Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 232/2005Usnesení NS ze dne 26.07.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.232.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

32 Odo 232/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce V. Z., proti žalovanému Městu Příbram, o zaplacení 90.322,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 158/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 13. října 2004, č. j. 29 Co 454/2004 - 57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č.j. 11 C 158/2003 – 37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 90.322,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok II.). Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení peněžité částky s tím, že na základě mandátní smlouvy ze dne 31. března 2000 (a jejích dodatků) vykonával pro žalovaného údržbu a opravy domů ve vlastnictví žalovaného a za provedenou práci a dodaný materiál vystavil šest faktur na celkem 90.322,40 Kč, které však žalovaný odmítl uhradit. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem (jako mandatářem) a žalovaným (jako mandantem) byla dne 31. března 2000 uzavřena mandátní smlouva s dodatky (mimo jiné č. 2 ze dne 31.července 2000), na základě níž měl mandatář mimo jiné zajistit opravy a rekonstrukce, které byly mandantem schváleny, včetně stavebního dozoru, avšak nebyl oprávněn zadávat zakázky na opravu, údržbu či rekonstrukci domů či bytů a nebytových prostor s předpokládanými náklady přesahujícími 5.000,- Kč s výjimkou havárií. V článku IV., odst. 6 uvedené smlouvy bylo (opět s výjimkou havárií) ujednáno, že mandant si vyhrazuje právo neproplatit vyúčtování za práce objednané mandatářem nad rámec rozpočtu a neschválené písemně předem mandantem. Smlouva mohla být doplňována či měněna pouze písemnými dodatky. Dne 29. května 2000 žalovaný žalobci písemně sdělil pozastavení oprav do částky 5.000,- Kč, navíc i havarijní opravy si měl žalobce nechat předem odsouhlasit žalovaným. Přesto žalobce prováděl dále drobnou údržbu a náklady na ni vyfakturoval žalovanému předmětnými fakturami. Právně soud prvního stupně uzavřel, že písemným sdělením žalovaného ze dne 29. května 2000 (o pozastavení oprav i v rozsahu do 5.000,- Kč s výjimkou odstraňování havárií se souhlasem žalovaného) došlo ke změně mandátní smlouvy. Protože žalobce fakturoval neodsouhlasené drobné údržbářské práce, byla žaloba zamítnuta.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. 29 Co 454/2004 - 57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přejal skutková zjištění nalézacího soudu, k nimž doplnil, že žalovaný žalobci písemně dne 28. března 2000 oznámil snížení rozpočtu na opravy pro jeho realitní kancelář ke dni 24. března 2000 o 6.000.000,- Kč na výslednou částku 1.000.000,- Kč. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru v tom, že jednostranným písemným oznámením žalovaného ze dne 29. května 2000 nedošlo ke změně mandátní smlouvy, avšak tento dílčí závěr neměl vliv na věcnou správnost rozsudku okresního soudu, neboť žalovaný využil oprávnění (založeného článkem IV., odst. 6 smlouvy) neproplatit vyúčtování za práce objednané žalobcem nad rámec rozpočtu a neschválené předem písemně žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že žalobce vyúčtoval práce provedené bez souhlasu žalovaného, což nebylo po právu. Proto shledal rozsudek okresního soudu věcně správným a potvrdil jeho zamítavé rozhodnutí.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a, odst. 2, písm b) o.s.ř.. Namítl, že odvolací soud vystavěl odůvodnění svého rozsudku na výkladu článku IV., bodu 6 smlouvy (v němž bylo – jak je shora uvedeno – ujednáno, že žalovaný si /s výjimkou havárií/ vyhrazuje právo neproplatit vyúčtování za práce objednané žalobcem nad rámec rozpočtu a žalovaným neschválené písemně předem), avšak pominul, že předmětnými fakturami se žalobce nedomáhá zaplacení oprav objednaných u třetích subjektů, ale úhrady prací provedených žalobcem, na něž se citované smluvní ujednání nevztahuje. Uvedl rovněž, že v řízení nebylo prokázáno, kdy se žalobce mohl dozvědět o dopisu žalovaného ze dne 29. května 2000 a navrhl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání pouze reagoval na posledně uvedenou námitku a dokládal, že s obsahem dopisu ze dne 29. května 2000 žalobce seznámen byl. Navrhl potvrdit rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Přípustnost dovolání podle § 237, odst. 1, písm. c) o.s.ř. nemůže založit řešení otázky, kdy byl žalobci doručen dopis žalovaného z 29. května 2000 již proto, že se jedná o otázku skutkovou. Dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem nalézacím a odvolacím, dokazování se s výjimkou uvedenou v § 243a, odst. 2 o.s.ř. neprovádí a v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. § 241a, odst. 4 o.s.ř.). Z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze podat dovolání, jen pokud je přípustné podle § 237, odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř.

Obdobně je tomu s výtkou dovolatele napadající jako nepřípadnou aplikaci ujednání mandátní smlouvy, které podle něj stanoví mandatáři finanční limit pro opravy objednané u třetích subjektů a nevztahuje se na opravy provedené jím samým. Závazek mandatáře zařídit obchodní záležitost mandanta (v předmětném případě spravovat nemovitostí) lze splnit jak tím, že mandatář uskutečnění právní úkon jeho jménem (v projednávané věci objedná údržbu domu u třetího subjektu), tak i tím, že uskutečnění jinou činnost, přičemž touto činností může být i zajištění drobné údržby domu v rámci podnikatelské činnosti mandatáře (srov. § 566, odst. 1, § 568, odst. 1, věta první obchodního zákoníku). Právní posouzení věci podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku o mandátní smlouvě je proto adekvátní. Dovolatelovou výtkou napadená otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro zobecnitelnou rozhodovací praxi soudů. Řešení dovolatelem namítaného specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným konkrétním skutkovým stavem a nemá potřebný judikatorní přesah. Dovolatel neformuluje otázku, kterou by bylo v rozhodování dovolacího soudu třeba jako novou řešit, zastává pouze jiný výklad určitého smluvního ustanovení, nenamítá, s kterým ustanovením platného hmotněprávního předpisu je výklad přijatý odvolacím soudem v rozporu a nepoukazuje ani na k věci se vztahující rozpornou judikaturu vyšších soudů. Vázán obsahem dovolání dovolací soud neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237, odst. 3 o.s.ř., a proto není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. července 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru