Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1307/2004Rozsudek NS ze dne 15.11.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1307.2004.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 4 předpisu č. hosp. zák./Sb.

§ 360a odst. 4 předpisu č. hosp. zák./Sb.

§ 128 odst. 4 předpisu č. hosp. zák./Sb.

§ 347 odst. 4 předpisu č. hosp...

více

přidejte vlastní popisek

32 Odo 1307/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobců a) F. K., b) P. P., c) I. - B., a.s., d) D. R., spol. s r.o., e) K. b., a.s., proti žalovaným 1) Statutárnímu městu B., 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 374/94, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 49 Co 143/2001-289 a doplňujícímu rozsudku téhož soudu ze dne 11. února 2004, č.j. 49 Co 143/2001-303, takto:

I. Dovolání žalobců a) až e) se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. února 2000, č.j. 38 C 374/94-192, určil, že vlastníkem objektu domu č.p. 1499 na pozemku p.č. 2069/4, občanská vybavenost, zapsaném na LV č. 10001 pro k.ú. Ř. jsou F. K. k id. 1238/8541 vzhledem k celku, P. P. k id. 217/8541 vzhledem k celku, I. - B., a.s. k id. 2772/8541 vzhledem k celku, K. b., a.s. k id. 268/8541 vzhledem k celku, D. R., spol. s r.o. k id. 1362/8541 vzhledem k celku, Město B. k id. 290/8541 vzhledem k celku, Česká republika k id. 2038/8541 vzhledem k celku a zamítl návrh, aby bylo určeno, že D. s. s.r.o. je spoluvlastníkem k id. 356/8541 vzhledem k celku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k objektu domu č.p. 1499 na pozemku p.č. 2069/4, občanská vybavenost, zapsaném na LV č. 10001 pro k.ú. Ř. Vyšel ze zjištění, že podle § 360 písm. a) hospodářského zákoníku (dále jen HZ) byla uzavřena dne 12. 9. 1986 hospodářská smlouva o sdružení prostředků na investiční výstavbu Domu služeb v B.-Ř., kde sdruženými subjekty byly D. p. B., O. m. B., D. J., D. m. B., O. m. B., K. m. B., T. j. K. B.-K. P. a Obvodní národní výbor B. V (dále jen ObNV B. V), v níž bylo zároveň v čl. IV dohodnuto, že správcem objektu bude po jeho dokončení O. m.

B. na základě hospodářské smlouvy ze dne 5. 2. 1986 včetně jejího dodatku. Dovodil, že O. m. B. vzniklo právo hospodaření s předmětnou nemovitostí, což také vykonávalo. Je nerozhodné, že první žalovaný byl posléze na základě své žádosti zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník uvedené nemovitosti. Při určení výše podílů vyšel ze zjištění, že mezi účastníky sdružení nebyla uzavřena do 31. 12. 1991 dohoda o vypořádání a aplikoval ust. § 834 a § 835 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) s tím, že podíly účastníků sdružení jsou určeny výší jimi sdružených prostředků. Dospěl k závěru, že žaloba na určení vlastnictví je důvodná u účastníků uvedených ve výroku I. rozsudku. Protože společnost DaD styl s.r.o. nebyla účastníkem sdružení, vůči ní žalobu zamítl.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 49 Co 143/2001-289, doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 11. února 2004, č.j. 49 Co 143/2001-303, změnil výrok soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví tak, že žalobu na určení vlastnictví zamítl; zároveň změnil výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, aplikoval-li na danou věc § 834 a § 835 obč. zák., neboť ta v rozhodné době v použitém znění neplatila. Bylo třeba věc posuzovat podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném po jeho novelizaci zákonem č. 103/1990 Sb. (nadále jen HZ). Podle § 11 odst. 4 HZ je stavba ve vlastnictví té organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizace. Vyšel ze zjištění, že organizace ve smlouvě o sdružení určily za investora výstavby Obvodní národní výbor B. V a za správce stavby po jejím dokončení O. m. B. Poté učinil závěr, že i když uvedená smlouva výslovně ustanovení o určení vlastníka stavby pořízené ze sdružených prostředků neobsahuje, je z obsahu smlouvy nepochybné, že vlastníkem stavby měl být pořízením stavby stát, byla-li za správce smlouvou určena státní organizace. Dovodil, že je vyloučeno, aby pořízením stavby účastníci sdružení nabyli stavbu do spoluvlastnictví ve smyslu § 12 HZ, neboť smlouva o sdružení prostředků na investiční výstavbu není právním titulem nabytí vlastnického (resp. spoluvlastnického ) práva ke stavbě pořízené ze sdružených prostředků. Proto následné smlouvy, kterými byla převáděna práva a povinnosti ze smlouvy o sdružení, nemohly založit spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti. Spoluvlastnictvím účastníků by se nemovitost mohla stát až na základě následně uzavřených hospodářských nebo občanskoprávních smluv o převodu vlastnictví. Uzavřel, že účastníci se nestali podílovými spoluvlastníky sporné nemovitosti, proto nemohlo být žalobě na určení vlastnictví vyhověno a nezabýval se již otázkou platnosti smluv o převodu práv a povinností ze smlouvy o sdružení a ani otázkou, zda O. m. B., s.p. v likvidaci, náleželo ke sporné nemovitosti právo hospodaření, a zda v jejím případě byly splněny podmínky přechodu vlastnického práva na Statutární město B. podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni žalobci dovoláním.

Žalobce a) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž dovodil, že je vyloučeno, aby pořízením stavby účastníci sdružení nabyli stavbu do spoluvlastnictví, a že smlouva o sdružení prostředků na investiční výstavbu není právním titulem nabytí vlastnického (resp. spoluvlastnického) práva ke stavbě pořízené ze sdružených prostředků. Má za to, že bez ohledu na platnost předmětné smlouvy o sdružení z dokazování nepochybně vyplynulo, že účastníci smlouvy o sdružení zřídili stavbu za účelem jejího společného užívání a uzavřeli tím ve skutečnosti dohodu o budoucím podílovém spoluvlastnictví. S ohledem na výši sdružených finančních prostředků a užívání po ukončení výstavby pak byla jasná i výše jejich podílů. Poukazuje přitom na § 11 odst. 4 HZ, podle něhož je stavba ve vlastnictví té socialistické organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizace. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že se rozhodl v souvislosti se svým předešlým nesprávným právním závěrem nezabývat se dále otázkou platnosti smluv o převodu práv a povinností ze smlouvy o sdružení a ani otázkou, zda O. m. B., s.p. v likvidaci, náleželo ke sporné nemovitosti právo hospodaření, a zda v jeho případě byly splněny podmínky přechodu vlastnického práva na Statutární město B. podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje, že ve spise je řada důkazů prokazujících, že až do roku 1993 hospodařilo s předmětnou nemovitostí Oděvnictví města Brna. Připomíná i otázku kolaudačního rozhodnutí, na základě kterého byla předmětná stavba zapsána do katastru nemovitostí ve prospěch Města B., které bylo vydáno Úřadem Městské části B.-K. P. bez účasti sdružovatelů finančních prostředků na předmětnou stavbu ve správním řízení. Touto otázkou se však odvolací soud nezabýval, ač tak měl učinit v rámci vyřešení předběžné otázky legitimace prvního žalovaného v daném řízení. Učinil-li odvolací soud závěr, že je nepochybné, že vlastníkem stavby měl být pořízením stavby stát, jestliže za správce byla smlouvou určena státní organizace, pak zcela pominul, že po dokončení stavby v roce 1990 nemohla být stavba ve výlučném vlastnictví státu, jestliže jedním ze sdružovatelů finančních prostředků na předmětnou stavbu podle smlouvy o sdružení byla mimo státních organizací i společenská organizace T. j. K. B.-K. P. Mohlo se tedy jednat jen o spoluvlastnictví státu a společenské organizace. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i jeho doplňující rozsudek byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce b) a žalobkyně c) ve svém dovolání rovněž navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu i jeho doplňující rozsudek byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení v podstatě ze stejných důvodů jako žalobce a).

Žalobkyně d) ve svém dovolání především poukazuje, že odvolací soud nevyčerpal celý předmět sporu, neboť nemohl rozhodnout o tom, že žaloba je nedůvodná, aniž by se vypořádal s určením, kdo je nástupcem národního výboru s ohledem na majetkový vztah k předmětné nemovitosti, nevypořádal se s otázkou, zda ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo ObNV B. V právo hospodaření k předmětnému objektu (Domu služeb) ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Má za to, že napadené rozhodnutí trpí vadami a je nepřezkoumatelné a neústavní. Jinak se ztotožňuje s názorem žalobců a) až c), že bez ohledu na platnost předmětné smlouvy o sdružení z dokazování nepochybně vyplynulo, že účastníci smlouvy o sdružení zřídili stavbu za účelem jejího společného užívání a uzavřeli tím ve skutečnosti dohodu o budoucím podílovém spoluvlastnictví a že výše podílů byla jasná podle výše sdružených finančních prostředků a podílu na užívání stavby po ukončení výstavby. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i jeho doplňující rozsudek byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně e) v dovolání stejně jako žalobci a) až d) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítá, že věc nesprávně posoudil, když z obsahu smlouvy o sdružení prostředků na investiční výstavbu Domu služeb v B.-Ř. nelze učinit nepochybný závěr, že vlastníkem stavby má být stát, neboť tento závěr nemá oporu v předmětné smlouvě, ale ani v zákoně. Dovodil-li odvolací soud, že je vyloučeno, aby pořízením stavby účastníci sdružení nabyli stavbu do spoluvlastnictví ve smyslu § 12 HZ, upozorňuje, že toto ustanovení na řešenou věc nedopadá. Pokud odvolací soud dovodil, že smlouva o sdružení prostředků na investiční výstavbu není právním titulem pro nabytí vlastnického (resp. spoluvlastnického) práva ke stavbě pořízené ze sdružených prostředků, pak v tomto směru právního závěru poukazuje, že v době, kdy byla předmětná smlouva sjednávána, nebylo možné, aby kdokoliv z účastníků sdružení vlastnické právo k takto budované nemovitosti nabyl. Namítá, stejně jako ostatní dovolatelé, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda byly splněny podmínky přechodu vlastnického práva na Statutární město B. podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Připomíná, že stavba byla zkolaudována až 28. 12. 1990, tedy k rozhodnému datu 23. 11. 1990 nemohla být splněna podmínka pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud k tomuto datu neměl k předmětnému objektu (Domu služeb) právo hospodaření národní výbor. Má za to, že použitelnou právní úpravou je v dané věci občanský zákoník § 834 a násl., když pořízená stavba je majetkem získaným při výkonu společné činnosti a je tedy spoluvlastnictvím všech účastníků, a to v poměru, v jakém své prostředky na její výstavbu sdružili. V dalším odkazuje na dovolání podaná žalobci a) až d) a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i jeho doplňující rozsudek byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobců navrhl zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Má za to, že žalobci ve své žalobě a po celý průběh soudního řízení neprokázali svou aktivní legitimaci ve sporu, když nemají právní titul svědčící o nabytí vlastnického (resp. spoluvlastnického) práva k předmětné nemovitosti. Je přesvědčena, že z předmětné smlouvy o sdružení nevyplývá, že by na jejím základě měl vzniknout spoluvlastnický vztah účastníků sdružení ke sporné nemovitosti, byť účastníky sdružení byla mimo státních organizací i jiná společenská organizace. Poukazuje na § 5 vyhlášky č. 151/1978 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, podle něhož měl být určen investor výstavby a správce nebo vlastník majetku pořízeného ze sdružených prostředků. Připomíná, že smlouva označila za investora výstavby předmětné nemovitosti ObNV B. V, přičemž tento investor zajišťoval výstavbu objektu a k nemovitosti vykonával právo hospodaření v souladu s § 11 odst. 4 HZ, a po dokončení výstavby měl podle smlouvy vykonávat právo hospodaření státní podnik O. m. B. Po dokončení nemohla být tedy nemovitost ve spoluvlastnictví státu a jiné společenské organizace.

Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobců navrhl zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Je přesvědčen, že z provedených důkazů je zřejmé, že do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byl vlastníkem předmětné stavby stát s právem hospodaření pro ObNV B. V, a na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešel uvedený majetek na obec – Město B. Připomíná, že předmětná smlouva o sdružení na investiční výstavbu řešila jen otázku financování stavby a nemohla znamenat vznik spoluvlastnických podílů pro jednotlivé sdružovatele.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).

Podaná dovolání žalobců jsou v dané věci přípustná (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňují formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírají se o způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.

Právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud sice správně aplikoval zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, pochybil však, jestliže dovodil, že smlouva o sdružení prostředků na investiční výstavbu není právním titulem nabytí vlastnického (resp. spoluvlastnického ) práva ke stavbě pořízené ze sdružených prostředků.

V dané věci bylo třeba použít ustanovení § 11 odst. 4 hospodářského zákoníku, podle něhož je stavba ve vlastnictví té organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizace, a dále aplikovat § 360a odst. 1 HZ, podle kterého smlouvou o sdružení se organizace zavazují, že spojí svoji činnost nebo část svých prostředků k dosažení určitého účelu, popřípadě v jiném společenském zájmu.

Smlouva o sdružení vymezí ve smyslu § 360a odst. 2 HZ zejména

a) účel sdružení, dobu, na kterou je smlouva uzavírána, činnost, která je předmětem sdružení, a způsob jejího provádění, popřípadě prostředky, které jsou předmětem sdružení,

b) práva a povinnosti zúčastněných organizací, výši podílů, kterými přispívají k úhradě nákladů spojených s výkonem dohodnuté činnosti a způsob rozdělení zisku nebo ztráty,

c) důsledky porušení smluvních povinností,

d) způsob vzájemného vypořádání závazků po zániku smlouvy o sdružení.

Podle § 360a odst. 3 HZ smlouva o sdružení vznikne dohodou o celém jejím obsahu.

Vyhláška č. 151/1978 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, vydaná na základě zmocnění v ustanovení § 391 odst. 1 HZ, řešící finanční a majetkové zabezpečení při sdružování prostředků, v § 5 stanoví, že investiční i provozní činnost se zabezpečuje finančně a majetkově podle dohody organizací sdružujících prostředky. U investiční činnosti určí organizace sdružující finanční prostředky v souladu s § 5 písm. b), bodu 2. vyhlášky č. 151/1978 Sb. po vzájemné dohodě správce nebo vlastníka majetku pořízeného ze sdružených prostředků, popř. užívaného podle smlouvy.

Stavbu dokončenou v akci Z spravoval vždy národní výbor. Pokud měla být stavba předána do správy nebo vlastnictví jiné organizace, bylo nutno, aby národní výbor dohodl smluvní podmínky jejího převzetí do správy a údržby před zahájením stavby, což v posuzovaném případě bylo dohodnuto smlouvou o sdružení, v níž bylo sjednáno, že správu bude po dokončení stavby vykonávat O. m. B. na základě hospodářské smlouvy ze dne 5. 2. 1986 a jejího dodatku ze dne 25.7.1986. Odvolací soud tedy pochybil, pokud neučinil závěr o tom, kdo se stal správcem (resp. kdo měl právo hospodaření) k předmětnému objektu Domu služeb – což v posuzovaném případě mohl být pouze ObNV B. V nebo O. m. B. Vlastníkem nebo spoluvlastníkem předmětné nemovitosti by se mohl stát pouze ten z žalobců, na kterého by správce této nemovitosti, resp. ten kdo vykonával právo hospodaření k této nemovitosti, převedl právo, jehož obsahem byl výkon vlastnického práva ( § 128, § 347 HZ). Ač tedy odvolací soud nesprávně nedovodil, kdo byl správcem dotčeného objektu (resp. kdo vykonával právo hospodaření), je přesto jeho právní závěr o tom, že se žalobci nestali podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti správný. V řízení nebylo prokázáno, že mezi ObNV B. V, resp. mezi městem B. a žalobci byla uzavřena dohoda, ze které by mohl vyplývat převod vlastnického práva na žalobce. Pokud se týká O. m. B., taková dohoda přicházela v úvahu pouze u žalobců a) a b). Pokud se týká žalobců c) – e), je nepochybné, že mezi nimi a O. m. B. žádná dohoda uzavřena nebyla. Žalobce a) uzavřel dne 19.10.1992 dohodu s O. m. B. „o přechodu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o sdružené investici na výstavbu obchodního centra Dům služeb, B.“ a odvolací soud správně dovodil, že z této smlouvy vlastnické právo na žalobce a) přejít nemohlo, uvažuje-li smlouva o převodu vlastnického práva až v budoucnu na základě jednání s právním nástupcem ObNV B. V. Žalobce b) uzavřel téhož dne obdobnou dohodu s O. m. B., která však o převodu vlastnického práva vůbec neuvažuje.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl tedy v dané věci naplněn, neboť závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby je správný.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny - § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelé nenamítají a ani z obsahu spisu nebyly zjištěny.

S ohledem na právní posouzení věci není možné vytýkat jako vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že se odvolací soud nezabýval otázkou platnosti smluv o převodu práv a povinností ze smlouvy o sdružení a ani otázkou, zda O. m. B., s.p. v likvidaci, náleželo ke sporné nemovitosti právo hospodaření, a zda v jejím případě byly splněny podmínky přechodu vlastnického práva na Statutární město B. podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť dokazování v tomto směru bylo vzhledem k jeho právnímu závěru nadbytečné. Řízení tedy netrpí jinými namítanými vadami řízení, jež by spočívaly v neúplnosti zjištění skutkového stavu.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.b) o. s. ř., není v dané věci naplněn.

Uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání všech žalobců podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. listopadu 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru