prodlení s jejich pozdní úhradou. Případná další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení o skutečnostech „týkajících se konkrétního závazkového vztahu a porušení konkrétních povinností“, nebrání v projednání žaloby, ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.

Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. března 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru