Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1077/2005Usnesení NS ze dne 25.10.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1077.2005.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 8/06


přidejte vlastní popisek

32 Odo 1077/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. A. K., CSc., proti žalovaným 1. J. T., a 2. R. P., neznámého pobytu, justiční čekatelkou u Okresního soudu v Ostravě, o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 105/97, o dovolání prvého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2005 č. j. 57 Co 586/2004-276a, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. února 2002 č. j. 57 C 105/97-139 uložil prvému žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1 500 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 3. 5. 1997 do zaplacení; návrh, aby prvý a druhý žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1 500 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 3. 5. 1997 do zaplacení a další částku 495 000 Kč s tam podrobně rozvedeným příslušenstvím zamítl ve vztahu k druhému žalovanému v celém rozsahu, ve vztahu k prvému žalovanému co do částky 495 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 19. 10. 1995 s prvým žalovaným smlouvu o půjčce, splatnou 31. 12. 1996 s dohodnutými úroky 24 % ročně, na jejímž základě půjčil prvému žalovanému částku 800 000 Kč; následně dne 15. 12. 1995 půjčil prvému žalovanému další částku ve výši 700 000 Kč, přičemž při této příležitosti s prvým žalovaným zničili originál smlouvy o půjčce z 19. 10. 1995, včetně originálu směnky splatné 2. 1. 1997, která tento závazek zajišťovala. Současně uzavřeli novou smlouvu o půjčce, tentokrát na částku 1 500 000 Kč, rovněž s dohodnutými úroky 24 % ročně a splatností 31. 12. 1996, zajištěnou směnkou splatnou 2. 1. 1997. Prvý žalovaný poté půjčenou částku 1 500 000 Kč půjčil druhému žalovanému na roční úrok 36 %. Poté, co žalobce neobdržel ve stanovené lhůtě úroky a také se dozvěděl o smlouvě prvého a druhého žalovaného, uzavřel dne 15. 2. 1996 smlouvu o půjčce i s druhým žalovaným, rovněž na 1 500 000 Kč, se sjednanou splatností 31. 12. 1996, jištěnou směnkou vystavenou druhým žalovaným na částku 1 500 000 Kč splatnou 2. 1. 1997, to vše bez předání sjednané hotovosti. Poté žalobce vrátil prvému žalovanému originál smlouvy o půjčce z 15. 12. 1995 i se směnkou z téhož data. Dopisem z 3. 4. 1997 vyzval žalobce žalované k zaplacení úroků a úroků z prodlení s tím, že v případě marného uplynutí této lhůty odstupuje ke dni 30. 4. 1997 od smlouvy o půjčce z 15. 12. 1995. Dne 5. 5. 1999 postoupil žalobce svoji pohledávku za oběma žalovanými na jiný právní subjekt s ujednáním, že postoupenou pohledávku bude nadále v tomto řízení vymáhat svým jménem na účet postupníka. Smlouvu žalobce s prvým žalovaným z 15. 12. 1995 posoudil soud prvního stupně jako platně uzavřenou písemnou smlouvu o půjčce, která byla současně novací závazku ze smlouvy o půjčce z 19. 10. 1995. Závazek prvého žalovaného ze smlouvy o půjčce nezanikl dissolucí podle § 572 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro nedostatek písemné formy stanovené v § 571 odst. 3 ObčZ, ze stejného důvodu nezanikl závazek ani prominutím dluhu podle § 574 ObčZ. Na trvání závazku nemělo vliv ani vrácení originálu smlouvy prvému žalovanému. Smlouvu žalobce a druhého žalovaného posoudil soud prvního stupně jako simulovaný právní úkon neplatný podle § 41a odst. 2 ObčZ pro nedostatek vůle, která ve skutečnosti směřovala k uzavření smlouvy o převzetí dluhu ve smyslu § 531 odst. 2 ObčZ. Tento dissimulovaný právní úkon je podle závěru soudu prvního stupně platný a druhý žalovaný se tak stal dlužníkem vedle prvého žalovaného. Jestliže žalobce odstoupil od smlouvy o půjčce dopisem z 3. 4. 1997, který byl oběma žalovaným doručen uložením, smlouva se od počátku zrušila a účastníci smlouvy si proto mají z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení vrátit vše, co podle zrušené smlouvy dostali. Prvý žalovaný obdržel od žalobce částku 1 500 000 Kč a je proto povinen tuto částku žalobci vrátit. Druhý žalovaný se na úkor žalobce nijak neobohatil a navíc došlo zrušením smlouvy o půjčce s prvým žalovaným k zániku závazku druhého žalovaného ze smlouvy o převzetí dluhu. V důsledku zániku smlouvy o půjčce pak nemá žalobce nárok ani na zaplacení úroků v této smlouvě dohodnutých.

K odvolání prvého žalovaného Krajský soud v Ostravě (poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 2. dubna 2003 č. j. 57 Co 556/2002-207 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2004 č. j. 32 Odo 635/2003-249 pro nesprávné právní posouzení aktivní legitimace žalobce) rozsudkem ze dne 9. února 2005 č. j. 57 Co 586/2004-276a rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, podle něhož mezi žalobcem a prvým žalovaným došlo v souladu s § 657 a násl. ObčZ k uzavření smlouvy o půjčce, od níž žalobce platně odstoupil a jejíž účastníci jsou proto podle § 457 ObčZ povinni vrátit si vše, co z této smlouvy nabyli.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal prvý žalovaný dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.]. Namítl především, že odvolací soud nepřipustil jím navrhovaný důkaz, že není dlužníkem žalobce, a to smlouvou o zprostředkování, kterou uzavřel s druhým žalovaným, pro kterého byly peněžení prostředky, jež od žalobce převzal, určeny a kterému je také předal. Dovolatel je přesvědčen, že soud hodnotil důkazy jednostranně ve prospěch žalobce, neposoudil důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nehodnotil důkazy zpochybňující verzi žalobce – vedle zmíněné smlouvy o zprostředkování a smlouvy o půjčce se zřízením zástavního práva, kterou žalobce uzavřel s druhým žalovaným, nepřihlédl ke směnce ze dne 15. 12. 1995, zápisu z 16. 8. 1996 sepsaného za účelem sjednání způsobu a úhrady dluhu druhým žalovaným dalším věřitelům, z něhož vyplývá, že částku 1 500 000 Kč prvý žalovaný předal druhému žalovanému apod. Dovolatel dále namítl, že žalobce nedostál své povinnosti vylíčit a tvrdit rozhodující skutečnosti, které by odůvodňovaly oprávněnost jím uplatněného nároku, když při jednání soudu dne 30. 1. 2002 uplatnil celkem tři rozdílné nároky, a to plnění ze smlouvy, z titulu bezdůvodného obohacení a z titulu náhrady škody, jejichž skutkové podstaty vykazují navzájem zcela jiné obsahové a formální náležitosti, a dal soudu na výběr, který z uplatněných nároků žalobci přizná. Za této situace měl soud podle názoru dovolatele žalobu zamítnout. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolatel v posuzované věci uvedl celkem tři dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a podle odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že dovolatel svými dovolacími námitkami ohledně nesprávného právního posouzení věci míří k námitce vady řízení, kterou spatřuje v nesprávném posouzení otázky projednatelnosti žaloby, když podle názoru dovolatele uplatňoval žalobce svůj nárok na základě tří zcela rozdílných nároků, aniž je podložil dostatečným skutkovým tvrzením umožňujícím vydání napadeného rozsudku.

K tvrzené vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání. V posuzované věci navíc žalobce dostatečně vymezil již v žalobním návrhu (č. l. 1 – 4) skutek, který učinil předmětem řízení. Pokud žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 30. ledna 2002 (viz č. l. 130) uvedl, že má za to, že mu žalovaná částka „náleží, ať už plněním ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení či z titulu náhrady škody“, jedná se právní charakteristiku skutku, tzv. právní důvod žaloby, který žalobce není povinen uvádět.

Pokud dovolatel ve svém dovolání vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, je nutno uvést, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.

Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z toho, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Dovolatel však v dovolání neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít zásadní právní význam.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání prvého žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. října 2005

JUDr. Zdeněk Des, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru