Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1353/2004Usnesení NS ze dne 12.05.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1353.2004.1
Dotčené předpisy

§ 241 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 236 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

32 Odo 1353/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Č., podnikatele, proti žalovaným 1) JUDr. V. B., podnikateli, 2) S. B., podnikatelce, o vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 Nc 28/99, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č.j. 29 Co 724/2003-35, takto:

I. Řízení o dovolání žalované 2) se zastavuje.

II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 17. září 1999, č.j. 4 Nc 29/99-8, kterým Okresní soud v Benešově na základě návrhu na nařízení předběžného opatření zakázal žalovaným nakládat s nemovitostmi specifikovanými ve výroku rozhodnutí způsoby v něm uvedenými (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.).

Usnesení odvolacího soudu napadli žalovaní společným dovoláním, jež dle svého vyjádření podali na základě poučení soudu v závěru jimi napadeného rozhodnutí. Podle tvrzení dovolatelů odvolací soud věc neúplně, a tudíž nesprávně právně posoudil, jelikož vydání předběžného opatření soud prvního stupně postavil na pouhé domněnce, že žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí, aniž se však vypořádal se související právní věcí v jiném řízení, jehož předmětem je neplatnost kupní smlouvy na nemovitost, jíž se předběžné opatření týká. Dovolatelé, vytýkajíce odvolacímu soudu i další jimi popsaná pochybení, jichž se měl dle jejich názoru dopustit i v písemném vyhotovení rozhodnutí (zkrácení lhůty k podání dovolání, nepodepsání vydaného usnesení odvolacího soudu předsedkyní senátu, atd.), tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Proto navrhli, aby dovolací soud jimi napadené usnesení odvolacího soudu, jež bylo dle jejich mínění vydáno na základě údajů a podkladů neodpovídajících skutečnému stavu věci, zrušil.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že žalovaní jsou samostatnými společníky, z nichž každý jedná v řízení (včetně řízení dovolacího) sám za sebe ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Proto posuzoval dovolání žalovaného 1) a žalované 2) samostatně.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 s ohledem na bod 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech usnesení.

Protože dovolatelka nebyla zastoupena advokátem a z obsahu spisu nevyplývalo, že by sama měla právnické vzdělání, byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. května 2004, č.j. Nc 28/99-45, doručeným dne 26. května 2004 (srov. doručenku u č.l. 46 spisu) vyzvána, aby ve lhůtě deseti dnů od doručení usnesení předložila soudu procesní plnou moc o zastoupení advokátem v dovolacím řízení (případně doklad potvrzující, že sama má právnické vzdělání) s tím, že je dále nutné, aby advokát již podané dovolání podepsal, popřípadě je nahradil vlastním podáním. Současně ji poučil, že pokud tak neučiní, bude dovolací řízení vůči ní zastaveno.

Na výzvu soudu prvního stupně reagoval žalovaný 1) přípisem ze dne 15. července 2004 (č.l. 49 spisu), v němž stvrdil, že dovolání bylo podáno osobou s právnickým vzděláním, jak má na mysli § 241 o. s. ř. a prohlásil, že jako zmocněnec souhlasí s jeho obsahem. Jako přílohu připojil zmocnění ze dne 1. května 2004 (č.l. 50 spisu), jímž ho žalovaná 2) označená jako „S. B.“ jako „zaměstnance firmy S. B., právního poradce firmy“ zmocnila k zastupování této firmy v řízení přede všemi soudy v občanském soudním řízení a ve správním řízení s tím, že toto zmocnění pozbývá platnosti dnem ukončení pracovního poměru u firmy S. B.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám, nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Komerční právník může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

Podle ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná.

Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit (srov. § 104 odst. 2 o. s. ř.), avšak bez jejíhož splnění nelze vydat - s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje - rozhodnutí, kterým se řízení končí.

Podle ustanovení § 269 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění pracovněprávní vztah nemůže vzniknout mezi manžely.

Pracovněprávní vztah mezi manžely ve smyslu uvedeného ustanovení se týká zaměstnávání manžela, je-li zaměstnavatelem manžel – fyzická osoba.

Jestliže mezi zaměstnavatelem - fyzickou osobou a jeho manželem nemůže vzniknout pracovněprávní vztah, nemůže ani žalovaný 1), který je manželem žalované 2), ji coby podnikající fyzickou osobu jako její zaměstnanec zastupovat. Je proto třeba uzavřít, že žalovaná 2) zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř., přes řádnou výzvu soudu prvního stupně, nesplnila. Za této situace Nejvyšší soud řízení o dovolání žalované 2) podle § 104 odst. 2 ve spojení s § 243c o. s. ř. zastavil.

Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání žalovaného 1) bylo podáno za podmínek a s náležitostmi stanovenými v ustanovení § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. Protože podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, zkoumal Nejvyšší soud, zda-li je dovolání žalovaného 1) přípustné.

Usnesení o nařízení předběžného opatření, které zpravidla meritornímu rozhodnutí soudu předchází, nemá (již s ohledem na svůj účel) povahu rozhodnutí ve věci samé.

Dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, které nebylo vydáno ve věci samé, je přípustné pouze za podmínek stanovených v ustanoveních § 237 odst. 1 a § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Tzv. vady zmatečnostní uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. se ze spisu nepodávají a dovolatel – žalovaný 1) je ani netvrdil. Dovolání žalovaného 1) proto podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné není.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu. O takový případ se však v dané věci nejedná a proto dovolání žalovaného 1) není přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání žalovaného 1) jako nepřípustného. Na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, na základě kterého dovolatelé podle svého vyjádření dovolání podali, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002 a usnesení téhož soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 32 Odo 278/2004).

Protože dovolání žalovaného 1) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 4 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl věcí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zabývat.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (per analogiam ohledně bodu II. výroku), neboť žalovaní zavinili, že řízení muselo být zastaveno resp. dovolání odmítnuto, ovšem žalobci žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. května 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru