Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1317/2004Usnesení NS ze dne 21.06.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1317.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

32 Odo 1317/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce L. U., proti žalované V.-L.P., a.s., o zaplacení 67.565,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 310/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č.j. 3 Cmo 254/2002-356, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.735,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. J.P.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek ze dne 11. června 2002, č.j. 44 Cm 310/99-286, kterým Krajský soud v Hradci Králové (stejně jako Okresní soud v Hradci Králové v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. prosince 1998, č.j. 11 C 120/96-90, který Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 11. května 1999, č.j. 21 Co 26/99-112, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu o zaplacení 67.565,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Žalobce, který se podle obsahu spisu v řízení domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se podle jeho tvrzení dostalo žalované tím, že musel ze svého vynaložit výdaje na cestovné při pořizování fotografií pro žalovanou, neprokázal, že by se žalovaná na jeho úkor jakkoli obohatila. Neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzené dohody se žalovanou o tom, že mu budou hrazeny, případně kompenzovány náklady vzniklé mu v souvislosti s jízdným jeho automobilem za účelem pořizování fotografií pro žalovanou, ani že mu k těmto účelům bude poskytováno služební vozidlo žalované. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na nepřesvědčivost tvrzení o obsahu této žalobcem tvrzené dohody účastníků i vzhledem k tomu, že žalobce svá tvrzení ohledně tzv. kompenzace cestovních nákladů sám v průběhu řízení měnil. Odvolací soud sice nesouhlasil s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovanou v průběhu řízení, avšak vzhledem k tomu, že žalobní nárok nebyl vůbec prokázán, považoval za nadbytečné se otázkou jeho promlčení zabývat.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.] a dále pro postižení řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Podle mínění dovolatele odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jelikož rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je přesvědčen o tom, že žalovaná získala ze vzájemné spolupráce na jeho úkor majetkový prospěch ve výši žalované částky, kterou mu byla povinna vyplatit z titulu úhrady nákladů na dopravu na pořízení fotografií, jak v minulosti běžně činila. Poukazuje na dřívější proplácení faktur, dopravování služebním vozidlem žalované a další skutečnosti a dovozuje, že prokázal svá tvrzení o dohodě se žalovanou o úhradě nákladů na dopravu souvisejících s pořizováním fotografií uzavřené mezi účastníky v letech 1992 a 1993, jakož i oprávněnost své pohledávky. Dále uvádí, že následně na žádost žalované došlo mezi účastníky ke změně dohody o hrazení nákladů v tom směru, že mu již nebude dále propláceno cestovné, ale bude mu poskytováno služební vozidlo žalované. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že dohodnutá cena 100,- Kč byla pouze úhradou za otištění fotografie s tím, že veškeré náklady s pořízením fotografií ponese žalovaná. Ujednání účastníků řízení o hrazení či kompenzování nákladů podle dovolatele jednoznačně potvrzuje i dopis žalované ze dne 12. března 1996, který však soudy nesprávně posoudily. I přes neexistenci písemně uzavřené smlouvy je třeba mít podle dovolatele za to, že má jako mandatář vůči žalované nárok na proplacení nákladů, jež nutně nebo účelně vynaložil při plnění svého závazku, jelikož ani z povahy věci nevyplývá, že by tyto náklady byly již zahrnuty ve sjednané úplatě 100,- Kč sjednané za otištění jedné fotografie.

Dovolatel je přesvědčen o tom, že rozhodnutím soudů došlo k porušení základních principů podnikání a příslušných zákonů. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel pak následně (bez součinnosti svého zástupce, který jeho dovolání sepsal) zaslal soudu přípisy ze dne 20.11.2004, 13.12.2004, 13.1.2005 a 26.3.2005, v nichž podrobně poukazuje na nevěrohodnost svědků T. a Mgr. F., jakož i na další skutečnosti, které vyznívají v jeho prospěch a nebyly soudem při rozhodování vzaty v úvahu.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná popřela existenci žalobcem tvrzené dohody účastníků o hrazení nákladů žalobce na pořízení fotografií a cestovného a navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.

Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož soud prvního stupně oběma rozsudky žalobu v celém rozsahu zamítl; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné soudu vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

V projednávané věci dovolatel nevznesl námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá a ani žádnou takovou otázku nevymezil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132), nýbrž založil výtku nesprávnosti právního posouzení věci výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů, přičemž poukazuje na skutečnosti svědčící dle jeho názoru o oprávněnosti žalobního nároku, jež soudy nevzaly v úvahu nebo je hodnotily nesprávně.

Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům ohledně dovolatelem tvrzené dohody účastníků o proplácení, případně o kompenzaci nákladů cestovného dospěl. Dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění, z nichž dovozuje, že k uzavření předmětné dohody, od níž odvozuje svůj žalobní nárok, došlo. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a závěrech o uzavření dohody buduje odlišný právní názor na věc v tom směru, že považuje svoji žalobu za důvodnou, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové zjištění (neuzavření dohody o proplácení, resp. kompenzaci nákladů cestovného), které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Dovolatel však přehlíží, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

K dalším podáním, která žalobce zaslal soudu po podání dovolání (viz shora), dovolací soud nepřihlížel, neboť po uplynutí dovolací lhůty nelze dovolací důvody měnit (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci (jeho právnímu zástupci) doručeno dne 19. března 2004, uplynula mu lhůta k podání dovolání, která činí dva měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.), dne 19. května 2004. Pokud tedy dovolatel první z následných podání – dopis ze dne 20. listopadu 2004 předal k poštovní přepravě dne 22. listopadu 2004 a následovala pak další jeho podání, učinil tak až po uplynutí lhůty k podání dovolání, což má ten důsledek, že uvedená „pokračování“ jsou z hlediska dovolacích důvodů uplatněných v podaném dovolání bez právního významu.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř]

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze odměny za zastupování advokátem v částce 3.660,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 21. června 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru