Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 820/2019Rozsudek NS ze dne 21.01.2020

HeslaDokazování
Svědci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.820.2019.1
Dotčené předpisy

§ 213 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 820/2019-103

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Polabská stavební CZ, s. r. o., se sídlem v Osečku 87, identifikační číslo osoby 26115875, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované InterGast a. s., se sídlem v Praze 10, Na vinobraní 1792/55, identifikační číslo osoby 62917153, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 797 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 415/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 55 Co 266/2018-68, ve znění usnesení ze dne 15. 11. 2018, č. j. 55 Co 266/2018-73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 55 Co 266/2018-68, ve znění usnesení ze dne 15. 11. 2018, č. j. 55 Co 266/2018-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V řízení zahájeném dne 13. 12. 2017 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 797 500 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty ze smlouvy o dílo uzavřené se žalovanou dne 19. 2. 2016 na dodání, montáž a uvedení do provozu gastronomického zařízení za prodlení s vyřízením reklamace vadného plnění.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 26 C 415/2017-41, zamítl žalobu co do částky 85 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 712 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a na náhradu nákladů řízení částku 76 517,10 Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení složené zálohy na svědečné ve výši 2 000 Kč žalované (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 19. 2. 2016 žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřely smlouvu o dílo, v níž se žalovaná zavázala (mimo jiné) žalobkyni dodat a namontovat granitovou topnou desku výdeje jídel Gl.074 (dále jen „topná deska“). Žalobkyně byla dodavatelem společnosti Z. a žalovaná subdodavatelem žalobkyně. Účastnice si sjednaly záruku za jakost provedení, plnou funkčnost a provozuschopnost v délce 60 měsíců na generátory indukcí a neaktivní technologie, 36 měsíců na technologie InterGastProduct a 24 měsíců na ostatní aktivní technologie s tím, že záruční doba počíná běžet ode dne předání a převzetí díla, nejdříve dne 1. 7. 2016. Žalobkyně byla oprávněna případné vady písemně reklamovat v záruční době podle čl. XI bodu 1 smlouvy o dílo u žalované s tím, že v reklamaci byla povinna popsat vady díla nebo alespoň způsob, jakým se vady projevují a určit svůj nárok z vad díla, případně určit požadavek na způsob odstranění vady díla včetně termínu pro odstranění vady díla, přičemž tuto volbu mohla měnit i později bez souhlasu žalované. Žalovaná se zavázala nejpozději do 24 hodin od oznámení vady díla zahájit její odstraňování a vady odstranit v technicky nejkratší možné lhůtě, nejpozději však do 24 hodin v případě, že vlivem reklamované vady hrozí nebezpečí na životě či zdraví, do 48 hodin v případě, že vlivem reklamované vady hrozí nebezpečí na majetku žalobkyně či třetích osob nebo nebezpečí přerušení či podstatného omezení provozu, a do 5 pracovních dnů v ostatních případech. Pro případ, že by žalovaná nebyla schopna uvedené termíny dodržet, zavázala se o tom neprodleně písemně informovat žalobkyni. Vadou se podle smlouvy rozumí odchylka v kvantitě, kvalitě, rozsahu nebo parametrech díla, záměna prvku za jiný žalobkyní předem neschválený, nedostatečná funkčnost včetně pomalé funkce jednotlivých komponentů nebo celků, výrazné škrábance a praskliny v nebo na materiálech apod., a odchylky ve funkčnosti a provozuschopnosti celého díla. V případě, že se žalovaná dostane do prodlení s plněním povinnosti odstranit reklamovanou vadu díla, zavázala se žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč za každý den prodlení a každou jednotlivou řádně a včas neodstraněnou vadu, počínaje šestým dnem do patnáctého dne smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení a počínaje šestnáctým dnem 10 000 Kč za každý den prodlení za každou neodstraněnou vadu, se splatností dnem doručení oznámení o uplatnění smluvní pokuty. K předání díla došlo předávacím protokolem dne 27. 9. 2016.

Dne 21. 10. 2016 žalobkyně u žalované reklamovala vadu dodávky topné desky spočívající v prasklině desky a žalovanou vyzvala, aby jí ve lhůtě do 24. 10. 2016 sdělila způsob vyřízení reklamace. Dne 25. 10. 2016 žalovaná reklamovanou vadu uznala. Dne 31. 10. 2016 žalobkyně vyzvala žalovanou k neprodlenému provedení provizorní opravy, neboť prasklinou v topné desce zatéká do elektrické instalace, a k následné výměně topné desky, čímž podle názoru soudu prvního stupně poprvé uplatnila nárok z titulu vad a žalovaná tak byla povinna vyměnit pracovní desku do 7. 11. 2016, neboť ze svědecké výpovědi L. K. zjistil, že nešlo o vadu ohrožující život či zdraví a žalovaná tak měla na provedení opravy lhůtu pěti pracovních dní. Žalovaná však pracovní desku vyměnila až dne 11. 4. 2017, byla tak v prodlení s odstraněním vady od 8. 11. 2016 do 11. 4. 2017 a za tuto dobu žalobkyni přísluší smluvní pokuta ve výši 2 500 Kč za prvních pět dní prodlení, 5 000 Kč za šestý až patnáctý den prodlení a 10 000 Kč od šestnáctého dne do odstranění vady dne 11. 4. 2017, celkem tedy 1 437 500 Kč za 155 dní prodlení.

Započetla-li žalobkyně z celkové výše smluvní pokuty jednostranným zápočtem ze dne 15. 5. 2017 částku 725 000 Kč na cenu díla ve výši 2 054 422 Kč, byl její nárok na zaplacení smluvní pokuty v uvedené výši částečně uspokojen. Ve zbývající částce 712 500 Kč smluvní pokuty se zákonným úrokem z prodlení shledal soud prvního stupně nárok žalobkyně důvodným, neboť požadavek na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s poctivým obchodním stykem a současně neshledal, že by sjednaná výše smluvní pokuty byla nepřiměřená s ohledem na obdobné obchodní případy. Žalobě proto v uvedené výši s odkazem na ustanovení § 2586 odst. 1, § 2594 odst. 1 až 4, § 2595, § 2615 odst. 1 a 2, § 2106 odst. 1 až 3, § 2107 odst. 1 až 3, § 2048 a § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyhověl a co do částky 85 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 712 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl, ve výroku IV. jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud považoval za dostatečně zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně o uzavření smlouvy o dílo a závazcích, ke kterým se strany zavázaly. Nesporné bylo rovněž poškození topné granitové desky, uplatnění reklamace žalobkyní a reakce žalované. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že v projednávané věci je dána odpovědnost žalované za vadu díla, neboť vada nepochybně vznikla, byla uznána dne 25. 10. 2015 (správně 25. 10. 2016) a k provizornímu odstranění vady podle požadavku žalobkyně došlo dne 31. 10. 2016.

Odvolací soud dále zopakoval důkaz výpovědí svědka L. K. přečtením protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 3. 5. 2018, při kterém byla tato výpověď učiněna, a na základě takto provedeného důkazu shledal jiný skutkový stav oproti soudu prvního stupně. Zjistil, že žalobkyně pověřila vyřizováním a jednáním o reklamaci L. K., jednatele společnosti N. Z., která provozovala restaurační provoz v hotelu XY, jenž potvrdil, že žalovaná na reklamaci reagovala neprodleně, vadu provizorně opravila, neboť zájmem provozovatele bylo nepřerušení provozu restaurace a k případnému zatékání topnou deskou by došlo až po dlouhodobém užívání. Svědek potvrdil, že se žalovanou nadále aktivně spolupracoval při řešení odstranění vady díla, když odmítl vyřízení reklamace výměnou granitové desky za nerezovou, neboť zásadním požadavkem provozovatele byl její design a poté, co byla se žalovanou dohodnuta barva nové topné desky, se ve věci dále neangažoval. Deska měla být vyrobena na zakázku z kamene a svědek, kterého žalobkyně pověřila k vyřizování reklamace, byl srozuměn s tím a akceptoval, že doba dodání nové topné desky bude limitována možností kamenické výroby. Na vlastní provoz tato skutečnost neměla vliv, k výměně desky, tedy úplnému vyřízení reklamace, došlo asi měsíc až měsíc a půl po té, kdy mezi ním a žalovanou došlo k dohodě o konkrétním materiálu.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že žalovaná svou povinnost vůči žalobkyni splnila, neboť reagovala na její výzvu k provizornímu odstranění vady, což provedla do 31. 10. 2016, tedy ve lhůtě stanovené smlouvou o dílo pro tyto případy. Nadále jednala s pověřeným pracovníkem o úplném vyřízení reklamace, s tímto jednala ve shodě, ten respektoval specifičnost odstranění vady díla a potvrdil, že reklamace byla vyřízena řádně. Žalobkyně tedy zmocnila třetí osobu k tomu, aby za ni v daném smluvním vztahu vystupovala a s ohledem na to, že takto zmocněná osoba neměla ke způsobu a délce vyřízení reklamace výhrady, nelze na případně jinou délku doby odstranění vady než pět pracovních dnů shledávat, že by takováto dohoda podléhala sankci smluvní pokuty. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná svoji povinnost, která byla pod sankcí smluvní pokuty, splnila ke dni 31. 10. 2016, tedy v souladu se smlouvou o dílo. Další jednání touto sankcí nemohlo být postiženo, protože probíhalo se souhlasem a schválením osoby jednající jménem reklamující společnosti. Zdůraznil, že podstatné pro právní posouzení je, že žalobkyně pověřila vyřízením všech věcí souvisejících s provozem gastro provozu, včetně uplatnění vad z díla, jednatele společnosti N. Z., reklamace byla podle této zmocněné osoby vyřízena řádně a v přiměřené době s jejím souhlasem. Odvolací soud proto v napadeném výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu i ve zbytku zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení několika otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu.

Dovolatelka předkládá otázku, zda „je v souladu s právem, když odvolací soud v případě, že se zamýšlí odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, neprovede znovu výslech svědka, ale namísto toho pouze provede důkaz přečtením protokolu z jednání, v němž byl výslech svědka proveden“ a s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu namítá, že takový postup, tedy že odvolací soud pouze přečetl protokol o výslechu svědka a nezopakoval důkaz sám, čímž nezískal rovnocenný podklad pro odlišné zhodnocení svědeckého důkazu, je v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dovolatelka odvolacímu soudu dále s odkazem na judikaturu Ústavního a dovolacího soudu vytýká překvapivost a nepředvídatelnost jeho rozhodnutí, neboť nebyla odvolacím soudem seznámena s jeho úmyslem odchýlit se od závěru soudu prvního stupně stran pověření svědka K. vyřízením reklamace. V řízení žádná ze stran netvrdila, že svědek K. byl žalobkyní pověřen vyřízením reklamace. Tímto nesprávným postupem byla podle jejího názoru účastnicím odebrána možnost se k uvedenému právnímu závěru odvolacího soudu vyjádřit.

Odvolací soud podle mínění dovolatelky současně nesprávně vyřešil otázku zda „je v souladu s právem, když odvolací soud připustí v odvolacím řízení nová tvrzení účastnice, aniž by posoudil splnění podmínek, jež vyžaduje ustanovení § 219a o. s. ř.“ a odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje. Odvolacímu soudu vytýká (v rozporu se shora uvedeným), že porušil zákaz novot v odvolacím řízení, neboť žalovaná poprvé až v odvolání tvrdila, že svědek K. byl pověřen vyřízením reklamace. Podle jejího názoru uvedené tvrzení nesplňuje žádnou ze stanovených podmínek ustanovení § 205a o. s. ř. a jako opožděné nemělo být připuštěno.

Dovolatelka namítá, že odvolacím soudem zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a předkládá otázku, zda „je v souladu s právem, když odvolací soud vyvodí skutečnosti z protokolu o svědeckém výslechu, jenž se těchto skutečností vůbec netýkal“, majíc za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu, jež cituje.

Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť podle jejího názoru v odůvodnění nevysvětlil, jak ke svým skutkovým zjištěním dospěl a z jakého důvodu nevycházel z listinných důkazů, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které v této části dovolání odkazuje.

Prostřednictvím těchto námitek dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a přiznal jí náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka „zda je v souladu s právem, když odvolací soud vyvodí skutečnosti z protokolu o svědeckém výslechu, jenž se těchto skutečností vůbec netýkal“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, od kterého se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil při řešení otázky „zda je v souladu s právem, když odvolací soud připustí v odvolacím řízení nová tvrzení účastnice, aniž by posoudil splnění podmínek přípustnosti, jež vyžaduje ustanovení § 219a o. s. ř.“. V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastnice uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud zopakoval soudem prvního stupně již provedený důkaz a z takto provedeného důkazu dospěl k jinému skutkovému stavu, nejednalo se o nově provedený důkaz na základě nového tvrzení žalované. Dovolatelkou citované rozhodnutí tak vychází z jiné procesní situace a závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají.

Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „zda je v souladu s právem, když odvolací soud v případě, že se zamýšlí odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, neprovede znovu výslech svědka, ale namísto toho pouze provede důkaz přečtením protokolu z jednání, v němž byl výslech svědka proveden“, v níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, a je i důvodné.

Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, na který mj. dovolatelka odkazuje, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 11, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci a vztahují se tudíž i na ně pravidla upravená v ustanovení § 213 o. s. ř., v nichž se v poměrech odvolacího řízení promítají zásady přímosti a ústnosti, ovládající dokazování v civilním procesu. Měl-li odvolací soud za to, že skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil ze svědecké výpovědi L. K., umožňují jiné skutkové závěry než ty, k nimž dospěl soud prvního stupně, pak měl zopakovat dokazování výslechem tohoto svědka. Zatímco v otázce důkazů listinných se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazu listinami je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický, stran výslechu svědků a účastníků řízení důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je vzhledem k jeho specifikům třeba zopakovat vždy [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083].

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že postupem odvolacího soudu učinil-li ze svědecké výpovědi L. K. jiná zjištění, než soud prvního stupně, aniž by výslech svědka zopakoval, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, jak Ústavní soud vyložil v nálezu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněném pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále v nálezu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněném pod číslem 144/2007 tamtéž, v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, nebo v nálezu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, in www. usoud. cz.

Odvolací soud se v projednávané věci výše uvedenými judikatorními závěry neřídil, neboť zopakoval důkaz výpovědí svědka L. K. pouze přečtením protokolu o jednání ze dne 3. 5. 2018, při kterém byla výpověď učiněna. Postupoval tak v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že svými závěry nikterak nepředjímá, ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být důkaz výpovědí svědka proveden.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo co do řešení otázky způsobu opakování svědecké výpovědi, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru