Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Nd 253/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaPodjatost
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.ND.253.2020.1
Dotčené předpisy

§ 14 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Nd 253/2020-478

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně C. W., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze – Novém Městě, Vyšehradská 427/16, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 00025429, o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 219/2011, o námitce podjatosti soudce Nejvyššího soudu uplatněné v řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 12 Co 312,313/2019-444, vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1640/2020, takto:

Soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Simon není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1640/2020.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 19 C 219/2011-382, doplněným usnesením ze dne 20. 11. 2018, č. j. 19 C 219/2011-388, zamítl žalobu o zaplacení částky 757 859 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 8. 2011 do zaplacení a částky 4 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 8. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů státu (výrok pod bodem III).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1640/2020 a rozhodnout o ní přísluší senátu občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu určenému rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2020, složenému ze soudců JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila.

Podáním datovaným dnem 5. 6. 2020 a doručeným Nejvyššímu soudu dne 8. 6. 2020 žalobkyně uplatnila námitku podjatosti soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Simona. Důvod jeho vyloučení spatřuje v tom, že v období 9/2008 – 7/2009 působil jako poradce žalované (Ministerstva spravedlnosti), dále působí jako lektor Justiční akademie, která je organizační složkou státu podléhající Ministerstvu spravedlnosti, a za tuto činnost patrně pobírá od žalované příjem, což dle mínění dovolatelky svědčí o jeho pozitivním vztahu k žalované a negativním vztahu k žalobkyni, coby osobě poškozené stranou žalovanou. Opírá se při tom o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a o judikaturu Ústavního soudu, z níž odkazuje příkladmo na závěry přijaté v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 13/06.

JUDr. Pavel Simon ve vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že k účastníkům řízení ani k věci samé nemá žádný vztah a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by zakládaly důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Potvrdil, že v době před a během prvního českého předsednictví v Radě Evropské unie působil jako poradce mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti, a to jako odborník na mezinárodní právo soukromé, šlo o funkci neplacenou, kterou vykonával zároveň s funkcí soudce Okresního soudu v Chebu, a přisvědčil také, že je veden jako jeden z lektorů Justiční akademie ČR, tyto skutečnosti však podle jeho názoru nezakládají obavu z možné podjatosti. Žalobkyně by dle jeho mínění mohla použít silnější argument v tom, že je zaměstnancem státu, kdy jeho plat výrazně přesahuje jeho příjmy z dohod o provedení práce uzavřených v minulosti s Justiční akademií ČR, taková argumentace by však vedla k absurdnímu závěru, že by zde nebyl žádný soudce, který by mohl ve vztahu proti státu rozhodovat, neboť všichni soudci placení ze státního rozpočtu by museli být z rozhodování takových sporů vyloučeni.

Podle § 14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti [odstavec 1]. Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech [odstavec 4].

Podle § 16 odst. 1 věty druhé o. s. ř. o vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

V souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2020 byla věc o vyloučení jmenovaného soudce z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1640/2020 předložena senátu 32 Cdo.

Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 149/2016, jež je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupné na jeho webových stránkách).

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2000, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.

Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce v uvedeném smyslu je přitom dán, je-li zde objektivní skutečnost, nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení, která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V posuzovaném případě nejsou známy žádné takové okolnosti, z nichž by bylo možno v intencích zákonem nastavených a judikaturou blíže vysvětlených kritérií dovodit důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Pavla Simona. Z toho, co žalobkyně uvádí, nic nenasvědčuje tomu, že jmenovaný soudce má k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům vztah významný z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 a 2 o. s. ř.; takový vztah nevyplývá ani z argumentace žalobkyně vztahující se k působení JUDr. Pavla Simona na shora označených pozicích.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že skutečnost, že soudce byl v minulosti zaměstnancem účastníka řízení, nezakládá sama o sobě jeho poměr k účastníkovi, který by měl za následek pochybnost o nepodjatosti, neboť je třeba zvažovat též dobu, která od ukončení pracovněprávního vztahu uplynula, a osobní vztahy soudce ke statutárním orgánům zaměstnavatele, případně jejich členům, jakož i k dalším zaměstnancům účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 22 Cdo 227/99, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2000, pod číslem 34). Nejvyšší soud přijal též závěr, že soudci soudu, jenž vystupuje za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněné pod číslem 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně tedy nemůže založit pochybnost o nepodjatosti JUDr. Pavla Simona skutečnost, že před více než deseti lety krátce působil u žalované jako poradce na mezinárodním odboru, ani to, že nyní působí jako jeden z lektorů u jiné organizační složky státu.

Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (článek 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v posuzované věci předložen nebyl (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 141/12, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).

Nejvyšší soud proto rozhodl, že ve výroku označený soudce Nejvyššího soudu není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1640/2020. Jelikož nebylo prováděno dokazování, rozhodl o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání (§ 16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru