Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 873/2017Usnesení NS ze dne 05.06.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.873.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 873/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. P. Š., podnikatele se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Biskupská 3330/10, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 62275534, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalované K2 atmitec s.r.o., se sídlem v Ostravě, Koksární 1097/7, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 42767717, zastoupené Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 870/27, o zaplacení 83 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 118 C 190/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2016, č. j. 8 Co 45/2016-157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky představující část ceny díla, jež pro žalovanou provedl.

Rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 118 C 190/2011-98, Okresní soud v Ostravě žalobě vyhověl co do jistiny, úroku z prodlení ve výši 140 Kč a úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z žalované částky od 26. 6. 2009 do zaplacení (výrok I.), co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z žalované částky od 12. 1. 2008 do 25. 6. 2009 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce jako zhotovitel uzavřel se žalovanou jako objednatelkou dne 14. 11. 2007 smlouvu označenou jako smlouva o dílo, v níž se zavázal provést pro žalovanou do 18. 2. 2008 za cenu ve výši 167 450 Kč „audit IT a IS“ v objektech společnosti KVK a. s. Smluvní strany si sjednaly, že úhrada ceny díla bude uskutečňována formou měsíčního dílčího plnění zhotovitele pro objednatelku s tím, že dílčím plněním se rozumí rozsah a cena skutečně provedených prací a dodávek uskutečněných zhotovitelem v běžném měsíci a zjištěných k poslednímu dni kalendářního měsíce. Zhotoviteli vzniká právo fakturovat odsouhlasenou cenu dílčího plnění odsouhlasením a podpisem soupisu prací objednatelkou, přičemž konečnou fakturu je zhotovitel oprávněn vystavit po dokončení díla. Zhotovitel se dále zavázal zaplatit objednatelce smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s předáním díla. Pro případ prodlení objednatelky s úhradou ceny díla si strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Žalobce vystavil žalované dne 31. 12. 2007 fakturu č. 200713 za vypracování auditu, a to na částku 167 450 Kč s datem splatnosti 11. 1. 2008. Tato faktura byla žalované prokazatelně doručena. Žalobce následně poté, co na žádost žalované provedl v auditu korekce, vyzval žalovanou k úhradě ceny díla do 28. 10. 2008. Žalovaná dne 4. 11. 2008 zaplatila žalobci 84 000 Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že shora označená smlouva není smlouvou o dílo, neboť sjednaný předmět plnění není dílem ve smyslu § 536 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž nepojmenovanou smlouvou podle § 269 odst. 2 obch. zák., a že ke vzniku nároku žalobce na zaplacení ceny díla splněním jeho závazku ze shora označené smlouvy došlo až předáním „díla“ žalované po provedených úpravách dne 28. 5. 2008.

Soud prvního stupně shledal důvodnou kompenzační námitku žalované, jde-li o její pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, na niž jí vznikl nárok v důsledku prodlení žalobce se splněním díla v období od 19. 2. 2008 do 28. 5. 2008, a žalobcem požadovaný úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně ze žalované částky za dobu od 29. 10. 2008 do 25. 06. 2009.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, které směřovala proti všem jeho výrokům, vyjma výroku II.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ale výslovně nepřejal jeho závěr, že žalobce splnil svůj závazek dne 28. 5. 2008. Podle odvolacího soudu se však nejedná o zjištění podstatné pro rozhodnutí věci. Odvolací soud dále doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, že žalovaná neodsouhlasila žalobcem provedené práce podpisem jejich soupisu.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva ze dne 14. 11. 2007 je nepojmenovanou smlouvou, a posoudil ji jako smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. Rovněž dospěl k závěru, že se strany ve smlouvě (čl. V odst. 1) odchýlily od § 548 odst. 1 obch. zák a nárok na zaplacení ceny díla podle předmětné smlouvy nevzniká zhotoviteli provedením díla, nýbrž postupně realizací dílčího plnění, jehož provedení je odsouhlaseno objednatelkou podpisem soupisu provedených prací. Tomu podle odvolacího soudu odpovídá i ujednání o době vystavení konečné faktury (čl. V. odst. 1 in fine smlouvy), podle něhož „konečnou fakturu je zhotovitel oprávněn vystavit teprve po dokončení díla.“ Protože neexistuje objednatelkou odsouhlasený a podepsaný soupis prací, nemá žalobce nárok na zaplacení ceny díla, žalovaná se nemohla dostat se zaplacením ceny díla do prodlení a žalobní nárok tedy není důvodný ani co do příslušenství spočívajícího ve smluvním úroku z prodlení.

Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána dohoda o změně smluvního ujednání o době vystavení konečné faktury a že ze zjištěných okolností ohledně částečného plnění závazku žalovanou nevyplývá, že uznala i zbytek závazku. Podle odvolacího soudu nebylo povinností žalované sdělovat žalobci v souvislosti s dílčími platbami, že se jedná pouze o částečnou platbu a že zbytek dluhu nehodlá zaplatit, a to obzvlášť pokud bylo z předcházejících okolností zřejmé, že zbytek dluhu neuznává. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu neodchýlil od ustálené soudní praxe zdůrazňující poskytnutí plnění za takových okolností, které v konkrétním případě odůvodňují úsudek, že poskytnutím částečného plnění dlužník uznává i zbytek závazku. Z důvodu absence takových okolností nelze podle odvolacího soudu dovodit konkludentní uznání závazku žalovanou. Vyvratitelná domněnka o trvání závazku v době uznání tedy nenastala.

Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 14. 11. 2007 jako smlouvu o dílo, ačkoli se jedná o smlouvu smíšenou, obsahující prvky smlouvy o dílo, smlouvy o kontrolní činnosti a smlouvy nepojmenované. Ani provedení zprávy o auditu nemůže podle dovolatele vést k závěru, že výsledkem jeho činnosti mělo být dílo ve smyslu § 536 obch. zák.

V řízení bylo podle dovolatele rovněž prokázáno, že se účastníci dohodli na změně smluvního ujednání ohledně splatnosti ceny za provedení auditu tak, že bude vystavena konečná faktura na celou cenu díla poté, kdy došlo k provedení a předání díla dne 28. 5. 2008. Touto dohodou vázali účastníci vznik práva na zaplacení ceny díla na jeho provedení a předání.

Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že v otázce uznání dluhu žalovanou odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, ačkoli na poměry nyní projednávané věci měl aplikovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5067/2009. Žalovaná nedala po provedení částečné úhrady najevo, že zbývající část dluhu neuznává a z jakých důvodů (činila tak až s odstupem více než dvou let na základě výzvy dovolatele k zaplacení zbývající části dluhu). Nastala tedy vyvratitelná právní domněnka uznání zbytku dluhu, kterou se žalované nepodařilo vyvrátit.

Odvolací soud podle dovolatele rovněž zatížil řízení vadou, jež může mít za následek nesprávné právní posouzení věci, neboť se nevypořádal s otázkou vyvratitelné právní domněnky uznání dluhu a otázkou vůle stran změnit obsah předmětné smlouvy v části týkající se splatnosti ceny za provedení auditu.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, či ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť dovolatel uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a dále tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.“

U dovolatelem předestřených otázek vyjma otázky nesprávného právního posouzení smluvního typu účastníky uzavřené smlouvy lze nicméně z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

K otázce nesprávného právního posouzení smlouvy ze dne 14. 11. 2007 Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že neshledal na právním posouzení této smlouvy odvolacím soudem nic nesprávného. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč předmětnou smlouvu neposoudil jako smlouvu o kontrolní činnosti či jako smlouvu mandátní, ale jako smlouvu o dílo podle § 536 odst. 2 obch. zák., když na str. 4 svého rozhodnutí uvedl, že „její nepřímý předmět nepochybně odpovídá obecné definici díla jako jiné činnosti s hmotně zachyceným výsledkem, přičemž není rozhodné, zda nosičem je listina nebo jiné datové médium (v případě elektronické formy zprávy zhotovitele) a zároveň se nejedná o činnost, na kterou lze vzhledem k její povaze vztáhnout režim jiného smluvního typu. Podstatnou částí smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591 a násl. obch. zák.) je závazek vykonavatele provést nestranně určitou kontrolní činnost, čemuž se sjednané plnění (čl. II. smlouvy) vymyká návrhem opatření závěrečného vyhodnocení, tedy tzv. doporučující částí auditu. Schází tak jak znak pouhé kontrolní činnosti, tak nestrannosti. Zároveň se nejedná ani o smlouvu mandátní (§ 566 a násl. obch. zák.), protože jiná činnost jako dílo je vázána k hmotně zachycenému výsledku.“ S tímto právním závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Otázka změny smluvních ujednání týkajících se splatnosti ceny díla nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatel u této otázky toliko polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a svou kritiku závěru odvolacího soudu staví na odlišné verzi skutkového stavu. Tím ovšem ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení (správnost volby příslušné právní normy a správnost její interpretace a aplikace), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro něj nepříznivé právní posouzení založil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, jež je – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz). Dovolatel přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).

Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka uznání dluhu při částečném plnění, tedy otázka aplikace § 407 odst. 3 obch. zák., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od dovolatelem odkazovaného rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatel pomíjí, že zaplacením 84 000 Kč mu žalovaná neposkytla plnění částečné, nýbrž plnění dílčí, jak si účastníci sjednali ve smlouvě ze dne 14. 11. 2007. Rozdíl mezi částečným a dílčím plněním vysvětlil Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, v němž uvedl, že o dílčí plnění se jedná v případě, kdy „závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách); od dílčího plnění je přitom třeba odlišovat plnění částečné, o něž jde tehdy, poskytne-li dlužník věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo.“ Z dikce § 407 odst. 3 přitom vyplývá, že jej lze aplikovat pouze v případě plnění částečného, což sice pominul i odvolací soud, avšak jeho rozhodnutí je ve výsledku správné.

Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jsou tyto jeho námitky irelevantní, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, která jsou, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace § 238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti dovolatele nahradit náklady řízení státu není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů odvolacího řízení, k jejichž náhradě vůči žalované byl dovolatel zavázán, ani výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán vůči státu, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 6. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru