Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1460/2005Usnesení NS ze dne 28.02.2007

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1460.2005.1

přidejte vlastní popisek

32 Odo 1460/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně K. Ch., proti žalovanému M. F., o zaplacení částky 804 312,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 789/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 28 Co 491/2000 – 187, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 015 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta, se sídlem v B.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 28 Co 491/2000 – 187, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. března 2000, č.j. 5 C 789/99-116, v napadeném výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 804 312,70 Kč s 15,4% úrokem z prodlení od 15. 11. 1995 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla při jejich podnikatelské činnosti v roce 1995 uzavřena podle § 409 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) kupní smlouva o dodání zboží. Vyšel dále ze skutkového zjištění, že žalobkyně, jako prodávající, dodala žalovanému zásoby zboží, které se nacházely v jí likvidovaném skladu. Předmět koupě byl účastníky odsouhlasen v inventárním seznamu ze dne 16. 10. 1995, stejně jako kupní cena, činící po součtu všech položek 873 478,10 Kč, a jejíž zaplacení bylo požadováno fakturou č. 62 ze dne 31. 10. 1995 na částku 804 312,70 Kč (po odečtení dobropisu za vrácené zboží ve výši 69 165,40 Kč) se splatností dne 14. 11. 1995. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že neobstojí tvrzení žalovaného o tom, že částku požadovanou fakturou uhradil v hotovosti, neboť jediný důkaz, o který žalovaný své tvrzení opírá, je uvedená faktura, v níž je vymezen způsob její úhrady „hotově“, což nesvědčí o tom, že k zaplacení ceny zboží došlo v hotovosti proti předání faktury. Navíc je na faktuře stanovena splatnost 14. 11. 1995, což by postrádalo význam, kdyby k úhradě došlo 31. 10. 1995. Údaj „hotově“ podle názoru soudu znamenal jen předpoklad výstavce faktury o způsobu zaplacení. Uvedená listina však postrádá potvrzení prodávající žalobkyně o převzetí částky 804 312,70 Kč od kupujícího žalovaného. Dospěl tedy k závěru, že žalovaný neunesl podle § 120 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) důkazní břemeno svého tvrzení, že žalobkyní požadovanou kupní cenu jí zaplatil. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že nárok není podle § 397 obch. zák. promlčen. Za důvodné považoval odvolací soud i přiznání úroků z prodlení podle § 369 ve spojení s § 502 obch. zák. ve výši 15,4% od data následujícího po splatnosti faktury.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolává se důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když nesouhlasí se závěrem, že neunesl důkazní břemeno svého tvrzení o zaplacení požadované kupní ceny žalobkyni. Poukazuje přitom na fakturu č. 62 ze dne 31. 10. 1995, z níž je podle dovolatele zřejmé, že cena za odebrané zboží byla uhrazena v hotovosti, proto podle něj důkazní břemeno nesla žalobkyně. Ta však neprokázala, že by k zaplacení požadované částky žalovaným nedošlo. Pokud její tvrzení, že žalovaný dodané zboží nezaplatil, podporoval pouze její manžel L. Ch., je třeba jeho tvrzení považovat za nevěrohodné. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud zároveň nesprávně hodnotil důkaz provedený výpovědí svědkyně H. T., zaměstnané u žalobkyně jako skladová účetní, která vypověděla, že údaj o platbě v hotovosti na faktuře uvedla proto, že jí pan L. Ch. řekl, že faktura bude zaplacena v hotovosti. Dovolatel poukazuje i na listinný důkaz žalobkyně ze dne 20. 1. 1997, adresovaný žalovanému, kterým je žalovaný vyzýván k úhradě svých dluhů vůči žalobkyni, přičemž zde není uvedena žalobou požadovaná částka. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl ve výroku, jímž byl zavázán k zaplacení částky 804 312,70 Kč s 15,4% úrokem z prodlení od 15. 11. 1995 do zaplacení zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, pokud žalovaný pouze polemizuje s hodnocením důkazů. Dovolání považuje rovněž za nedůvodné, neboť oba soudy podle jejího názoru posoudily věc správně, jestliže dospěly k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno svého tvrzení o zaplacení ceny odebraného zboží. Nesouhlasí s názorem dovolatele,že v dané věci měla nést důkazní břemeno žalobkyně, když prokázání zaplacení ceny zboží náleží plátci (žalovanému) a nikoliv příjemci (žalobkyni).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný byl řádně zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jehož výrokem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].

Namítá-li dovolatel ve svém dovolání nesprávné hodnocení důkazů, pak s ohledem na výše uvedené nemůže být tato námitka předmětem dovolacího přezkumu.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o zaplacení zboží dodané mu žalobkyní, je třeba konstatovat, že neunesení důkazního břemene nelze v dovolacím řízení zpochybňovat, neboť v tomto řízení nelze činit nová skutková zjištění. Je možné vyjít pouze ze skutkových zjištění, z nichž vyšel soud prvního stupně i odvolací soud. Oba tyto soudy však žádná skutková zjištění ohledně prokázání zaplacení částky 804 312,70 Kč žalovaným žalobkyni z provedených důkazů neučinily. Pokud dovolatel namítá, že z listinného důkazu - faktury č. 62 ze dne 31. 10. 1995, z jejího údaje o způsobu úhrady „v hotovosti“ vyplývá, že žalobkyni fakturovanou částku zaplatil v hotovosti, a že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně učinil v tomto směru nesprávný závěr, pokud konstatoval, že z uvedeného důkazu převzetí požadované částky žalobkyní od žalovaného v hotovosti nevyplývá, je namístě připomenout, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze aplikovat dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze pouze při přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), uplatnit také dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalovaného odmítnuto, žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 440 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, § 46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 9 015 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 28. února 2007

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru