Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1301/2005Rozsudek NS ze dne 16.11.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1301.2005.1
Dotčené předpisy

§ 758 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 1301/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Z. s. A. s. České republiky K. n. V., proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 3 436 693,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 147/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č.j. 36 Co 37/2005-66, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č.j. 36 Co 37/2005-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2005, č.j. 17 C 147/2004-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2005, č.j. 36 Co 37/2005-66, potvrdil odvolatelem napadené výroky IV a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2005, č.j. 17 C 147/2004-44, kterými byl zamítnut vzájemný návrh žalované s tím, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 3 436 693,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně jdoucím od 2. 1. 2004 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud v Praze se ztotožnil s úvahou Obvodního soudu pro Prahu 3, že účastníci platně uzavřeli dne 30. 12. 1996 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou posléze nahradila platná smlouva ze dne 18. 7. 2001 včetně jejích dodatků, podle níž si účastníci mimo jiné v souladu s § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodli způsob stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že zákon č. 48/1997 Sb. rozlišuje dva možné způsoby úhrady za poskytnutou zdravotní péči, a to paušální formou nebo podle bodového ohodnocení zdravotních výkonů, a že je na účastnících smlouvy, který způsob zvolí, a že následující přepočítávání paušálního ohodnocení na bodové je nepřípustné a v rozporu se zákonem č. 48/1997 Sb., doplňuje, že při možnosti přepočítávání paušální úhrady na bodovou by paušální úhrada byla bezpředmětná. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v tom směru, že postup žalované při přepočítávání paušální úhrady na bodové ohodnocení nelze odůvodnit ani cenovou regulací danou zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť tímto zákonem je regulována pouze maximální cena jednoho bodu za výkon zdravotní péče, zatímco při paušální úhradě je platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, tudíž úhrada paušální sazbou vychází z odlišných mechanismů výpočtu, než způsob výkonový, a pro takový způsob výpočtu úhrady nebyl v zákoně o cenách stanoven žádný regulační mechanismus. Odvolací soud odmítl právní názor žalované, že uzavřené smlouvy jsou relativně neplatné podle § 40a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu § 589 obč. zák., neboť neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče paušální sazbou. Poté uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže zamítl vzájemný návrh žalované jako nedůvodný, neboť způsob úhrady paušální sazbou byl platně sjednán a stejně tak platně byla sjednána i výše úhrady za zdravotní péči.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahuje na veškeré způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči. Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů. Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru, že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny, a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemohla dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Připouští, že sice byla navrhovatelem předmětných smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, avšak zdůrazňuje, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou způsobu úhrady za poskytovanou zdravotní péči, proto nezavinila neplatnost těchto smluv, které jsou neplatné pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za zdravotní péči. Nesouhlasí rovněž s názorem, že by měla plnit převzaté smluvní závazky, jsou-li tyto v rozporu s právními předpisy. Dovolatelka poukazuje i na nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí postrádá předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože nelze dospět k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukazuje, že žalovaná ve skutečnosti žádnou konkrétní právní otázku, jež by měla charakter zásadního významu, nespecifikovala. Namítá, že zásadní význam nelze spatřovat v tom, že probíhá v obdobné věci řada dalších soudních sporů, a současně připomíná, že soudy v těchto věcech s obdobným předmětem řízení naopak vydávají rozhodnutí se shodným závěrem. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem, jestliže vycházelo ze zákonného ustanovení, podle něhož si účastníci mohli dohodnout způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči, čímž si účastníci dohodli nejen způsob úhrady, ale i způsob stanovení ceny za poskytnuté zdravotní úkony. Zdůraznila, že dodržení smluvního závazku uzavřeného podle zákona č. 48/1997 Sb. nemůže být v rozporu se zákonem. Poukazuje i na skutečnost, že žalovaná obsah smluv o úhradě za poskytování zdravotní péče sama navrhla, tudíž nemůže popírat jejich platnost (§ 40a obč. zák.).

Podané dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v napadeném rozhodnutí byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil platnost (resp. částečnou platnost) předmětné smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, která byla základem pro posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení požadované částky.

Odvolací soud především pochybil, neposoudil-li, zda soud prvního stupně se správně vypořádal s otázkou, zda je třeba na daný závazkový vztah aplikovat občanský či obchodní zákoník.

Podle § 262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

Žalobkyně si s žalovanou ve smyslu § 262 obch. zák. dohodla, že jejich závazkový vztah založený Smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění se bude řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, v platném znění.

Bylo tedy v dané věci třeba aplikovat ustanovení § 758 odst. 1 obch. zák., podle něhož při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou pouze osoby mající sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky, se uplatní ustanovení tohoto zákona o určení ceny nebo úplaty poskytované za plnění, jen pokud toto určení není v rozporu s obecně závaznými právními předpisy o cenách. Jinak vzniká povinnost platit cenu nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle těchto předpisů.

Podle § 758 obch. zák. cena či jiné peněžité plnění dohodnuté mezi smluvními stranami ve smlouvě bude platné totiž jen tehdy, pokud tato cena či jiné peněžité plnění nebude v rozporu s cenou stanovenou nebo nejvýše přípustnou podle cenových předpisů. V případě, že sjednaná cena bude vyšší než cena stanovená nebo nejvýše přípustná, nebude neplatná celá smlouva, ale pouze smluvní ujednání o ceně či peněžitém plnění, přesahující cenu stanovenou nebo nejvýše přípustnou (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa, C.H.BECK, r. 1998, 5. vydání a i následující, komentář k § 758). Jde přitom ve smyslu § 39 obč. zák. o neplatnost absolutní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 219/2001).

Byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném Výměrem Ministerstva financí, publikovaném v Cenovém věstníků Ministerstva financí (§ 10 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním byla v souladu s § 5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží danou cenovými orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.); v daném případě cenou maximální. Přitom maximální cena je cena, kterou není přípustné podle § 5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. překročit, a platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží (§ 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb.).

Došlo-li tedy v dané věci, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla porušena cenová regulace, a tím došlo k právnímu úkonu, jímž byl porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách.

Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že sjednaná smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákonem byla regulována jen maximální cena jednoho bodu za zdravotní výkon, zatímco při paušální úhradě byla platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, neboť vycházela z odlišných mechanismů výpočtu, než způsob výkonový, a pro paušální úhradu nebyl v zákoně o cenách stanoven žádný regulační mechanismus, je nutno dovodit, že závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění je bezezbytku platná, a to i co do ujednání o ceně, je v rozporu s § 5 zákona č. 526/1990 Sb. a potažmo je v rozporu s hmotným právem – viz § 758 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo judikováno, že porušením cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i když k překročení regulované ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči).

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. listopadu 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru