Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 250/2005Rozsudek NS ze dne 30.06.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.250.2005.1
Dotčené předpisy

§ 588 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 250/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně D. E. (C. R.) s.r.o., proti žalované P. spol. s r.o., o zaplacení částky 71 832 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 254/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2004 č. j. 3 Cmo 64/2004-161, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2004 č. j. 3 Cmo 64/2004-161, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2002 č. j. 19 Cm 254/98- 102, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. září 2002 č. j. 19 Cm 254/98-107, v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 71 832 Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2002 č. j. 19 Cm 254/98-102, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. září 2002 č. j. 19 Cm 254/98-107, pokud jím byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 832 Kč s 16% úroky z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2002 č. j. 19 Cm 254/98-102, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. září 2002 č. j. 19 Cm 254/98-107, uložil žalované zaplatit žalobkyni C., spol. s r. o., částku 71 832 Kč s 18% úroky z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně zajišťovala pro žalovanou provedení spedičních služeb – proclení refraktometru určeného pro příjemce – MUDr. J. H. Příslušným celním orgánem bylo vyúčtováno clo a daň z přidané hodnoty ve výši 21 367 Kč, kterou žalovaná zaplatila. Na základě následné kontroly téhož celního úřadu byl refraktometr začleněn do jiné položky celního sazebníku a doměřeno clo a daň z přidané hodnoty částkou 71 832 Kč, kterou poté žalobkyně jako celní deklarant uhradila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou existoval smluvní vztah, který s ohledem na korespondenci účastníků, jednotnou celní deklaraci a soudní praxi kvalifikoval jako komisionářskou smlouvu uzavřenou podle § 577 obchodního zákoníku (dále jen („ObchZ“), podle níž se žalobkyně zavázala pro žalovanou zařídit obchodní záležitost spočívající v proclení zařízení dováženého pro konečného příjemce MUDr. H. Žalovanou částku soud prvního stupně posoudil jako náklady, které musela žalobkyně jako komisionář nutně vynaložit při plnění svého závazku a má proto nárok na jejich úhradu od komitenta, tj. žalované. Pochybení žalobkyně při zatřídění zboží (za něž byla rovněž pokutována) a nepodání odvolání proti dodatečnému celnímu výměru podle závěru soudu prvního stupně nelze považovat za porušení závazku z uvedené smlouvy, neboť z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně mohla údaje nezbytné pro správné zatřídění zboží získat pouze od rakouského dodavatele zboží, který byl ve smluvním vztahu se žalovanou.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2004 č. j. 3 Cmo 64/2004-161 rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 71 832 Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení, v rozsahu zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 71 832 Kč od 11. 3. 1998 do zaplacení tento rozsudek změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení. V průběhu odvolacího řízení odvolací soud nejprve rozhodl podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. o procesním nástupnictví na straně žalobkyně, když původní žalobkyně C., spol. s r. o., zanikla bez likvidace sloučením s obchodní společností D. s.r.o., která se tak stala i její procesní nástupkyní. Odvolací soud akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně a hodnotil je jako dostatečná pro rozhodnutí ve věci a poukázal na to, že účastníci nenavrhovali provedení dalších důkazů, které by tyto skutkové závěry mohly vyvrátit. Nepřipuštění důkazu navrhovaného žalovanou, a to dotazem na Ministerstvo financí ČR – Generální ředitelství cel za účelem posouzení správnosti rozhodnutí o doměření cla, považoval za správné z toho důvodu, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu, proti němuž nemá soud právo přezkumu. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že účastníci platně uzavřeli komisionářskou smlouvu podle § 577 a násl. ObchZ. Podstatné ve věci je, že mezi žalobkyní a žalovanou existoval právní vztah, na jehož základě byla žalované vystavena faktura na částku 21 581 Kč, kterou žalobkyni řádně uhradila. To, že žalobkyně měla provést pro žalovanou proclení předmětného dováženého zboží, vyplynulo z řady nepřímých důkazů, zejména z dopisu právního zástupce žalované ze dne 1. 4. 1998 adresovaného žalobkyni i ze skutečnosti, že žalovaná žalobkyni původně vyměřené clo uhradila. K žalovanou namítanému pochybení žalobkyně při zařazení zboží pod celní nomenklaturu akceptoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně mohla získat k zatřídění podklady pouze od rakouského dodavatele předmětného zboží – společnosti E.-M.-P. G.m.b.H., která s žalovanou jednala buď přímo nebo prostřednictvím svého zástupce v České republice. Odvolací soud neshledal v závěru soudu prvního stupně, že žalovaná částka představuje nárok na náhradu nákladů nutně vynaložených komisionářem při plnění závazku ve smyslu § 588 ObchZ, žádné pochybení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení pasivní legitimace žalované a dále v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně má vůbec nějaký finanční nárok vůči žalované, a pokud by takový nárok existoval, nebyla prokázána jeho splatnost. Podle názoru dovolatelky se nejedná ani o nutné a účelně vynaložené náklady při plnění závazku žalobkyně vůči žalované. Namítla, že v řízení nebylo nikdy prokázáno, že návrh na zahájení celního řízení podávala žalobkyně na základě příkazu žalované, nebo že dávala žalobkyni podklady pro vyplnění tiskopisu návrhu na zahájení celního řízení. O tom svědčí zejména svědecké výpovědi MUDr. H. a Ing. A., kteří neuměli určit okolnosti svého možného kontaktu se žalovanou, konečně sama žalobkyně neměla v této věci jasno o svém obchodním partnerovi, když uplatnila svůj návrh vůči žalované i vůči MUDr. H. Dovolatelka dále poukázala na § 107 zákona č. 13/1993 Sb. (celní zákon), z něhož vyplývá, že pokud celní deklarant jako zástupce neprohlásí a nepochybně současně i neprokáže, že jedná ve prospěch zastoupené osoby (v daném případě ve prospěch dovolatelky), považuje se za osobu jednající vlastním jménem. Soudy obou stupňů tedy nesprávně shledaly žalovanou pasivně legitimovanou, aniž by o tom existovaly jednoznačné a zcela jasné důkazy. Dovolatelka dále připomněla i ustanovení § 238 odst. 3 celního zákona, podle něhož je dlužníkem za celní dluh celní deklarant a v případě nepřímého zastoupení i osoba, v jejíž prospěch se celní prohlášení činí. Dovolatelka však nebyla v posuzované věci ani jednou z těchto osob. Pokud tedy byla žalobkyně celním deklarantem, měla postupovat řádně a v případě nedostatku informací se obrátit na svého obchodního partnera a vyžádat si potřebné informace. V žádném případě to nemůže být dovolatelka, kdo by měl nést riziko a nebezpečí chybného postupu žalobkyně v celním řízení. Dovolatelka dále poukázala na porušení povinnosti žalobkyně uložené v § 578 ObchZ, které žalobkyni ukládalo při zařizování záležitosti dovolatelky postupovat s odbornou péčí a dále na porušení její další povinnosti uložené v § 579 ObchZ, neboť nikterak dovolatelku neinformovala o tak zásadní otázce, jakou je dodatečný platební výměr; učinila tak až se čtyřměsíčním prodlením, kdy už se toto rozhodnutí nedalo zvrátit žádným opravným prostředkem. Dále poukázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud konstatoval, že žalobkyně byla zhruba 5 měsíců před vydáním tohoto výměru vyzvána celním orgánem k podání vysvětlení ohledně jednotné celní deklarace, kterou podala. Za těchto okolností nemůže mít žalovaná částka charakter nutně či užitečně vynaložených nákladů při plnění závazku žalobkyně a nemůže se na takovou platbu vztahovat § 588 ObchZ. Podle názoru dovolatelky také dosud nenastala splatnost požadované úhrady, neboť žalobkyně dosud nesplnila svoji povinnost komisionáře stanovenou v § 584 ObchZ, a sice povinnost podat dovolatelce o výsledku zařízení záležitosti zprávu a provést vyúčtování. Dovolatelka se tudíž nemohla dostat do prodlení s úhradou nákladů žalobkyně, ani za situace, že by byly vynaloženy nutně nebo užitečně. Dovolatelka dále poukázala na § 588 ObchZ a komentář k tomuto ustanovení v publikaci Š., I., P., S., T., M. a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 6. vydání Praha, C. H. Beck, 2001, podle kterého jsou za náklady nutně či užitečně vynaložené při zařizování záležitosti komitenta považovány náklady zcela jiné (např. poštovné, přepravné, skladné apod.). Dovolatelka také poukázala na druhou větu tohoto ustanovení, podle kterého se má v pochybnostech za to, že v úplatě je obsažena i úhrada nákladů, a na žalobkyni leželo důkazní břemeno o opaku; toto důkazní břemeno však žalobkyně neunesla. Vedle nesprávného právního posouzení věci je řízení podle názoru dovolatelky také postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a tento následek i měly. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudu obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Po vydání rozsudku odvolacího soudu byla dne 1. října 2004 zapsána do obchodního rejstříku změna obchodní firmy žalobkyně D s.r.o. na D. E. (C. r.) s.r.o. Nejvyšší soud proto žalobkyni takto označil v záhlaví tohoto rozsudku.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).

Dovolání žalované je tedy v daném případě v rozsahu, v němž bylo žalované odvolacím soudem vyhověno zamítnutím žaloby co do 2% úroku z prodlení z částky 71 832 Kč od 11. 3. 1998 do zaplacení subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.

Nejvyšší soud dovodil, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s hmotným právem. V tomto rozsahu je tedy dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a současně je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i důvodné.

Soud prvního stupně zjistil, –az jeho skutkového zjištění vyšel i odvolací soud – že účastnice řízení se dohodly, že žalobkyně pro žalovanou zařídí obchodní záležitost – proclení zařízení dováženého žalovanou pro konečného příjemce MUDr. J. H. Na základě tohoto skutkového zjištění učinil odvolací soud právní závěr, že mezi stranami došlo k uzavření komisionářské smlouvy podle § 577 ObchZ.

Podle uvedeného ustanovení se smlouvou komisionářskou zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Nebyla-li výše úplaty sjednána, přísluší komisionáři úplata přiměřená uskutečněné činnosti a dosaženému výsledku s přihlédnutím k úplatě obvykle poskytované za obdobnou činnost v době uzavření smlouvy.

Pojmovými znaky komisionářské smlouvy jsou :

- zařízení určité obchodní záležitosti,

- komisionářovo jednání vlastním jménem, avšak na účet komitenta,

- úplatnost,

- skutečnost, že komitent i komisionář jsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku.

Odvolací soud učinil závěr, že mezi účastnicemi došlo k uzavření komisionářské smlouvy. Dovodil tedy, že shora uvedené znaky byly naplněny. Svůj závěr však učinil, aniž dospěl ke skutkovému zjištění, že účastnice se dohodly, že obstarání předmětné obchodní záležitosti bude provedeno za úplatu. Bez tohoto skutkového zjištění (k platnému uzavření komisionářské smlouvy však není nutné, aby se strany dohodly na výši úplaty) odvolací soud nemohl dovodit, že mezi stranami k uzavření komisionářské smlouvy došlo. Za situace, kdy odvolací soud právní závěr učinil na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, je jeho právní posouzení nesprávné, v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud navíc ve smyslu § 588 ObchZ nezdůvodnil, zda v úplatě za činnost komisionáře je či není obsažena i úhrada nákladů komisionáře. I z tohoto hlediska je tedy jeho právní posouzení věci neúplné.

Další rozpor rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem spočívá v tom, že odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má právo na zaplacení nákladů, které vynaložila při plnění svého závazku, aniž posuzoval, zda a kdy nastala splatnost této pohledávky žalobkyně.

Podle § 588 ObchZ je komitent zároveň s úplatou povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku. Splatnost náhrady těchto nákladů je tedy vázána na splatnost úplaty komisionáře.

Podle § 587 ObchZ vzniká komisionáři nárok na úplatu, jakmile splní povinnosti stanovené v § 584 až 586 ObchZ.

Podle § 584 odst. 1 ObchZ je komisionář po zařízení záležitosti povinen o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Splatnost úplaty se pak dále řídí ustanovením § 340 ObchZ.

Jak dovolatelka důvodně v dovolání namítla, odvolací soud ani soud prvního stupně nezjišťovaly, zda a kdy podala žalobkyně žalované závěrečnou zprávu ve smyslu § 584 odst. 1 ObchZ. Nemohly tedy ani dovodit, že nastala splatnost pohledávky žalobkyně.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalované je proto podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a současně je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i důvodné.

Naopak námitka dovolatelky, že nebylo nikdy jednoznačně prokázáno, že by návrh na zahájení celního řízení podávala žalobkyně na základě příkazu žalované a že by to byla žalovaná, která žalobkyni předávala příslušné podklady či údaje pro vyplnění tiskopisu návrhu na zahájení celního řízení, nemůže způsobit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Jde totiž o otázky skutkové, které z výše uvedených důvodů dovolací soud přezkoumávat nemůže.

To se týká i námitky žalované, že soudy akceptovaly tvrzení žalobkyně, že to byla žalovaná, komu své služby poskytovala, aniž pro to existovaly jednoznačné a jasné důkazy.

Irelevantní je i námitka žalované, že žalobkyně ji neinformovala o rozhodnutí Celního úřadu v P. – R. o povinnosti k dodatečné úhradě cla a daně z přidané hodnoty, nežádala o její stanovisko, nepožadovala argumenty, které by byly schopné zvrátit toto rozhodnutí. Soud totiž musí z tohoto rozhodnutí vycházet, nemůže je přezkoumávat a musí respektovat presumpci správnosti tohoto rozhodnutí. Žalovaná nemůže argumentovat ani tím, že žalobkyně nesprávně vyplnila celní prohlášení a že musí nést důsledky svého případného pochybení. Žalobkyně požaduje úhradu zaplaceného cla a daně z přidané hodnoty, nikoliv úhradu případných sankčních plateb podle rozhodnutí celního úřadu. Pokud by soud dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla platně uzavřena komisionářská smlouva a pokud by dovodil, že nastala splatnost pohledávky žalobkyně, bylo by nutno úhradu tohoto cla a daně z přidané hodnoty považovat za nutný náklad komisionáře ve smyslu § 588 ObchZ, i když komisionář původně nesprávně vyplnil celní deklaraci. Nelze ani dovodit, že by tato skutečnost znamenala porušení povinností stanovených v § 579 ObchZ.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř správný, Nejvyšší soud ho v rozsahu přípustného dovolání podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo v této části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru