32 Odo 221/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. K. M. s.r.o., proti žalované G. S. s.r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 33.849,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 161/2002, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2003, č.j. 12 Co 353/2003-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 7. května 2003, č.j. 7 C 161/2002-13, kterým Okresní soud v Tachově odmítl podle § 174 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odpor proti jím vydanému platebnímu rozkazu ze dne 4. listopadu 2002, č.j. 7 C 161/2002-5, z důvodu, že nelze zjistit, kdo jej učinil.
Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka snesla podrobné argumenty na podporu závěru o existencí jí tvrzených důvodů a navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby zrušil usnesení odvolacího soudu, případně usnesení soudů obou stupňů s vrácením věci odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož usnesení soudů obou stupňů byla vydána po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána již proto, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení o odmítnutí odporu je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu, nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle § 174 odst. 3 odpor proti platebnímu rozkazu.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (srov. shodně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu