Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1210/2003Usnesení NS ze dne 17.02.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1210.2003.1
Dotčené předpisy

§ 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 1210/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce prof. ak. s. J. H., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému Ing. K. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 135/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2003 č. j. 5 Co 1477/2003-213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení 50 000 Kč, jež mu předal jako zálohu při uzavření kupní smlouvy na dodání obkladového materiálu – palubek ze dne 13.6.1996, od níž žalobce dopisem z 2.6.1999 odstoupil pro prodlení žalovaného s plněním závazku.

Okresní soud ve Strakonicích v této věci v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. ledna 2000 č. j. 5 C 528/99-64 žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 50 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. května 2000 č. j. 5 Co 973/2000-89 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení k doplnění dokazování, jež měl za neúplné, a k posouzení nově vznesené námitky promlčení.

Dalším v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. února 2001 č. j. 5 C 528/99-133 soud prvního stupně žalobu o zaplacení 50 000 Kč zamítl, neboť měl nárok žalobce za promlčený, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce i žalovaného (do výroku o nákladech řízení) odvolací soud rozsudkem ze dne 12. července 2001 č. j. 22 Co 1159/2001-156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem o promlčení nároku, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. října 2002 č. j. 33 Odo 779/2001-172 zrušil rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích i Okresního soudu ve Strakonicích a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud soudy obou stupňů měly nárok žalobce za promlčený s tím, že od 21.3.1997 počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, pak tento závěr měl dovolací soud za nesprávný.

Okresní soud ve Strakonicích v pořadí třetím rozsudkem v této věci ze dne 30. ledna 2003 č. j. 2 C 135/2002-190 žalobě vyhověl, žalovaného zavázal zaplatit žalobci 50 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 30.1.2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím slyšeného svědka T. kupní smlouva na dodání palubek v hodnotě 50 000 Kč, cena za jejich dodání byla zaplacena předem dne 13.6.1996. Uhrazená částka nebyla platbou, jež by se týkala rekonstrukce chalupy žalobce v H., jak tvrdil žalovaný. Od kupní smlouvy na dodání palubek žalobce odstoupil dopisem z 2.6.1999. V právních závěrech soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouvu žalobce uzavíral se svědkem T. jako členem „občanského“ sdružení, jehož členem byl i žalovaný, s tím, že cena zboží byla zaplacena předem a zboží mělo být dodáno během několika dní. Vzhledem k prodlení žalovaného, jenž neplnil ani po urgencích a dodatečně poskytnuté lhůtě, měl žalobce právo od smlouvy odstoupit, což posléze učinil dopisem ze dne 2.6.1999, přičemž žalobu na vrácení zaplacené ceny podal dne 7.6.1999. Nárok žalobce tak není promlčen a je po právu podle § 451, § 457 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Pokud žalobce uplatnil i právo na zaplacení úroků z prodlení, pak jejich výše odpovídá ust. § 517 odst. 2 ObčZ a vl. nař. 142/1994 Sb.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. září 2003 č. j. 5 Co 1477/2003-213 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu jsou správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný byl spolu s J. S. a P. T. členem sdružení s předmětem činnosti stavební práce včetně dodávek materiálu, P. T. jako zástupce sdružení, popř. zástupce žalovaného, uzavřel se žalobcem ústní kupní smlouvu na dodání palubek v ceně 50 000 Kč, tato částka byla také žalobcem zaplacena předem dne 13.6.1996, přitom se nejednalo se o platbu na rekonstrukci chalupy žalobce. Protože palubky dodány nebyly, žalobce dopisem ze dne 2.6.1999 od smlouvy odstoupil a právní důvod plnění odpadl ve smyslu § 451 odst. 2 ObčZ, pak je žalovaný povinen vrátit žalobci žalovanou částku včetně uplatněného příslušenství. Odvolací soud podrobně rozepsal i zjištění, jež učinil soud prvního stupně k námitce žalovaného, že platbu 50 000 Kč je třeba považovat za zálohu k úhradě ceny rekonstrukce chalupy, kterou sdružení pro žalobce zajišťovalo (resp. jeho členové, přičemž žalobce pravidelně jednal právě s P. T.) a tato zjištění, jež ho vedla k závěru, že nešlo o platbu za rekonstrukci, má rovněž za správná. Dále se podrobně odvolací soud zabýval odvolacími námitkami žalovaného k povaze jednotlivých důkazů a k jejich hodnocení v kontextu důkazů dalších se závěrem, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a ten také správně posoudil po právní stránce.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl žalovaný svým dovoláním. Jeho přípustnost žalovaný opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud za prvé nesprávně věc posoudil, pokud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že daňový doklad – faktura splatná v hotovosti okamžitě je spolu s bankovním dokladem o vybrání fakturované částky v den splatnosti faktury z bankovního účtu i při absenci příjmového pokladního dokladu či jiného prokazatelného dokladu o přijetí platby důkazem o tom, že byla fakturovaná částka zaplacena a přijata. Za druhé odvolací soud podle dovolatele nesprávně věc posoudil, pokud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně učiněným při hodnocení důkazů, týkajících se účetnictví žalovaného, popř. pokud je sám hodnotil. Hodnotí-li soud v rámci zásady volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. určitý důkaz jako nevěrohodný, neprůkazný, nepřesvědčivý (v daném případě účetnictví žalovaného včetně faktury za provedenou rekonstrukci chalupy a její přílohy – rozpisu prací), nelze z takového důkazu činit žádná zjištění, tím méně pak zjištění v neprospěch toho, kdo se tohoto důkazu dovolává k prokázání svých tvrzení. Třetí nesprávné posouzení věci odvolacím soudem spočívá dle dovolatele v ztotožnění se s názorem soudu prvního stupně, že zálohová platba 50 000 Kč byla platbou na základě samostatné kupní smlouvy a nikoli jen jednou ze zálohových plateb v rámci realizace díla – kompletní rekonstrukce rekreační chalupy spočívající m.j. i v zateplení podkroví, a tedy že tato platba s prováděním díla nesouvisí. Čtvrté pochybení v právním posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje v ztotožnění se s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný jakožto člen sdružení bez právní subjektivity podle § 829 a násl. ObčZ je solidárně zavázán z jakéhokoli právního úkonu učiněného jiným členem sdružení, aniž by o tomto úkonu cokoli věděl a byl s ním srozuměn, přičemž k této pasivní solidaritě postačuje, že jiný člen sdružení vystupuje jako osoba jednající za sdružení, resp. za osobu, na jejíž jméno a IČ všichni členové sdružení společně podnikají, a prokazuje se jeho razítkem. Vzhledem k vytýkanému nesprávnímu právnímu posouzení věci dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož již řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jak vyplývá ze shora učiněné rekapitulace průběhu řízení, je zřejmé, že správně dovolatel pro posouzení přípustnosti svého dovolání poukazuje na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadenému rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem s tím, že by vázán právním názorem odvolacího soudu proto soud prvního stupně rozhodl jinak [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; předchozí rozsudky obou soudů byly zrušeny rozsudkem soudu dovolacího.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatel formuluje prvé tři své výhrady sice jako nesprávnosti v právním posouzení věci, jde však vesměs o výhrady ke skutkovým zjištěním, když nesouhlasí s tím, jak byly jednotlivé důkazy soudy hodnoceny, jakou váhu konkrétním důkazům vzhledem k jiným důkazům soudy přikládaly a jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů v dané konkrétní věci při posouzení oprávněnosti žalobcem uplatněného nároku (§ 132 o. s. ř.). Nesouhlasí tedy s postupem soudů, jenž předcházel a poté vyústil v závěr o skutkovém stavu věci. Výtka nesprávného právního posouzení věci je zde tak v podstatě založena na kritice správnosti skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly.

Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného v dané části uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Naposled uvedenou výtku dovolatele k posouzení jednání člena sdružení podle § 829 a násl. ObčZ pak nelze považovat – se zřetelem k výše uvedeným hlediskům – za právní otázku, jež by mohla přivodit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce. Pokud z provedeného dokazování vyplynulo, že určitá osoba jednala jako člen takového sdružení, pak podle § 835 odst. 2 ObčZ jsou z jejího jednání všichni účastníci sdružení zavázáni společně a nerozdílně. Obdobně platí podle § 10 odst. 2 obchodního zákoníku – při použití označení, jež si účastníci sdružení zvolili – že závazky vzniklé při podnikání pod společným označením jsou osoby zúčastněné na sdružení povinny splnit společně a nerozdílně. Není přitom nijak rozhodná vědomost ostatních členů sdružení o jednání jiného člena ve věcech sdružení, rovněž ani mezi nimi případně přijaté omezení k rozsahu přebíraných závazků jednotlivými členy, a to vzhledem k závazné zákonné úpravě odpovědnosti členů sdružení za vzniklé závazky. Pokud soudy v souladu s uvedeným dovodily odpovědnost žalovaného jako člena sdružení za závazek, týkající se činnosti sdružení, jenž byl převzat dalším členem sdružení, pak postupovaly v souladu s hmotným právem. Jestliže nelze ani k naposled uvedené části dovolání dovodit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, neshledal dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z daného stavu plyne konečný závěr dovolacího soudu, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a tím, že žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. února 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru