Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 1056/2003Usnesení NS ze dne 16.06.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1056.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 1056/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) P. P., b) M. H., , c) D. M., d) M. S., všech zastoupených, advokátem, proti žalované P. P., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 3 302 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 228/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2003, č.j. 13 Co 176/2003 - 223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 12. listopadu 2002, č.j. 28 C 228/2001 - 191, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 11. 2002, č.j. 28 C 228/2001 – 193, a ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2003, č.j. 28 C 228/2001 – 231, uložil žalované zaplatit žalobci a) P. P. vždy 1/2, žalobkyni b) M. H. vždy 1/6, žalobkyni c) D. M. vždy 1/6 a žalobkyni d) M. S. vždy 1/6 ze čtyřiceti stejných částek ve výši 82 565 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. uvedeného rozsudku, výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl a výroky III až VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky stavebního pozemku č.p. 484/7 v k.ú. Z., na kterém je budova žalované, a pozemku č.p. 484/6 v k.ú. Z., který je ve výměře 4 118 m2 oplocen a přístup do oplocení ovládá žalovaná, přičemž za užívání nemovitostí žalobcům od května 1999 do srpna 2002 ničeho nezaplatila, soud uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobců podle § 451 odst. 2 obč. zák. obohatila a je povinna podle § 456 obč. zák. toto bezdůvodné obohacení vydat. Ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. s přihlédnutím ke znaleckému posudku a za použití § 136 o. s. ř. určil výši bezdůvodného obohacení částkou 82 565 Kč měsíčně, představující obvyklou cenu nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí v místě a čase. Pokud žalobci požadovali měsíčně částku 95 180 Kč, žalobu zamítl v rozsahu rozdílu mezi částkou 95 180 Kč měsíčně a částkou 82 565 Kč měsíčně. Vyšel ze závěru, že žalovaná neužívá pro svoji potřebu celý pozemek č.p. 484/6 v k.ú. Z. o výměře 5 999 m2 , ale jen tu část (4 118 m2), která je oplocena a je v plné dispozici žalované. Úroky z prodlení přiznal žalobcům v souladu s § 517 obč. zák. Neshledal důvod pro zamítnutí žaloby, jež žalovaná spatřovala v tom, že žalobci svými neúměrnými finančními požadavky zapříčinili skutečnost, že jejich nemovitosti užívala bez právního důvodu. Požadovala-li žalovaná, aby do stanovení náhrady za užívání byla promítnuta skutečnost, že na pozemku žalobců zhodnotila vlečku žalobců, nemohla být tato obrana žalované posouzena jako kompenzační námitka, neboť nebylo možno z úkonů žalované dovodit, že by žalovaná řádně započtení v konkrétní výši uplatnila.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. července 2003, č.j. 13 Co 176/2003 - 223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé a ve výrocích IV, V a VI o náhradě nákladů řízení potvrdil, změnil výrok III. soudu prvního stupně o náhradě nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž vycházel z dosavadní judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Uzavřel, že pro závěr, že žalovaná se v rozhodném období na úkor žalobců obohatila ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v místě a čase není podstatné, že žalovaná v určitém období pozemky žalobců fakticky neužívala, ale je rozhodující, že na pozemku žalobců má umístěnou stavbu, pozemky žalobců jsou oploceny a klíči od vstupu na tyto pozemky disponovala jen žalovaná. Rozhodnutí o nákladech řízení změnil odvolací soud z důvodu poměru na úspěchu žalobců a žalované v daném sporu s ohledem na požadovanou a přiznanou částku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňuje svým přesvědčením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a současně se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která ve svém důsledku mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud při přiznání bezdůvodného obohacení nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná byla nucena setrvat v situaci o kterou neměla zájem, proto je v rozporu s dobrými mravy, aby z takovéto situace těžili žalobci. Žalovaná připouští, že pozemek žalobců byl zčásti oplocen, ale poukazuje, že žalobci nikdy neprojevili úmysl pozemek jakkoli užívat, soud se však tímto tvrzením žalované nezabýval, pouze dovodil, že žalovaná neumožnila žalobcům přístup do oplocené části pozemku. Nepřihlédl ani ke skutečnostem, jež mají vliv na výši náhrady, jako např. ztížená možnost komerčního využití budovy se souvisejícím pozemkem, obtížný vjezd pro kamiony do areálu, přístupy a příjezdy k sousední administrativní budově, a rovněž nevzal v úvahu ani skutečnost, že žalovaná koupila skladovací halu v dobré víře, že v budoucnu odkoupí přilehlé pozemky, což se nestalo, a žalovaná byla nucena provozovat skladovací halu na pozemcích, které byly v restituci vydány žalobcům, přičemž s ohledem na nepřiměřené finanční nároky žalobců nemohla nemovitosti odkoupit a nemohla je ani pronajmout poté, co přestala objekt užívat ke skladování. Je přesvědčena, že soudem přiznaná částka bezdůvodného obohacení je nadhodnocena a je v rozporu i s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. Poukazuje, že podle dosavadní judikatury se výše náhrady bezdůvodného obohacení odvozuje od prospěchu získaného bez právního důvodu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí. Poukazují, že žalovaná v dovolání neuvedla v čem spatřuje důvod ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. pro přípustnost dovolání, pouze vytýká soudu nesprávné právní posouzení a přitom polemizuje se zjištěným skutkovým stavem věci. Poukazuje-li žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, je třeba konstatovat, že i tento rozsudek je v souladu s dosavadní judikaturou, že výše náhrady se dovozuje od prospěchu, jež účastník získal plněním bez právního důvodu, a nikoliv od prospěchu, který by mohl oprávněný teoreticky při nakládání s věcí dosáhnout. Výši náhrady za užívání věci bez právního důvodu tedy i v této věci soudy posuzovaly s ohledem na žalovanou uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, neboť posuzovaly výši náhrady s ohledem na zjištění, jaký nájem by byla žalovaná povinna platit za užívání předmětných nemovitostí, a správně tuto výši neposuzovaly s ohledem na prospěch, který by mohli žalobci při nakládání s předmětnými nemovitostmi dosáhnout.

Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V daném případě není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejednalo se tedy v této napadené části rozsudku odvolacího soudu o změnu výroku rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud změnil pouze výrok III. o náhradě nákladů řízení, a takové rozhodnutí o vedlejších výrocích nelze podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Napadené rozhodnutí nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 451, § 456, § 458 odst. 1 obč. zák.) a ani v rozporu s dosavadní judikaturou. Podle judikátu č. R 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98) výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, (publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2001, svazek 3, Balák, Púry a kol., C.H.BECK, pod č. C 314) ve věci rozsahu bezdůvodného obohacení vzniklému užíváním cizího pozemku. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. V uvedeném rozhodnutí soud shodně s dosavadní judikaturou, na níž odkázala ve své dovolání i žalovaná (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000) učinil závěr, že za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Konstatoval zároveň, že bezdůvodné obohacení žalovaným (uživatelům pozemku) vzniklo nejen tím, že pozemek žalobců (vlastníků), vícekrát užili pro svůj průjezd k chatě, nýbrž i tím, že celý pozemek uzamkli a učinili jej přístupným jen pro sebe a svou potřebu. Jestliže žalovaní uvedeným způsobem (byť za cenu opakovaného překonání uzamčení žalobců) ovládali kromě přístupové cesty i celý pozemek natolik, že ač nebyli vlastníky, byli to pouze oni, kdo jej mohl využít prakticky kdykoliv a podle své vůle (nejen za účelem přístupu k chatě, nýbrž i pro případné jiné potřeby), pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně využívali (jakou plochu, jak často, příp. kolikrát konkrétně se na něm zdržovali), vznikl jim prospěch. Tento prospěch spočívá v tom, že - ačkoliv žalovaní svým jednáním dosáhli na úkor žalobců postavení detentora celého pozemku - jejich majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení pozemku jeho vlastníkům neposkytovali. Dovodil-li proto odvolací soud v dané věci stejně tak jako v tomto uvedeném rozsudku, že výše bezdůvodného obohacení se musí odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemnému obvyklému v daném místě a čase k celému pozemku, s kterým disponovala jen žalovaná, bez ohledu na to, jak často a v jakém rozsahu jej skutečně užívala, učinil rozhodnutí v souladu s dosavadní judikaturou.

Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že neaplikoval v dané věci § 3 odst. 1 obč. zák., podle nějž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud neshledal pro jeho aplikaci důvod. Jestliže odvolací soud svým rozhodnutím ve věci uznal právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení žalované, spočívajícího ve výkonech (užívání nemovitostí žalobců) a to peněžitou náhradou ve výši odpovídající obvyklé ceně nájemného, nelze konstatovat, že jeho rozhodnutí by bylo v rozporu s dobrými mravy, jestliže s jejich nemovitostmi žalovaná disponovala, aniž by jim za to zaplatila.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2003, č.j. 13 Co 176/2003 - 223, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Namítá-li žalovaná, že řízení trpí vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a směřovala tím k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak je nutno učinit závěr, že k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu tohoto ustanovení, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.

Za procesní situace, kdy dovolání není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, 17, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 075 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 16. června 2004

JUDr. Kateřina Hornochová,v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru