Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 636/2019Rozsudek NS ze dne 19.06.2019

HeslaSmluvní pokuta
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.636.2019.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 544 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3281/19

III. ÚS 3295/19


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 636/2019-464

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně MONTAKO s. r. o., se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Vodárenská 732, identifikační číslo osoby 25123017, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalovanému P. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na struze 1740/7, o zaplacení částky 1 436 955 Kč s příslušenstvím a částky 287 399 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 79/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 4 Cmo 54/2018-428, takto:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 4 Cmo 54/2018-428, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017, č. j. 14 Cm 79/2010-363, v části výroku I. co do částky 1 436 955 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 4 Cmo 54/2018-428, se mění v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017, č. j. 14 Cm 79/2010-363, v části výroku I. co do částky 287 399 Kč takto:

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017, č. j. 14 Cm 79/2010-363, se v části výroku I. co do částky 287 399 Kč mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 223 712 Kč, na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13 145 Kč a na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 145 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze na náhradu nákladů řízení částku 2 222 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze na náhradu nákladů řízení částku 392 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

V řízení se žalobkyně domáhala po společnosti O.., se sídlem XY, identifikační číslo XY (dále jen „O.“) a po žalovaném zaplacení částky 1 431 572 Kč (po změně žaloby 1 436 955 Kč) se sjednaným úrokem z prodlení s tvrzením, že společnost O.. žalobkyni nezaplatila kupní cenu za zboží jí dodané na základě dílčích objednávek uskutečněných podle písemné rámcové kupní smlouvy ze dne 25. 8. 2009. V rámcové kupní smlouvě se žalovaný zaručil za závazky společnosti O.., které podle této smlouvy vzniknou. Žalobkyně se současně domáhala zaplacení částky 286 314,40 Kč (po změně žaloby 287 399 Kč) jako smluvní pokuty ve výši 20 % z dlužné částky sjednané v rámcové kupní smlouvě pro případ vymáhání dlužné částky. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byl na majetek společnosti O. prohlášen konkurs, na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení vůči této společnosti zastaveno.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2017, č. j. 14 Cm 79/2010-363, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 436 955 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 287 399 Kč (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni a státu (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně zjistil, že dne 25. 8. 2009 byla uzavřena rámcová kupní smlouva vymezující podmínky prodeje zboží mezi žalobkyní jako prodávající a společností O.. jako kupující. Smlouvu podepsal žalovaný jako jednatel této společnosti a též (druhým podpisem) jako ručitel, neboť smlouva obsahovala jeho ručitelské prohlášení za závazky, které podle ní v budoucnu kupující vzniknou. Žalovaný dne 1. 3. 2010 (kdy již nebyl jednatelem společnosti O.), podepsal listinu obsahující uznání závazku k zaplacení kupní ceny za dodané zboží specifikované označením jednotlivých faktur vystavených žalobkyní v celkové výši 1 635 465 Kč, po odečtení dobropisu ve výši 1 487 905 Kč. Pravost podpisů žalovaného na těchto listinách dovodil soud prvního stupně na základě hodnocení revizního znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše, jehož vypracování bylo soudem nařízeno z důvodu částečné odlišnosti znaleckých posudků PhDr. Jiřího Valešky a JUDr. Jiřího Straky. Podle závěrů revizního znaleckého posudku se pravděpodobně jednalo o podpis žalovaného jako jednatele společnosti O.na rámcové kupní smlouvě, velmi pravděpodobně se jednalo o jeho podpis jako ručitele na této smlouvě a bylo pravděpodobnější, že se jednalo o jeho pravý podpis na listině uznání závazku, než že by se jednalo o podpis nepravý.

Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný podle § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), uznal závazek k zaplacení kupní ceny uplatněný žalobou a nastala vyvratitelná právní domněnka trvání závazku v okamžiku uznání, která nebyla vyvrácena jeho obranou spočívající zejména v tvrzení, že nepodepsal rámcovou kupní smlouvu ani uznání závazku. Důvodným shledal soud prvního stupně nejen nárok na zaplacení kupní ceny a úroku z prodlení dohodnutého ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, ale též nárok na smluvní pokutu sjednanou v rámcové kupní smlouvě v podobě jednorázové sankce pro případ, že případné závazky kupující bude muset žalobkyně vymáhat. Jelikož byl žalobou uplatněn nárok na zaplacení kupní ceny zboží, došlo k případu, pro který byla smluvní pokuta sjednána, a žalovaný se jako ručitel k jejímu zaplacení zavázal.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně upřesněných o podrobnější obsah rámcové smlouvy, podle které byla podkladem pro dodávku zboží objednávka kupující učiněná písemně, faxem, ale též ústně, pokud v konkrétním případě tato forma nebyla vyloučena. Prodávající byla povinna na objednané zboží vystavit dodací list a fakturu, kupující se zavázala zboží odebrat a zaplatit kupní cenu ve lhůtě 21 dnů od vystavení faktury. Pro případ prodlení s placením byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a pro případ, že ve lhůtě splatnosti nezaplacená kupní cena bude vymáhána prostřednictvím třetí osoby, byla sjednána jednorázová smluvní pokuta 20 % z dlužné částky, a to jako paušalizovaná náhrada nákladů na vymáhání pohledávky. Uznávací prohlášení bylo žalovaným podepsáno v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti O.., avšak stále byl jako jednatel zapsán v obchodním rejstříku. Odvolací soud měl za správné hodnocení revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, jak jej učinil soud prvního stupně s tím, že nebylo nutné provést výslech znalce, pokud soud neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku, a v projednávané věci by znalec zřejmě danou problematiku svou výpovědí neobjasnil více, než se stalo v písemném revizním posudku.

Odvolací soud uzavřel, že podle § 323 obch. zák. došlo v listině ze dne 1. 3. 2010 k uznání závazku zaplatit kupní cenu za dodané zboží, v níž byl závazek specifikován označením jednotlivých faktur a výší fakturovaných částek. Žalovaný, jehož v důsledku uznání závazku tížilo důkazní břemeno, neexistenci závazku neprokázal. Podle odvolacího soudu uznání zavazovalo společnost O.., neboť žalobkyně byla s ohledem na obsah zápisu v obchodním rejstříku v dobré víře, že žalovaný při jeho podpisu vystupoval jako statutární orgán oprávněný jednat jménem této společnosti. S odkazem na závěry soudů v jiných věcech se shodně formulovanými podmínkami k zaplacení smluvní pokuty považoval odvolací soud za platné ujednání čl. 5 rámcové kupní smlouvy, znějící: „Pro případ, že prodávající bude nucen vymáhat zaplacení kupní ceny prostřednictvím třetí osoby (např. na základě mandátní smlouvy) je kupující povinen zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 20 % z dlužné částky jako paušalizovanou náhradu nákladů na vymáhání pohledávky. Tím není dotčeno právo na úhradu nákladů řízení před soudem v rozsahu přiznaném soudním rozhodnutím“, neboť podle něj postihovalo porušení povinnosti kupující zaplatit ve sjednané době kupní cenu za dodané zboží. Kupující nebyla sankcionována za výkon práva žalobkyně, ale za své prodlení se splněním závazku, a to v případě, bude-li žalobkyně pohledávku vymáhat prostřednictvím třetí osoby.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení níže specifikovaných otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle něj věc nesprávně právně posoudil. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudky ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, a ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz) při řešení otázky „výkladu platnosti ujednání o smluvní pokutě, které bylo v dané věci sjednáno pro případ výkonu práva a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku“. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil ujednání o smluvní pokutě v čl. 5 rámcové kupní smlouvy jako platné. Má za to, že gramatickým i logickým výkladem nelze toto ustanovení smlouvy vyložit jinak, než že smluvní pokuta je vázána na vymáhání zaplacení kupní ceny třetí osobou, byť důvodem pro vymáhání z obecného hlediska nepochybně je také porušení povinnosti kupující (prodlení s placením), a že vůlí smluvních stran bylo vázat zaplacení smluvní pokuty na případ vymáhání pohledávky, tedy na výkon práva a nikoliv na porušení smluvní povinnosti. Samotné prodlení se zaplacením podle smlouvy nestačilo ke vzniku nároku na smluvní pokutu a sankcionováno bylo až využití třetí osoby k vymáhání pohledávky.

Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že paušálně odmítl jeho námitky k závěru revizního znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše o pravosti podpisu na listině uznání závazku ze dne 1. 3. 2010, aniž by se jimi jakkoliv věcně zabýval, neprovedl navrhovaný výslech znalce k vysvětlení nejasností ve znaleckém posudku, byť bylo jeho povinností přezkoumat, zda jsou závěry posudku dostatečně odůvodněné. Domnívá se, že se tím odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 275/2006. Dovolatel považuje za spekulativní a neodůvodněné, pokud znalec sníženou rychlost a kvalitu psacího pohybu v úvodní části listiny, která bývá často znakem padělání, přisuzoval pouze použití zaschlého nerozepsaného kuličkového pera. Poukazuje na to, že znalec Ing. Pavel Kokiš neměl žádné výhrady k posudku znalce JUDr. Jiřího Straky, podle kterého o pravosti sporného podpisu na uznání závazku ze dne 1. 3. 2010 nebylo možno rozhodnout ani v nejnižší rovině pravděpodobnosti, neboť mohlo jít o určitými vlivy narušený pravý podpis dovolatele, ale stejně tak se mohlo jednat o padělek vyhotovený se snahou napodobit vzor pravého podpisu dovolatele. Podle dovolatele neunesla žalobkyně důkazní břemeno ohledně pravosti jeho podpisu na listině uznání závazku ze dne 1. 3. 2010.

Za nesprávné považuje dovolatel právní posouzení otázky uznání závazku žalovaným i v případě, že by podpis na této listině byl jeho pravým podpisem, neboť ke dni podpisu ještě podle § 306 odst. 1 obch. zák. nedošlo ke vzniku pohledávky žalobkyně vůči dovolateli jako ručiteli. Dovolatel je též přesvědčen, že žalobkyně předloženými důkazy neprokázala, že by společnosti O.. dodala veškeré zboží, jehož zaplacení se domáhala. Poukazuje na to, že na některých dodacích listech byla uvedena jiná společnost, což podle něj prokazuje, že nemohlo dojít k dodání zboží žalobkyní.

Žalobkyně navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jej zamítnout. Domnívá se, že dovolatel námitkou nesprávného hodnocení znaleckého posudku nepřípustně uplatňuje výhrady proti skutkovému stavu věci. Souhlasí se závěry odvolacího soudu, podle kterých smluvní pokuta postihuje porušení povinnosti zaplatit ve sjednané době kupní cenu za dodané zboží a nikoliv výkon práva prodávající vymáhat pohledávku prostřednictvím třetí osoby. Vymáhání pohledávky třetí osobou podle ní představovalo „omezení využitelnosti“ smluvní pokuty pouze na případy, kdy bude splněna podmínka, že žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného (správně kupující) jako přímého důvodu sjednané smluvní pokuty bude nucena vymáhat svou pohledávku prostřednictvím třetí osoby. Podle ní šlo o „omezující podmínku pro uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty“ a nikoliv o důvod pro vznik tohoto práva.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání není přípustné pro řešení otázky hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem. Odvolací soud se neodchýlil od dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud považoval za správný postup soudu prvního stupně, který revizní znalecký posudek hodnotil jako přesvědčivý co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logicky odůvodněný, s určitě a jednoznačně vyloženým závěrem a souladný s ostatními provedenými důkazy, a pokud v případě, kdy neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku revizního znaleckého posudku a měl za to, že znalec svou výpovědí nemůže dané zadání objasnit více, než se to stalo v písemném posudku, nepovažoval za nezbytný výslech znalce. Zakládá-li dovolatel námitku nesprávného postupu soudu při hodnocení revizního znaleckého posudku na zpochybnění věcné správnosti odborných závěrů znalce, přehlíží, že podle citované judikatury tyto odborné závěry nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Prostřednictvím těchto námitek dovolatel navíc ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení otázky postupu soudu při hodnocení důkazů, ale správnost samotného hodnocení tohoto důkazu a správnost skutkových závěrů soudu o pravosti jeho podpisu na listině uznání závazku. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ke zpochybnění samotného hodnocení důkazů a skutkového stavu zjištěného na jeho základě v řízení před soudy nižších stupňů nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Tím spíše pak námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017].

Námitky nesprávného posouzení otázky uznání závazku dovolatelem pro neexistenci jeho ručitelského závazku v době uznání a neprokázání dodání veškerého zboží žalobkyní také nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolatel ve vztahu k nim nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například výše citované R 4/2014). Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže. Uvedený nedostatek již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, pro kterou nelze ve vztahu k těmto námitkám posoudit přípustnost dovolání.

Jelikož výše citovaná argumentace dovolatele, prostřednictvím které zpochybňoval správnost závěru odvolacího soudu o jeho povinnosti k zaplacení kupní ceny ve výši 1 436 955 Kč s příslušenstvím, nezakládá přípustnost dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl v rozsahu, v němž dovolatel napadl právě tu část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 1 436 955 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení.

Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě v čl. 5 rámcové kupní smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.

Podle § 39 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta má v prvé řadě čelit porušení povinnosti (funkce prevenční), neboť bude-li zajištěná povinnost plněna, byla hlavní funkce smluvní pokuty vyčerpána. Vedle toho má smluvní pokuta i funkci reparační (uhrazovací), neboť jejím smyslem je též reparovat na straně věřitele újmu, která mu vznikla v důsledku porušení povinnosti ze strany dlužníka. Zároveň však v sobě smluvní pokuta může zahrnout i další částky, které představují trest pro toho, kdo povinnost porušil (sankční charakter), což vyplývá z výslovného znění ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., které povinnost hradit smluvní pokutu činí nezávislou na výši škody. Ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. je kogentní povahy a umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení jakékoliv platně sjednané povinnosti ze smlouvy vyplývající, přičemž nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu (srov. například dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003).

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích dovozuje, že v případě, kdy je vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázán na odstoupení od smlouvy jednou smluvní stranou, byť bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou, je takovéto ujednání třeba považovat za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák., neboť odporuje kogentnímu ustanovení § 544 obč. zák., jenž umožňuje sjednat smluvní pokutu pouze pro případ porušení povinnosti. V případě takového ujednání právo na zaplacení smluvní pokuty nevznikne již v okamžiku porušení povinnosti, ale jeho vznik je vázán na odstoupení od smlouvy představující výkon práva. Smluvní pokutou je tak sankciován až následný výkon práva a nikoliv samotné porušení povinnosti (srov. například výše citované rozsudky ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, a ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, dále rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ústavní stížnost proti němuž podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 604/05, rozsudky ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3147/11). Kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy, představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo tak, jak si zákon (konkrétně § 544 obč. zák.) žádá, tedy jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3251/2014, a ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3894/2015). Obecný závěr, že výkon práva nemůže být porušením smluvní povinnosti a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se vztahuje též na výpověď smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010). Z výše citovaných závěrů Nejvyšší soud vychází i v projednávané věci.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého smluvní pokuta postihovala prodlení kupující se splněním závazku, a to v případě, bude-li žalobkyně pohledávku vymáhat prostřednictvím třetí osoby, jakož i ze samotného obsahu rámcové kupní smlouvy, vyplývá skutkový závěr, že v čl. 5 rámcové kupní smlouvy byla sjednána povinnost kupující zaplatit žalobkyni smluvní pokutu tehdy, pokud kupující poruší svou povinnost zaplatit kupní cenu za dodané zboží ve sjednané době (bude v prodlení se zaplacením kupní ceny) a žalobkyně přistoupí k vymáhání (soudnímu uplatnění) této pohledávky prostřednictvím třetí osoby.

Byť takto sjednaná smluvní pokuta zjevně postihovala případ, kdy dojde k porušení smluvní povinnosti kupující zaplatit ve sjednané době kupní cenu, podle projevené vůle stran samotné porušení smluvní povinnosti ještě nezakládalo nárok na zaplacení smluvní pokuty (v okamžiku prodlení kupující ještě neměla vzniknout její povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu), neboť podmínkou vzniku povinnosti kupující k zaplacení smluvní pokuty byla též skutečnost, že žalobkyně bude vymáhat pohledávku na zaplacení kupní ceny prostřednictvím třetí osoby. Vznik práva na zaplacení smluvní pokuty tedy závisel i na tom, zda se žalobkyně z důvodu prodlení kupující rozhodne vykonat své právo na vymáhání pohledávky sjednaným způsobem. Pokud by kupující porušila svou smluvní povinnost, avšak žalobkyně by pohledávku na zaplacení kupní ceny nevymáhala prostřednictvím třetí osoby (nevymáhala by ji vůbec, případně by ji vymáhala sama), podle ujednání stran by povinnost zaplatit smluvní pokutu nevznikla. Vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu tedy byl kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti kupující, tak na následný výkon práva žalobkyně vymáhat pohledávku prostřednictvím třetí osoby.

Výkon práva žalobkyně vymáhat svou pohledávku prostřednictvím třetí osoby nelze považovat za porušení povinnosti. Byl-li tedy jedním ze dvou kumulativních předpokladů, které byly sjednány pro vznik povinnosti kupující zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, výkon práva žalobkyně vymáhat nezaplacenou kupní cenu prostřednictvím třetí osoby, nelze na takto sjednanou smluvní pokutu pohlížet jako na sankci za porušení povinnosti, jak vyžaduje kogentní ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. a takové ujednání nemůže podle § 39 obč. zák. obstát jako platné.

K tvrzením žalobkyně uplatněným ve vyjádření k dovolání, že vymáhání pohledávky bylo pouze „omezující podmínkou“ pro uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty, lze uvést, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010 (ústavní stížnost proti němuž podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 977/11), smluvní pokutu, kterou je nutno ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák. vázat vždy na případ porušení smluvní povinnosti, lze sjednat jako nepodmíněnou. Nelze kumulovat dva předpoklady, tj. porušení povinnosti dlužníkem a věřitelem nebo vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázat kumulativně jak na porušení smluvní povinnosti, tak na následné odstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud neshledává důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v projednávané věci, neboť, jak bylo výše uvedeno, vymáhání pohledávky je stejně jako odstoupení od smlouvy (příp. výpověď smlouvy) výkonem práva a nejde o případ porušení povinnosti.

Pro úplnost lze dodat, že byť byla smluvní pokuta v čl. 5 označena též jako „paušalizovaná náhrada nákladů na vymáhání pohledávky“, šlo zjevně o sjednání smluvní sankce, neboť strany současně dohodly, že sjednáním povinnosti k zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 % z dlužné částky není dotčeno právo na úhradu nákladů řízení před soudem v rozsahu přiznaném soudním rozhodnutím, a tím daly jasně najevo, že má být tato částka uhrazena jako smluvní sankce vedle náhrady nákladů soudního vymáhání nezaplacené pohledávky bez ohledu na to, v jaké skutečné výši žalobkyni vzniknou. Ostatně skutečnost, že tímto ujednáním měly strany v úmyslu sjednat smluvní pokutu jako sankci pro sjednaný případ, vyplývá i z nesporných tvrzení účastníků řízení.

Pokud odvolací soud považoval takové ujednání za platně sjednanou smluvní pokutu podle § 544 obč. zák., je jeho právní posouzení rozporné s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy byl dovolatelem uplatněn právem.

Na základě nesprávného právního posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě v čl. 5 rámcové kupní smlouvy pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně posoudil jako důvodný nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 287 399 Kč a zavázal žalovaného (jako ručitele) k její úhradě.

Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé co do částky 287 399 Kč podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 287 399 Kč, zamítl.

Vzhledem ke změně rozhodnutí ve věci samé rozhodl odvolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a též o náhradě nákladů dovolacího řízení. V řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení byla žalobkyně procesně více úspěšnou účastnicí, neboť žalobě bylo vyhověno, co do částky 1 436 955 Kč s příslušenstvím (cca 85 % předmětu řízení), a jejím procesním neúspěchem (procesním úspěchem dovolatele) je zamítnutí žaloby v částce 287 399 Kč (cca 15 % předmětu řízení). Dovolatel tak je povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů, které účelně vynaložila v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, a to v rozsahu 70 % (85 % - 15 %). Ve stejné poměrné výši pak má žalobkyně právo též na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání žalovaného bylo úspěšné pouze v částce 287 399 Kč a ve zbylém rozsahu bylo odmítnuto.

Náklady, jež žalobkyně vynaložila v řízení před soudem prvního stupně, sestávají z odměny advokáta v celkové výši 174 850 Kč stanovené podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) za jedenáct úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, další čtyři písemná podání ve věci samé, účast na jednáních soudu nepřesahující dvě hodiny ve dnech 24. 1. 2012, 16. 1. 2015, 17. 2. 2015, 12. 2. 2016, 20. 1. 2017) a za jeden úkon právní služby s poloviční odměnou podle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu (jednoduchá výzva k plnění), když sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu v případě pěti úkonů právní služby vykonaných do doby změny žaloby při tarifní hodnotě 1 717 886,40 Kč částku 15 180 Kč a v případě dalších sedmi úkonů právní služby vykonaných od změny žaloby při tarifní hodnotě 1 724 354 Kč částku 15 220 Kč; z náhrady hotových výdajů ve výši celkem 3 600 Kč podle § 2 odst. 2 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 12 úkonů právní služby po 300 Kč; z náhrady za promeškaný čas při pěti cestách do místa jednání soudu a zpět ve výši celkem 2 000 Kč podle § 2 odst. 2 a § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu (za každé jednání 4 x 100 Kč); z náhrady cestovních výdajů k pěti jednáním soudu a zpět ve výši celkem 1 821 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, § 157 odst. 3 a 4 a § 158 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a jeho prováděcích předpisů, ve znění rozhodném ke dni uskutečnění jednotlivých cest, přičemž při každém jednání byla ujeta vzdálenost 60 km motorovým vozidlem s kombinovanou spotřebou 7 litrů motorové nafty na 100 km, základní náhrada činila 3,70 Kč za 1 km v roce 2012 a 2015, 3,80 Kč za 1 km v roce 2016 a 3,90 Kč za 1 km v roce 2017, cena paliva činila 34,70 Kč za 1 litr v roce 2012, 36,10 Kč za 1 litr v roce 2015, 29,50 Kč za 1 litr v roce 2016 a 28,60 Kč za 1 litr v roce 2017; z náhrady za DPH v částce 38 277 Kč vypočtené z výše určených nákladů, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně [§ 137 odst. 1, 3 písm. a) o. s. ř.]; ze zaplaceného soudního poplatku (včetně jeho doplatku po změně žaloby) ve výši celkem 69 040 Kč; z náhrady nákladů důkazů (zaplacené zálohy na znalecké dokazování) ve výši celkem 30 000 Kč. Celkem jsou tedy náklady řízení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně tvořeny částkou 319 588 Kč, z níž žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení částka 223 712 Kč (70 % z 319 588 Kč).

Náklady, jež žalobkyně vynaložila v řízení před odvolacím soudem, sestávají z odměny advokáta ve výši 15 220 Kč stanovené podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu (vyjádření k odvolání), když sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu při tarifní hodnotě 1 724 354 Kč částku 15 220 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 2 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu, vše zvýšené o náhradu za DPH ve výši 3 259 Kč, celkem tedy 18 779 Kč. Žalobkyni náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení 70 % z této částky, tj. 13 145 Kč.

Náklady, jež žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení, sestávají z odměny advokáta ve výši 15 220 Kč stanovené podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu (vyjádření k dovolání), když sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu při tarifní hodnotě 1 724 354 Kč částku 15 220 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 2 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu, vše zvýšené o náhradu za DPH ve výši 3 259 Kč, celkem tedy 18 779 Kč. Žalobkyni náleží na náhradě nákladů dovolacího řízení 70 % z této částky, tj. 13 145 Kč.

Celkovou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který ji v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

K náhradě nákladů řízení státu, které vznikly ve výši 2 614 Kč za vypracování revizního znaleckého posudku (v této výši nebyly kryty zálohou zaplacenou žalobkyní), zavázal Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. poměrně oba účastníky řízení podle výsledku řízení. Žalovaný byl v řízení neúspěšný v rozsahu cca 85 %, tudíž jej dovolací soud zavázal k náhradě 85 % nákladů řízení vzniklých státu, tj. k zaplacení částky 2 222 Kč, přičemž v rozsahu této částky u žalovaného nebyly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně, která byla v řízení neúspěšná v rozsahu cca 15 %au níž také nebyly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, byla zavázána k náhradě nákladů řízení státu ve výši 392 Kč (15 % z 2 614 Kč). Náhradu nákladů řízení jsou účastníci povinni zaplatit státu na účet Městského soudu v Praze, který je platil, a to v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 19. 6. 2019

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru