Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 201/2004Rozsudek NS ze dne 30.03.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.201.2004.1
Dotčené předpisy

§ 526 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 201/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně T. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. V. Č., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 2 093 981,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 141/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. září 2003 č. j. 17 Co 311/99-50, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. září 2003 č. j. 17 Co 311/99-50 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. prosince 2003 č. j. 10 C 141/97-62 ve výroku pod bodem II se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. listopadu 1998 č. j. 10 C 141/97-27 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 142 883,90 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, částku 147 509,40 Kč se 17% úrokem z prodlení ode dne 17. 2. 1996 do zaplacení, částku 323 685,40 se 17% úrokem z prodlení od 19. 3. 1996 do zaplacení a částku 27 668 Kč, co do částky 1 479 902,40 Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl odběratelem zboží – hraček od společnosti B. T. spol. s r.o., která mu opakovaně dodávala toto zboží na základě jeho objednávek a po převzetí zboží žalovaným mu vyúčtovala kupní cenu fakturou. Podle závěru soudu prvního stupně tak docházelo podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) k uzavírání kupních smluv. Své pohledávky vůči žalovanému spočívající v nároku na zaplacení kupní ceny dodaných hraček společnost B. T. spol. s r.o., postoupila žalobkyni smlouvou z 1. 5. 1995 označenou jako smlouva o provádění factoringu účetních pohledávek s regresem vůči dodavateli. Tuto smlouvu soud prvního stupně posoudil podle § 524 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako smlouvu o postoupení pohledávky a dovodil, že žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována. Žalovanému bylo postoupení pohledávky vždy oznámeno na vystavených fakturách a současně sděleno, že se své povinnosti uhradit kupní cenu může zprostit pouze plněním žalobkyni. Žalovaný uhradil některé faktury po uplynutí stanovené doby jejich splatnosti, některé byly uhrazeny pouze částečně a některé faktury neuhradil vůbec. Žalobkyni tak podle závěru soudu prvního stupně vznikl i nárok na úrok z prodlení ve výši vycházející z § 369 a § 502 ObchZ. V rozsahu částky 1 479 902,40 Kč řízení zastavil, neboť do této částky vzala žalobkyně žalobu zpět.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. září 2003 č. j. 17 Co 311/99-50 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku napadeném odvoláním tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 142 993,90 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, částky 147 509,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 17. 2. 1996 do zaplacení, částky 323 695,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 19. 3. 1996 do zaplacení a částky 27 669 Kč, zrušil výrok o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jeho závěry ohledně aktivní legitimace žalobkyně neakceptoval. Jako factoring je označován prodej účtů před jejich splatností obvykle s diskontem s tím, že v případě factoringových obchodů dochází ke globální cessi, která se týká většího počtu pohledávek, nebo pohledávek vzniklých při určité obchodní činnosti a zahrnuje i pohledávky vznikající i po uzavření factoringové smlouvy. Sama factoringová smlouva není v našem právním řádu samostatně upravena, takové smlouvy je proto nutno posuzovat podle § 269 ObchZ jako smlouvy nepojmenované; podle odstavce 2 tohoto ustanovení musí být předmět závazků z takové smlouvy dostatečně přesně určen a smlouva musí splňovat také požadavky kladené občanským zákoníkem na platnost právních úkonů, takže obsah inominátního kontraktu musí být určitý, musí být jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají. Podle názoru odvolacího soudu není předmětnou smlouvou o factoringu dostatečně a jasně určen předmět postoupení. Pokud žalobkyně hodnotila factoringovou smlouvu jako rámcovou, takže v konkrétních případech docházelo k postupování na základě dalších úkonů, nepovažoval odvolací soud za dostatečný způsob individualizace pohledávek určených k postoupení ani listinu žalobkyně „potvrzení cesse pohledávek“ obsahující počítačovou konfiguraci pohledávek. Odvolací soud uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávek platně nevznikla a aktivní věcná legitimace žalobkyně není dána.

Okresní soud v Litoměřicích poté usnesením ze dne 12. prosince 2003 č. j. 10 C 141/97-62 ve výroku pod bodem I řízení co do úroku z prodlení ve výši 17 % z částky 1 479 902,40 Kč počítaného od 12. 1. 1996 do zaplacení zastavil a ve výroku pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v jeho závěru, že nedošlo k platném uzavření smlouvy o postoupení pohledávek. Předmětnou factoringovou smlouvou byly podle jejího názoru sjednány globální podmínky cesse pohledávek společnosti B. T., spol. s r.o. na žalobkyni, jakož i podmínky konkrétních smluv o postoupení jednotlivých pohledávek. Tato rámcová smlouva o globální cessi je uzavírána proto, že nelze konkretizovat všechny pohledávky, které budou v budoucnu postupovány, v opačném případě by byla uzavřena typická smlouva o postoupení pohledávky. Konkretizace jednotlivých postupovaných pohledávek je zřejmá až později, a to v okamžiku zaslání specifikace postupovaných pohledávek postupitelem, tj. vystavených faktur obsahujících vyúčtování (specifikaci) pohledávek určených k postoupení. Za přijetí návrhu postupitele je třeba považovat akceptační dopis factora a úhradu úplaty za postoupení pohledávek. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a společností B. T., spol. s r.o., pro neurčitost právních úkonů jejích účastníků nedošlo a dovolatelka proto není ve sporu aktivně legitimována. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně č. j. 10 C 141/97-27 byl vydán dne 25. listopadu 1998.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V dané věci jde o posouzení aktivní legitimace žalobkyně, kterou tato dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek na zaplacení kupní ceny hraček, jež podle jejího názoru uzavřela se společností B. T., spol. s r.o., v rámci smlouvy ze dne 1. 5. 1995 označené jako smlouva o provádění factoringu účetních pohledávek. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi společností B. T. spol. s r.o. a žalobkyní nedošlo k platnému uzavření smlouvy o faktoringu ze dne 1. 5. 1995, neboť dohoda o postoupení pohledávek mezi těmito subjekty není dostatečně určitá. Podle odvolacího soudu tedy žalobkyně není aktivně legitimována k vedení daného sporu.

Závěr odvolacího soudu není správný. Odvolací soud totiž pominul, že podle ustanovení § 526 odst. 2 ObčZ oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení. Tak se v případě pohledávek, jež posuzoval Krajský soud v Ústní nad Labem v odvolacím řízení, podle skutkového zjištění soudu prvního stupně stalo, neboť společnost B. T., spol. s r. o. na vystavených fakturách tuto skutečnost uvedla. Tato skutková zjištění soudu prvního stupně přitom odvolací soud nezpochybnil. Není-li tedy dlužník oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení a je povinen plnit postupníkovi, je irelevantní, aby soud v tomto případě zkoumal, zda je smlouva o postoupení platná.

Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu včetně závislého usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2003 č. j. 10 C 141/97-62 ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle odstavce 3 téhož ustanovení mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. března 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru