Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 657/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Smlouva mezinárodní
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.657.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 218 písm. b) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

předpisu č. 160/1991 ...

více

přidejte vlastní popisek

32 Cdo 657/2020-371

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Solarpower GmbH, se sídlem Gartenstraße 7, Willmering, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 11908, zastoupené Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 642/15, proti žalovaným 1) Servis FVE a. s., se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1076/36, identifikační číslo osoby 28444744 a 2) M. B., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, o zaplacení částky 201 664 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 64/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019, č. j. 8 Cmo 6/2016-332, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 21 Cm 64/2012-232, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 159 649 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu proti žalované 1) co do částky 45 015 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu proti žalovanému 2) v celém rozsahu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VIII.).

V záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované 1) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že správná výše přiznané částky ve výroku I. činí 156 649 EUR (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná 1) dovolání, majíc za to, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. dovolací soud danou otázku již řešil, když odvolací soud se od tohoto rozhodnutí odchýlil“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaná 1) podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku v části, kterým byla žaloba co do částky 45 015 EUR s příslušenstvím zamítnuta, a proti třetímu výroku není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. V příslušné části prvního výroku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť v této části odvolací soud jejímu procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby) vyhověl. Ve třetím výroku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2), o právech dovolatelky v tomto výroku vůbec nerozhodoval. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti prvnímu výroku v části, jíž byla žaloba co do částky 45 015 EUR s příslušenstvím zamítnuta, a proti třetímu výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) podle ustanovení § 243c odst. 3 ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolací soud dále zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve správné výši přiznané částky 156 649 EUR se zákonným úrokem z prodlení, a v rozsahu druhého výroku o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka má za to, že dovolací soud v rozhodovací praxi dosud neřešil otázku „jak lze v tomto případě vykládat předvídatelnost jako jednu z podmínek vzniku náhrady škody“, argumentujíc ve prospěch názoru, že odvolací soud se nedostatečně zabýval předvídatelností vzniklé škody jako zvláštním předpokladem odpovědnosti za škodu. Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť dovolatelka s touto námitkou přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení. V řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnila, netvrdila žádné skutečnosti a důvody, pro které by pro ni vzniknuvší škoda neměla být předvídatelná v době uzavření smlouvy. Dovolatelka svou procesní obranu založila na tvrzení, že na základě důvodné obavy, že kupní smlouva ze dne 11. 11. 2011 uzavřená mezi ní a žalobkyní nebude ze strany prodávajícího (žalobkyně) plněna, odstoupila v souladu s čl. § 72 odst. 1 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. 4. 1980, vyhlášené pod č. 160/1991 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“ nebo „Úmluva“), neboť bylo podle jejího názoru zřejmé, že ji žalobkyně poruší podstatným způsobem. Soud prvního stupně, na jehož skutkové i právní závěry odvolací soud odkázal, uzavřel, že pro odstoupení žalované 1) podle čl. 72 Úmluvy nebyly splněny podmínky, neboť žalovaná 1) svůj úmysl odstoupit od smlouvy dopředu neavizovala. Nebyly naplněny podmínky ani pro pozastavení plnění ze strany žalované 1) podle čl. 71 Úmluvy, neboť z žádného z dopisů zaslaných žalovanou 1) žalobkyni nevyplývá, že by měla pochybnosti o tom, že je žalobkyně nezpůsobilá plnění podle předmětné kupní smlouvy poskytnout, nebo že by se při přípravě plnění žalobkyně chovala tak, že se stalo zřejmým, že své povinnosti nesplní. Naopak žalobkyně měla právo od smlouvy odstoupit, neboť žalovaná 1) byla v prodlení s plněním a z jejího postoje v reakci na výzvy s upozorněním na možnost odstoupit od smlouvy ze strany žalobkyně bylo zjevné, že své závazky splnit nehodlá. Tyto závěry dovolatelka v dovolací argumentaci nezpochybnila.

Dovolatelka dále předkládá otázku „v čem spočívá příčinná souvislost jakožto jedna z podmínek náhrady škody“, majíc za to, že otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2978/2016 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, in www.nsoud.cz), v řízení mezi týmiž účastníky, uzavřel, že z textu Vídeňské úmluvy vyplývá, že příčinnou souvislostí je myšlena tzv. faktická příčinná souvislost, tedy řetězení událostí vedoucích ke škodné události či k samotné škodě. Postačuje proto, aby porušení smluvního závazkového vztahu bylo conditio sine qua non, tedy podmínkou, bez které by škoda nevznikla. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že pakliže žalovaná 1) na opakované výzvy žalobkyně nesplnila svůj závazek z kupní smlouvy (porušila svůj smluvní závazek), což vedlo k odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně a ke zmaření předpokládaného obchodu, je žalovaná 1) odpovědná za škodu takto vzniklou, jinými slovy dospěl-li odvolací soud k závěru, že podmínkou vzniku předmětné škody bylo podstatné porušení kupní smlouvy ze strany žalované 1) a příčinná souvislost je proto dána, uvedenému závěru Nejvyššího soudu dostál.

Otázka „jakým způsobem se v tomto případě vypočte škoda, kterou měla žalovaná 1) údajně způsobit žalobkyni“, nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení ve znění účinném od 30. 9. 2017. Pakliže čl. 76 Úmluvy, ze kterého soudy nižších stupňů v projednávané věci vycházely, výslovně uvádí způsob výpočtu náhrady škody v případě odstoupení od smlouvy s běžnou cenou zboží jako „rozdíl mezi kupní cenou stanovenou ve smlouvě a běžnou cenou platnou v době odstoupení od smlouvy“, řešení dané otázky vyplývá ze zákona.

Uvádí-li dovolatelka konečně otázku „bylo-li platně odstoupeno od smlouvy, lze aplikovat čl. 75 a čl. 76 Vídeňské úmluvy jako speciální ustanovení pro vznik škody“, majíc patrně za to, že odvolací soud se odchýlil od již citovaného rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2978/2016, nelze jí přisvědčit, neboť tam uvedený závěr zjevně nepochopila. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, nad rámec uvedeného vysvětlil, že závěr odvolacího soudu o tom, že příčinou vzniku škody bylo odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně, není správný a nedospěl tak k závěru, jak se patrně dovolatelka domnívá, že články 75 a 76 Vídeňské úmluvy (jež obsahují speciální ustanovení o náhradě škody vzniklé v souvislosti s odstoupením od smlouvy) nelze v projednávané věci aplikovat. Pro úplnost je možno doplnit, že i řešení této otázky vyplývá přímo ze zákona, neboť pakliže se čl. 75 a 76 Úmluvy výslovně zabývají (speciální) náhradou škody v případě odstoupení od smlouvy, lze je nepochybně aplikovat pro výpočet náhrady škody v případě, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy.

Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru