Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1134/2003Usnesení NS ze dne 16.11.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1134.2003.1

přidejte vlastní popisek

32 Odo 1134/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) J. J., b) L. J., c) J. D., d) Ing. L. K., e) S. K., proti žalované A.-S. s. r. o., o 423 189 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 172/2000, o dovolání žalobců, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2003, č. j. 22 Co 199/2003-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. T. D., advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 22 Co 199/2003-121, potvrdil (včetně nákladů řízení) rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. ledna 2003, č.j. 6 C 172/2000-90, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci [M. J., zemřelému dne 17. 1. 2004, jehož právními nástupci se podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. října 2005, č.j. 32 Odo 1134/2003-154, stali žalobci a) až e)] částku 423 189 Kč spolu s 11% úrokem z prodlení od 5. 8. 1999 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předchůdce žalobců a A. Š. jako prodávající prodali žalované jako kupující podle kupní smlouvy ze dne 17. 12. 1998, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 21. 12. 1998, nemovitosti za 8 000 000 Kč a zároveň si dohodli, že 2x 400 000 Kč bude vinkulováno včetně úroků na termínovaných vkladech ve prospěch prodávajících do 1. 8. 1999, jako posledního termínu pro předání prodávaného objektu kupující s tím, že tyto částky jsou dohodnutá smluvní pokuta za pozdní předání objektu, přičemž uvedené částky na tomto vkladu budou vráceny zpět kupující, nebude-li objekt do tohoto data předán. Odvolací soud vyšel dále ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že nemovitosti nebyly do 1. 8. 1999 předány, jestliže prodávající nepřipravili k předání vyklizené celé nemovitosti, vycházeje zejména z výpovědi svědka žaloby J. D., který uvedl, že objekt měl být žalované předán vyklizený, k čemuž směřovala i jeho snaha vypovědět, z pověření předchůdce žalobců, nájemní vztahy váznoucí na prodávané nemovitosti, přičemž do rozhodného data neskončil nájemní vztah k části prodávaných nemovitostí nejméně panu Č., jemuž se nepodařila doručit výpověď z nájmu nebytových prostor. Poté ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že žalovaná má právo na zaplacení smluvní pokuty (§ 544 obč. zák.), která byla ve smlouvě platně sjednána pro případ porušení smluvního závazku (vyklizení nemovitosti k sjednanému datu prodávajícím). Zatímco okresní soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla započítána do kupní ceny, odvolací soud považoval projev žalované za vzájemný návrh, jímž proti předchůdci žalobců uplatnila svou pohledávku z titulu smluvní pokuty k započtení na pohledávku předchůdce žalobců z titulu doplacení kupní ceny. Uzavřel, že pohledávka na doplacení kupní ceny v žalované výši zanikla, protože předchůdce žalobců M. J. způsobil splnění odkládací podmínky vázané na vyklizení a fyzické předání prodávaných nemovitostí kupujícím v dohodnutém termínu porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, rovnající se polovině nedoplatku sjednané kupní ceny ve výši 400 000 Kč včetně sjednaného příslušenství.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal předchůdce žalobců dovolání, jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, řešilo-li právní otázku zániku pohledávky (části kupní ceny ve výši 400 000 Kč) v rozporu s hmotným právem, a to za situace, kdy neexistoval důvod, který by tento zánik pohledávky způsobil. Odvolací soud učinil nesprávný výklad smlouvy, jestliže obligatorně písemné ujednání o smluvní pokutě rozšířil nad písemné znění tohoto ujednání. Domníval se, že řešení těchto otázek spočívá na nesprávném právním posouzení a zároveň poukazoval, že odvolací soud nikde ve svém odůvodnění nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že prodávající měli povinnost do určitého data předat prodávaný objekt vyklizený, a že právě tato povinnost byla zajištěna smluvní pokutou, když podle kupní smlouvy byla smluvní pokutou zajištěna povinnost předat objekt statku, nikoliv však vyklizeného. Namítal rovněž, že smluvní pokuta nebyla sjednána určitě, tudíž platně co do výše, pokud byla určena jen slovy „oba termínované vklady“. Navíc měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu i prvostupňového soudu jsou postižena vadou spočívající v málo srozumitelném odůvodnění rozhodnutí. Nesouhlasil s tím, že odvolací soud směšuje institut odkládací podmínky a smluvní pokuty, a ani jasně neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že došlo k zániku pohledávky žalobce, a z čeho dovodil, že žalovaná započetla svoji pohledávku na zaplacení smluvní pokuty oproti části kupní ceny ve výši 400 000 Kč. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné, neboť má za to, že oba soudy při rozhodnutí nepochybily. Připomíná, že právní posouzení vycházelo ze správného skutkového závěru, že nedošlo k předání objektu. Poukazuje, že předchůdce žalobců směřoval své námitky v dovolání sice k nesprávnému právnímu posouzení, ale ve skutečnosti napadal skutkový závěr soudu o předání objektu, když polemizoval o tom, zda měl být předán objekt vyklizený či nevyklizený, a jen opakoval svá skutková tvrzení, která již uplatnil v nalézacím řízení. Nesouhlasí s předchůdcem žalobců, že by smluvní pokuta byla sjednána co do její výše neurčitě, když formulací „2x 400 000 Kč“ byla výše smluvní pokuty jednoznačně určena.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání předchůdce žalobců bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců není přípustné.

Pokud je v dovolání namítáno nesprávné právní posouzení zániku pohledávky žalobců s ohledem na nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty za pozdní předání objektu statku, a je zároveň poukazováno, že neexistoval důvod, který by tento zánik pohledávky způsobil, je třeba především konstatovat, že právní posouzení odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, že objekt statku nebyl žalované předán v dohodnutém termínu. Správnost rozsudku odvolacího soudu však z hlediska výtky založené na nesouhlasu dovolatele (nyní žalobců) se skutkovým zjištěním nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud se tedy odvolací soud ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že objekt statku nebyl ve smluvně dohodnuté lhůtě předán kupující (žalované), pak dospěl ke správnému právnímu závěru, že pohledávka na doplacení kupní ceny v žalované výši zanikla, protože předchůdce žalobců M. J. jako prodávající porušil smluvní povinnost zajištěnou ve smlouvě (bod třetí) smluvní pokutou, rovnající se polovině nedoplatku sjednané kupní ceny ve výši 400 000 Kč včetně sjednaného příslušenství, a jeho závěr není v rozporu s hmotným právem (§ 544 obč. zák.).

Namítají-li žalobci, že odvolací soud učinil nesprávný výklad smlouvy, jestliže dospěl k závěru, že prodávající měli povinnost předat prodávaný objekt do určitého data vyklizený, když podle kupní smlouvy byla smluvní pokutou zajištěna pouze povinnost objekt statku předat, nikoliv však vyklizený, je třeba uzavřít, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li výkladem smlouvy (§ 266 obch. zák.) k závěru, že projev vůle účastníků kupní smlouvy směřoval ke sjednání povinnosti prodávajících (žalobců) předat kupující (žalované) předmět prodeje vyklizený, jestliže ze zjištění soudu prvního stupně, zejména ze svědecké výpovědi svědka žaloby J. D. vyplynulo, že prodávaný objekt měl být žalované předán do sjednaného data vyklizený, k čemuž směřovala i jeho snaha vypovědět, z pověření předchůdce žalobců, nájemní vztahy váznoucí na prodávané nemovitosti.

Nedůvodná je i námitka směřující do ujednání o výši smluvní pokuty s tím, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná pro neurčitost její výše. Nejvyšší soud ČR nemohl dát za pravdu dovolací námitce, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem (§ 544 obč. zák. pojednávající o smluvní pokutě), neboť odvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně z bodu třetího předmětné kupní smlouvy dovodil, že výše smluvní pokuty byla zřetelně sjednána na 400 000 Kč (resp. 2x 400 000 Kč ve prospěch dvou prodávajících) a byla tak podle § 544 odst. 2 obč. zák. sjednána platně co do její výše. V dovolání je nesprávně zaměňován pojem sjednané výše smluvní pokuty se způsobem výplaty smluvní pokuty oprávněné žalované, je-li poukazováno, že smluvní pokuta byla určena slovy „oba termínované vklady“, když ve skutečnosti je tak formulován jen způsob výplaty smluvní pokuty z termínovaného vkladu.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 16. listopadu 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru