Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1262/2005Usnesení NS ze dne 13.12.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1262.2005.1
Dotčené předpisy

§ 236 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 1262/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Fondu národního majetku České republiky, proti žalovanému Ing. H. H., o zaplacení 1 644 700 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 427/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2004, č.j. 7 Cmo 80/2002-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení

9 015 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. P. N., Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. března 2004, č.j. 7 Cmo 80/2002-62, potvrdil napadený výrok I. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2001, č.j. 4 Cm 427/98-42, kterými soud prvního stupně zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1 644 700 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce se s žalovaným v kupní smlouvě ze dne 1. 9. 1993, doplněné dodatky č. 1 až 5, v dodatku č. 1 dohodl na splátkovém režimu úhrady výše kupní ceny, přičemž v bodě III. bylo sjednáno, že splátka k 2. 5. 1995 bude kupujícímu (žalovanému) úročena 12 % ročně z dlužné částky (12 545 000 Kč) a úrok bude hrazen k termínu splátky. Na základě tohoto zjištění odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k právnímu závěru, že je důvod pro zamítnutí žaloby. I když soud prvního stupně zamítnutí žaloby zdůvodnil právním názorem, že uvedené ujednání je absolutně neplatné ve smyslu § 37 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, nebylo-li zřejmé z jakého důvodu k úročení došlo, či za jakých podmínek, odvolací soud považoval shodně se soudem prvního stupně uvedené ujednání rovněž za absolutně neplatné, dovodil-li, že v daném případě nebylo předmětné ujednání úrokem z prodlení, neboť splatnost konstatované částky byla dohodnuta do budoucna, a žalovaný nebyl se zaplacením v prodlení, a pokud žalobce uváděl, že se jedná v podstatě o půjčku, protože žalovanému odložil splatnost kupní ceny, uzavřel, že žalobce žádné finanční prostředky žalovanému neposkytl, proto se nemohlo jednat ani o smluvní úrok, tudíž uvedené ujednání nemohlo založit povinnost žalovaného zaplatit žalobci požadované úroky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolává se důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, pominul-li, že změnou obsahu kupní smlouvy provedli účastníci tzv. kumulativní novaci závazkového vztahu podle § 516 obč. zák., přičemž za odložení splatnosti kupní ceny požadovali protihodnotu, kterým byl úrok ve výši 12 %. Má za to, že dané ujednání mělo být považováno za půjčku podle § 657 obč. zák. a násl., případně za nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Za otázku zásadního významu považuje zodpovězení otázky, zda je přípustné sjednání úroku za odklad splatnosti. Vadu řízení spatřuje v porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného právního důvodu, ač by odvolací soud dal možnost žalobci argumentovat ve směru své úvahy, že není možné sjednat za odložení splatnosti úrok. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné, neboť se domnívá, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že není možné sjednat úrok z částky, která není ještě splatná, aniž by předtím byla poskytnuta půjčka či úvěr. Za správný považuje i závěr, že se nemohlo jednat ani o úroky z prodlení, neboť splatnost dluhu byla dohodou změněna a žalovaný se nedostal do prodlení. Nebyl-li tedy nárok žalobce po právu, je absolutně neplatný. Namítá-li žalobce vadu řízení spočívající v nepředvídatelnosti rozhodnutí, považuje tuto námitku za nedůvodnou, neboť odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně na základě shodného právního posouzení neplatnosti právního úkonu, když odvolací soud dovodil, že předmětné ujednání nemohlo založit povinnost žalovaného, z čehož vyplývá, že ujednání je absolutně neplatné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné.

Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že se nemohlo v dané věci jednat o úrok z prodlení, neboť splatnost kupní ceny byla dohodou účastníků kupní smlouvy změněna – odložena na pozdější termín, tudíž se žalovaný nedostal do prodlení se zaplacením kupní ceny. Odvolací soud rovněž správně odmítl úvahu žalobce, že se v daném případě ve skutečnosti jednalo o půjčku podle § 657 obč. zák. a násl., neboť podle tohoto ustanovení smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, což v daném případě ze skutkových zjištění nevyplývalo. Rovněž je třeba odmítnout názor žalobce, že účastníci ujednáním o úroku sjednali nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že účastníci uzavřeli pojmenovanou smlouvu – kupní smlouvu o prodeji podniku podle zákona č. 92/1991 Sb., přičemž předmětné ujednání bylo součástí uvedené kupní smlouvy v článku III., ve znění následných dodatků smlouvy, potvrzených oběma smluvními stranami, jimiž byl pouze měněn obsah sjednané smlouvy, nejednalo se tedy o vznik nového závazku vedle dosavadního závazku ve smyslu § 516 obč. zák., připomínaného žalobcem.

Napadené rozhodnutí nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Namítá-li dovolatel, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), proto se Nejvyšší soud České republiky takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by mohl věc dále posuzovat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve vši 1 440 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2004), tedy celkem ve výši 9 015 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 13. prosince 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru