Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 229/2004Rozsudek NS ze dne 15.11.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.229.2004.1
Dotčené předpisy

§ 22 předpisu č. 222/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 229/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P. e., a.s., proti žalovanému J. H., o zaplacení částky 1 334 653 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 163/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003 č. j. 11 Co 208/2003-163, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003 č. j. 11 Co 208/2003-163, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. února 2004 č. j. 11 C 163/2000-167 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. ledna 2003 č. j. 11 C 163/2000-148 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. ledna 2003 č. j. 11 C 163/2000-148 opakovaně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 334 653 Kč s 10% úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný odebíral od žalobkyně na základě smluv o dodávce a odběru elektřiny ze dne 7. 2. 1995 elektrickou energii ve třech odběrných místech. Dne 5. 1. 1998 zaměstnanec žalobkyně M. Š. zjistil u všech tří elektroměrů poškození plomb. Mezi účastníky bylo nesporné, že všechny tři elektroměry byly umístěny na veřejně přístupném místě (chodba a pavlač) a že při zjištění závad na elektroměrech byl přítomen pouze zaměstnanec žalobkyně M. Š. Žalovaný neoprávněné zásahy do elektroměrů popíral, dle svého tvrzení neměl vědomost o jejich stavu, přičemž poukázal na výsledky periodické revize v srpnu 1997, kdy žádná závada nebyla zjištěna. Soud prvního stupně smluvní vztah účastníků posoudil podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) jako kupní smlouvu, jejíž součástí jsou Obchodní podmínky 1/93, v souvislosti s § 1 zákona č. 222/1994 Sb. a vyhláškou č. 169/1995 Sb. Poté se zabýval tím, zda došlo k neoprávněnému odběru elektřiny dle § 22 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona a dospěl k závěru, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Žalobkyně doložila své tvrzení o poškození elektroměrů pouze zápisem svého zaměstnance o tom, že na elektroměrech byly zjištěny porušené plomby, což vzhledem k umístění elektroměrů na veřejně přístupném místě nelze považovat za jednoznačný důkaz o neoprávněném odběru ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Objektivně nemohlo být ověřeno, zda došlo k poškození měřícího zařízení a tím k neoprávněnému odběru elektřiny. Pokud žalobkyně uvedla, že podle smluv i zákona č. 222/1994 Sb. bylo povinností žalovaného řádně pečovat o měřící zařízení, mj. aby nebyly poškozeny plomby, nemohl mít soud kromě tohoto tvrzení za prokázané, že došlo k poškození plomb či měřícího zařízení. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nepečoval o měřící zařízení a tímto svým jednáním (opomenutím) přispěl ke vzniku škody. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaný konkrétním způsobem porušil smluvní či zákonnou povinnost, v důsledku čehož by žalobkyni vznikla jí tvrzená škoda.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2003 č. j. 11 Co 208/2003-163 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zrušil výrok o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právním závěrům. V projednávané věci soud prvního stupně podle odvolacího soudu smlouvu mezi účastníky správně posoudil podle § 409 a násl. ObchZ. Uplatněný nárok na náhradu škody je upraven v § 373 a násl. ObchZ a předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti ze závazkového vztahu. Nejedná se o odpovědnost za výsledek. Na daný případ dále dopadá ujednání Obchodních podmínek 1/93 v § 10 odst. 1 (dále jen „obchodní podmínky“), podle něhož se za neoprávněný odběr považuje, poškodí-li odběratel úřední nebo podnikové plomby. Tuto skutečnost však žalobkyně v řízení neprokázala. Odvolací soud také posoudil vztah definice neoprávněného odběru v zákoně č. 222/1994 Sb. s úpravou smluvní v obchodních podmínkách a usoudil, že zákonná úprava je obecnější, smluvní podmínky tuto kategorii blíže konkretizují, vzájemně však nejsou v rozporu. S ohledem na tato závěry již nepovažoval za nutné zabývat se dalšími okolnostmi vztahujícími se k povinnostem dodavatele a odběratele ve vztahu k měřícímu zařízení.

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 3. února 2004 č. j. 11 C 163/2000-167 rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jejího názoru řeší odvolací soud právní problematiku neoprávněných odběrů rozdílně od dosavadní judikatury. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 10/03-85, kterým bylo určeno, že neoprávněný odběr elektrické energie podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. je zákonnou fikcí vzniku škody, kterou již není třeba prokazovat. Dále poukázala na znění § 22 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona, podle něhož se za neoprávněný odběr elektřiny považuje pouhý odběr elektřiny měřicím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci; zákon přitom nestanoví, že porušení plomb musí provést samotný odběratel. Taktéž aplikace obchodních podmínek odvolacím soudem není podle názoru dovolatelky správná. V § 10 odst. 1 písm. b) obchodních podmínek je dohodnuto, že neoprávněným odběrem se rozumí také užívání měřícího zařízení, na kterém bylo provedeno takové opatření, aby nezaznamenávalo spotřebu nebo ji zaznamenávalo v neprospěch dodavatele. Nebylo tedy dohodnuto, že by zásah do elektroměru měl provést odběratel. Soudy obou stupňů se však v této věci aplikací § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. a § 10 odst. 1 písm. b) obchodních podmínek nezabývaly, přestože vyšly ze skutkového zjištění, že plomby na všech třech elektroměrech, kterými byl odběr žalovaného měřen, byly porušeny; jejich rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v řízení netvrdila, že žalovaný jako odběratel poškodil plomby, odvolací soud přesto nesprávně vycházel z § 10 odst. 1 písm. d) obchodních podmínek, a proto žalobu zamítl. Dovolatelka dále namítla, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že soud prvního stupně nepoučil účastníky řízení ve smyslu § 119a odst. 1 o. s. ř. tak, jak mu bylo uloženo usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2002. Poučení v tomto smyslu soud neprovedl ani na následném jednání 14. 1. 2003. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyhodnotil dovolání žalobkyně jako podání bez zákonem stanovených náležitostí, neboť toto podání pouze shrnuje dosavadní průběh řízení, aniž uvádí dostatečné důvody svého dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a odkazuje na důkazy. Nesouhlasí ani s námitkou nedostatečného poučení ve smyslu § 119a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka byla v řízení zastoupena právní zástupkyní, která jistě zná pravidla dokazování stanovená občanským soudním řádem. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Vztahy mezi žalobkyní a žalovaným byly v letech 1997 a 1998, kdy mělo dojít k neoprávněným odběrům elektrické energie, upraveny tehdy platným zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (dále jen „zákon“).

Pro posouzení dané věci je významné, zda ustanovení § 22 odst. 1 zákona je ustanovením kogentního či dispozitivního charakteru.

Podle uvedeného ustanovení neoprávněným odběrem elektřiny je a) odběr bez uzavřené smlouvy nebo v rozporu s uzavřenou smlouvou, b) odběr z té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina, c) odběr bez měřícího zařízení nebo měřícím zařízením, které v důsledku zásahu odběratele odběr buď nezaznamenává, nebo zaznamenává odběr menší než skutečný, d) odběr měřícím zařízením, které nebylo připojeno dodavatelem nebo na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci.

Podle § 22 odst. 2 zákona způsob výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem stanoví Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhláškou. Ta byla vydána pod č. 169/1995 Sb. (dále jen vyhláška“), přičemž způsob výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem upravuje § 7 vyhlášky.

Podle ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku, jež je obecným ustanovením pro oblast soukromoprávních vztahů (s výjimkou třetí části ObchZ), účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení § 22 odst. 1 zákona je ustanovením kogentním, od něhož se účastníci právních vztahů odchýlit nemohou. Toto ustanovení upravuje totiž nejen vztahy soukromoprávní, ale má též důsledky veřejnoprávní. Podle § 39 odst. 3 písm. f) zákona může Státní energetická inspekce uložit kontrolovaným osobám pokutu za neoprávněný odběr elektřiny, plynu nebo tepla. Vzhledem k těmto veřejnoprávním důsledkům není proto možné, aby účastníci právních vztahů při dodávce elektřiny (ale i plynu a tepla) sami určovali, co je, či není neoprávněným odběrem s následky, které jsou upraveny v § 22 odst. 2 zákona. Povaha tohoto ustanovení tedy vylučuje, aby se od něho mohli účastníci občanskoprávních vztahů odchýlit. To neznamená, že by si účastníci smlouvy nemohli sjednat další povinnosti s jinými smluvními důsledky při jejich porušení, než stanoví zákon v § 22 odst. 2 (např. si pro tyto případy sjednat smluvní pokutu), přičemž tyto povinnosti nesprávně označí jako neoprávněný odběr. Tímto ujednáním však nemůže být vyloučeno, omezeno či rozšířeno ustanovení zákona o neoprávněném odběru a o zákonných důsledcích spojených s tímto neoprávněným odběrem. V daném případě si strany v obchodních podmínkách v § 10 odst. 1 písm. d) takto sjednaly, že odběratel nesmí poškodit úřední nebo podnikové plomby. Pokud tak učiní, je povinen podle § 11 odst. 2 písm. a) obchodních podmínek zaplatit smluvní pokutu. Na rozdíl od definice neoprávněného odběru v § 22 odst. 1 písm. d) zákona se vyžaduje, aby plombu poškodil sám odběratel, nevyžaduje se však, aby došlo k odběru elektrické energie. Jak shora uvedeno, toto ujednání je irelevantní pro posouzení, zda v daném případě došlo k neoprávněnému odběru podle § 22 odst. 1 zákona s důsledky podle § 22 odst. 2 zákona.

Tento závěr současně znamená, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že neoprávněným odběrem by byl pouze odběr měřícím zařízením, u něhož by bylo prokázáno, že zajištění proti neoprávněné manipulaci porušil sám žalovaný. Podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona se za neoprávněný odběr považuje i odběr měřicím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci, přičemž je nerozhodné, kdo toto zajištění porušil a zda odběratel o tomto porušení věděl. Z tohoto pohledu však odvolací soud věc neposuzoval.

Odvolací soud rovněž nesprávně vyšel z toho, že v daném případě je nutno aplikovat ustanovení § 373 a násl. ObchZ o náhradě škody. Ustanovení § 22 zákona a § 7 vyhlášky totiž není součástí obecné úpravy odpovědnosti za škodu, ale představuje speciální úpravu majetkových důsledků (majetkových sankcí) v případě protiprávního úkonu odběratele elektrické energie, který je definován v ustanovení § 22 odst. 1 zákona. Tato úprava je společná jak pro oblast občanskoprávních, tak i pro oblast obchodních závazkových vztahů, přičemž je založena na absolutní odpovědnosti odběratele v případě neoprávněného odběru. Za takové situace platí odběratel úplatu podle § 7 vyhlášky.

Rozsudek odvolacího soudu je navíc zčásti nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že předmětná měřící zařízení byla upravena tak, že spotřebu zaznamenávala v neprospěch dodavatele (viz podání žalobkyně ze dne 10. 1. 2003 – č. l. 140, 141). Tím odvolací soud zatížil řízení vadou. Tato vada však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobkyně netvrdila, že by tento zásah učinil žalovaný. Podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) by neoprávněným odběrem v takovém případě byl pouze odběr, u něhož by bylo prokázáno, že takový zásah učinil odběratel. Odkaz žalobkyně na ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) obchodních podmínek, jež za neoprávněný odběr považují i stav, kdy odběratel takto upravené zařízení užívá, aniž se vyžaduje, že by sám takový stav způsobil, je v důsledku shora uvedených závěrů o kogentnosti ustanovení § 22 odst. 1 zákona irelevantní.

Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně nepoučil účastníky podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., před ukončením jednání účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Ustanovení § 118b, § 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř. tím nejsou dotčena. Z protokolu o jednání ze dne 14. 1. 2002 na č. l. 145 se podává, že soud prvního stupně tuto poučovací povinnost skutečně nesplnil. Nesplnění této povinnosti má za důsledek, že podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. může odvolatel v odvolacím řízení uplatňovat i skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebylo nutno se již dále touto námitkou zabývat.

Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu a závislý výrok usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. února 2004 č. j. 11 C 163/2000-167 podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2005

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru