Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1113/2003Rozsudek NS ze dne 30.11.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1113.2003.1
Dotčené předpisy

§ 544 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 1113/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně E., spol. s r.o., proti žalované R. K. S., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 396/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003 č. j. 31 Co 141/2003-45, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003 č. j. 31 Co 141/2003-45 a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. října 2002 č. j. 5 C 396/2001-26 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 29. října 2002 č. j. 5 C 396/2001-26 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 11. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém byl požadován úrok z prodlení vyšší než 10 % z žalované částky, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely podle § 663 a násl. občanského zákoníku (dále jen („ObčZ“) nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem ploch v P. patřících žalované za účelem instalace a provozování zařízení pro venkovní velkoplošnou reklamu – celkem 10 reklamních zařízení. V článku VII této smlouvy se žalovaná jako pronajímatelka zavázala předat předmět nájmu ke dni předem písemně oznámené instalace, a to ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu užívání, a dále spolupracovat s žalobkyní jako nájemkyní při řízení před stavebním úřadem. Pro případ neumožnění instalace zařízení podle zákresu, který je dodatkem smlouvy, a odstoupení od smlouvy nájemkyní, bylo sjednáno právo nájemkyně vyúčtovat pronajímatelce smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč za každé reklamní zařízení. K zahájení instalace mělo dojít 8. 11. 1999, zástupci žalované se na tuto schůzku nedostavili a plochy nebyly připraveny k instalaci, neboť na nich byly vystaveny staré reklamní panely. Příslušné rozhodnutí stavebního úřadu taktéž nebylo vydáno, neboť po podání ohlášení oznámila žalovaná stavebnímu úřadu, že nesouhlasí s umístěním reklamního zařízení, a ve stavebním řízení nebylo proto možno pokračovat. Dopisem ze dne 8. 11. 1999 odstoupila žalobkyně pro porušení smluvních povinností od smlouvy a vyúčtovala žalované smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč. Smluvní pokuta byla podle závěru soudu prvního stupně sjednána podle § 544 ObčZ. Pokud tedy žalovaná nesplnila svůj smluvní závazek, vznikl žalobkyni nárok na sjednanou pokutu; odstoupením od smlouvy byla sice smlouva od počátku zrušena, nicméně povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu trvá i nadále.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2003 č. j. 31 Co 141/2003-45 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že podle § 544 odst. 1 ObčZ lze smluvní pokutou zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať se týká peněžitého či jiného plnění, a to i když porušením povinnosti nevznikne věřiteli škoda. Určení výše pokuty je přitom zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání, občanský zákoník nestanovuje její výši či způsob jejího určení. Došlo-li ke zrušení smlouvy v důsledku odstoupení podle § 48 ObčZ, zanikají sice práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy v důsledku dřívějšího porušení povinností. Podle závěru odvolacího soudu žalovaná tím, že nejprve zastavila stavební řízení a později nepřevedla předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvnímu užívání, porušila hrubým způsobem nájemní smlouvu. Současně porušila i ustanovení § 664 a 665 odst. 1 ObčZ, a i když mezi smluvními stranami nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy, měla žalobkyně možnost odstoupit od smlouvy z důvodu, že pronajatá věc nebyla předána ve stavu způsobilém ke smluvnímu užívání ve smyslu § 679 odst. 1 ObčZ, což také učinila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v nesprávném výkladu § 544 a násl. ObčZ o smluvní pokutě ve spojení s § 48 ObčZ o odstoupení od smlouvy odvolacím soudem a dále v možnosti judikatorního sjednocení výkladu eventuální samostatné existence akcesorického závazku bez závazku hlavního v režimu občanského práva a vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty v důsledku odstoupení od smlouvy. Dovolatelka zdůraznila, že smluvní pokuta je zajišťovací právní institut, který má vůči hlavnímu závazku povahu akcesorickou, když tento vedlejší závazek nemůže vzniknout ani existovat bez závazku hlavního. V daném případě se nepochybně v důsledku odstoupení žalobkyně od nájemní smlouvy tato smlouva, jako závazek hlavní, ruší ex tunc, neboť mezi účastníky nebylo dohodnuto jinak. Dovolatelka tedy nemohla zaviněně porušit smluvní povinnost, když je nutno ve smyslu § 48 ObčZ na právní vztah mezi dovolatelkou a žalobkyní nahlížet jako by nikdy nevznikl a dovolatelka tedy neměla povinnost plnit. Dovolatelka dále poukázala na to, že vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty byl navíc vázán na kumulativní splnění dvou vzájemně se vylučujících podmínek, a to současně na porušení smluvní povinnosti a jednostranný úkon žalobce, tj. jeho odstoupení do nájemní smlouvy. Nájemní smlouvu v části týkající se ujednání o smluvní pokutě je proto nutno ve smyslu § 39 ObčZ považovat za neplatnou, neboť svým obsahem odporuje zákonu a nelze je ani bez porušení právních principů realizovat. Nárok na smluvní pokutu totiž nemohl žalobkyni vzniknout dříve, než žalobkyně odstoupila od nájemní smlouvy, což vyplývá z dikce předmětného smluvního ujednání o smluvní pokutě v článku VII smlouvy. Pode názoru dovolatelky tak došlo k porušení základního právního principu rovnosti stran, neboť jedna ze smluvních stran nemůže být jednostranným úkonem oprávněna zrušit smlouvu a současně založit druhé straně povinnost zaplatit smluvní pokutu. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že z dikce ujednání o smluvní pokutě nemůže vyplývat to, co tvrdí dovolatelka, totiž že by nárok žalobkyně jako nájemkyně na zaplacení smluvní pokuty vznikl až při zrušení nájemní smlouvy. Nárok na zaplacení smluvní pokuty byl obsažen ve smlouvě od jejího podpisu a vznikl již od tohoto okamžiku. Mohl být uplatněn v případě, kdyby pronajímatelka svým zaviněním zmařila účel smlouvy, což se v daném případě skutečně stalo, když nejprve zastavila stavební řízení a později nepředala předmět nájmu ve stavu způsobilém smluvenému užívání, čímž porušila i příslušná ustanovení občanského zákoníku, jak dovodil odvolací soud. Žalobkyně dále poukázala na obvyklou právní praxi, kdy se smlouva neruší od počátku celá (ex nunc). Dále odkázala na komentář k § 544 ObčZ v 7. vydání nakladatelství C. H. Beck, podle kterého došlo-li ke zrušení smlouvy v důsledku odstoupení (§ 48 ObčZ), zanikají sice práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy v důsledku dřívějšího porušení povinnosti. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Podle § 544 odst. 1 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až § 558 ObčZ a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Akcesorická povaha zajištění je dána zejména tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. Až na výjimky platí, že při zániku hlavního závazku zaniká i závazek vedlejší. Obsah zajišťovacího závazku nemůže být širší, než je obsah závazku hlavního.

Účelem smluvní pokuty zakotvené v ustanovení § 544 a § 545 ObčZ je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta tedy především představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní svou smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten případ sjednané plnění, tj. pokutu. Sjednaná smluvní pokuta má tedy v prvé řadě čelit porušení povinnosti (funkce prevenční), neboť bude-li zajištěná povinnost plněna, byla hlavní funkce smluvní pokuty vyčerpána. Vedle toho má smluvní pokuta i funkci reparační (uhrazovací), neboť jejím smyslem je též reparovat na straně věřitele újmu, která mu vznikla v důsledku porušení povinnosti ze strany dlužníka. Zároveň však v sobě smluvní pokuta může zahrnout i další částky, které představují trest (sankci) pro toho, kdo povinnost porušil, což vyplývá z výslovného znění ustanovení § 544 ObčZ, které povinnost hradit smluvní pokutu činí nezávislou na vzniku škody. Jinými slovy řečeno, smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, na níž je pokuta vázána, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda.

Ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ, jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající, přičemž nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Okruh povinností, které je možno zajistit smluvní pokutou, není omezen, neboť každá platně sjednaná povinnost může být tímto způsobem zajištěna. Obecně se např. může jednat o povinnost poskytnout plnění ve věcech, v činnostech nebo v penězích, o povinnost zdržet se nějaké činnosti; zajištěna může být i povinnost poskytnout plnění v dohodnutém místě, v dohodnutém čase, v potřebné jakosti, zajistit lze i porušení plnit bez právních vad a pokuta se může vztahovat i k plnění nekompletnímu.

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli 16. 5. 1999 nájemní smlouvu, v níž se žalovaná jako pronajímatelka pozemků zavázala předat žalobkyni jako nájemkyni předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvené instalaci 10 reklamních zařízení a dále s ní spolupracovat při řízení před stavebním úřadem a žalobkyně se zavázala platit nájemné a další náklady spojené s instalací, údržbou a odstranění reklamních zařízení atd. Touto smlouvou byl tedy mezi účastníky založen závazkový právní vztah, jehož obsahem jsou uvedená vzájemná práva a povinnosti účastníků; k zajištění splnění povinností z této smlouvy, resp. pro případ porušení dohodnutých povinností (tvořících obsah nájemní smlouvy) bylo možno sjednat smluvní pokutu podle § 544 a násl. ObčZ.

Z uvedené nájemní smlouvy je dále zřejmé, že povinnost zaplatit smluvní pokutu byla sjednána pro případ, že pronajímatelka (žalovaná) neumožní nájemkyni (žalobkyni) instalaci zařízení podle zákresu, jež byl dodatkem smlouvy, a nájemkyně v důsledku této skutečnosti od smlouvy odstoupí. Vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl tedy kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti žalované, tak na následné odstoupení od smlouvy žalobkyní.

Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 ObčZ), které bylo učiněno po právu, mající za následek zrušení smlouvy (§ 48 odst. 2 ObčZ), však nemůže být kvalifikováno jako porušení povinnosti; jde o výkon práva, který oprávněné osobě podle § 48 odst. 1 ObčZ náleží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999, str. 204). Plně v souladu s uvedeným je právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1032/96, neboť i v něm tento soud dovodil, že „opírá-li se odstoupení od smlouvy o konkrétní právní důvod stanovený objektivním právem, resp. smlouvou, nelze hovořit o porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák.“ a že v takovém případě odstoupení od smlouvy nevyvolává důsledek spočívající v povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je tak v rozporu s ustanovením § 544 ObčZ, a tedy absolutně neplatné podle § 39 ObčZ, jak správně namítla dovolatelka.

Navíc odstoupení od smlouvy má podle § 48 odst. 2 ObčZ ten následek, že se smlouva od počátku ruší a zanikají práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy; nezaniká však nárok na smluvní pokutu, avšak pouze za té podmínky, že tento nárok vznikl ještě před odstoupením od smlouvy v důsledku dřívějšího porušení povinností. V posuzované věci však měl nárok na smluvní pokutu vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.

Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil podle § 243b odst. 3 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru