Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 5598/2015Usnesení NS ze dne 02.05.2016

HeslaVzájemný návrh
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5598.2015.1
Dotčené předpisy

§ 97 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 5598/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SEPARA - EKO, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Bosonohy, Pražská 674/156, PSČ 642 00, identifikační číslo osoby 48528048, zastoupené Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, proti žalované MASADA, a.s., se sídlem v Brně, Sportovní 586/2c, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26234661, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, o vzájemném návrhu žalované o 567 868 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 71/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2015, č. j. 5 Cmo 326/2014-182, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2015, č. j. 5 Cmo 326/2014-182, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. 55 Cm 71/2012-145, zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení 567 868 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi a o vrácení nevyčerpané zálohy na provedení důkazu žalované.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako objednatel uzavřela dne 15. 1. 2007 se žalobkyní jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž tepelného čerpadla za dohodnutou cenu díla ve výši 567 868 Kč. Žalobkyně žalované dílo jako provedené předala a žalovaná sjednanou cenu díla zaplatila. Posléze došlo k poruše dodaného čerpadla, a proto žalovaná vadu u žalobkyně reklamovala a požadovala jeho opravu. Žalobkyně však reklamaci nevyřídila, a proto žalovaná od smlouvy odstoupila.

Soud prvního stupně, vycházeje po právní stránce z ustanovení § 536 odst. 1 a § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, založil napadené rozhodnutí na úvaze, že smlouva o dílo je vzájemným (synallagmatickým) vztahem, když povinnosti zhotovitele provést dílo odpovídá povinnost objednatele provedené dílo zaplatit; jedná se tedy o vzájemně podmíněná plnění. Pokud proto některý z účastníků od smlouvy odstoupil, bylo podle soudu prvního stupně na místě vrácení vzájemného plnění z takto zrušené smlouvy a vyjádření synallagmatického vztahu v žalobním petitu. Jestliže žalovaná této své povinností nedostála a vyjádření synallagmatického vztahu v jejím vzájemném návrhu chybí, zamítl vzájemný návrh, aniž se zabýval meritem projednávané věci. Poučení o tomto nedostatku vzájemného návrhu není podle soudu prvního stupně možné, neboť by se jednalo o nepřípustné poučení hmotněprávního charakteru.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že se nevypořádal s vnitřním rozporem mezi žalobními tvrzeními a navrhovaným petitem ve vzájemném návrhu, neboť z obsahu vzájemného návrhu vyplývá vůle žalované vydat protiplnění získané na základě zrušené smlouvy žalobkyni, jestliže žalovaná tvrdila, že v dopise o odstoupení žalobkyni výslovně vyzvala k vrácení zaplacené částky (dohodnuté ceny díla) s tím, že tepelné čerpadlo včetně dodaných komponentů žalovaná demontovala a připravila žalobkyni k odvozu. Vzhledem k tomu, že z procesního postupu soudu prvního stupně, kdy po podání odporu proti platebnímu rozkazu proběhlo dokazování včetně výslechu znalce k tvrzeným vadám na tepelném čerpadlu, jakož i z přednesených tvrzení účastnic žalovaná nemohla předvídat vydání nepříznivého rozhodnutí ve věci, odvolací soud označil rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé a vysvětlil, že jeho přijetím byla žalovaná zbavena možnosti napravit pochybení, na němž soud prvního stupně založil zamítnutí vzájemného návrhu. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zatížil řízení vadou spočívající v nesplnění poučovací povinnosti žalované, neboť aniž by překročil rámec poučovací povinnosti, měl upozornit žalovanou na vnitřní rozpor ve vzájemném návrhu a poučit ji o tom, jak ho odstranit. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalovaná již tento nedostatek odstranila, neboť v souladu s ustanovením § 95 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) změnila vzájemný návrh tak, aby synallagmatický závazek byl v petitu výslovně vyjádřen.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže pokračoval v odvolacím řízení, aniž rozhodl o změně návrhu žalované dle § 95 o. s. ř., kterou žalovaná učinila součástí podání, jímž doplnila své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud nerozhodl o změně návrhu žalované a nedoručil žalobkyni tuto změnu návrhu, odňal žalobkyni možnost se k podání žalované vyjádřit a v konečném důsledku i možnost jednat před soudem.

Podle dovolatelky odvolací soud pochybil při řešení otázky nezbytnosti vyjádření synallagmatického vztahu v žalobě a žalobním petitu a také při řešení otázky rozsahu poučovací povinnosti soudu, neboť se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, pokud dovodil, že z obsahu vzájemného návrhu žalované (konkrétně z odkazu žalované ve vzájemném návrhu na obsah výzvy ze dne 14. 10. 2011, v níž žalobkyni vyzvala k zaplacení částky 567 868 Kč a k demontáži a odvozu tepelného čerpadla) vyplývá vzájemně podmíněný závazek a vůle žalované vydat protiplnění získané na základě zrušené smlouvy. Dle názoru dovolatelky nejde o skutkové tvrzení žalované o vzájemné vázanosti nároků, nýbrž pouze o citaci odstoupení od smlouvy, kterou žalovaná dokládá své tvrzení o odstoupení od smlouvy a o požadavku zaplatit dlužnou částku. Pokud pak odvolací soud dovodil ze vzájemného návrhu žalované vyjádření synallagmatického vztahu, jde podle jejího mínění o extenzivní výklad podání žalované, který vzájemnost plnění a vůli a připravenost vázat zaplacení požadované částky na předání tepelného čerpadla nevyjadřoval. Soud prvního stupně proto nemohl žalovanou upozornit na vnitřní rozpor vzájemného návrhu a vyzvat k nápravě dle § 118a o. s. ř., neboť obsah vzájemného návrhu i žalobní petit byly v souladu, avšak vzájemný návrh jako celek nedostál požadavku vyjádření vzájemně podmíněného závazku.

Dovolatelka akcentuje, že žalovaná by nemohla být se svým vzájemným návrhem úspěšná ani v případě, že by bylo možné synallagmatický vztah z obsahu jejího podání dovodit. Je tomu tak proto, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu může žaloba uspět jen tehdy, je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co obdržel od druhé strany, přičemž jde-li o žalobu, musí být tento závazek promítnut i do znění žalobního návrhu (petitu). Pokud pak žalobní návrh neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost nároků mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, žaloba uspět nemůže. Vytkl-li odvolací soud soudu prvního stupně opomenutí poučovací povinnosti žalované, nedokáže si dovolatelka představit obsah takového poučení. V této otázce se dovolatelka zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že jakékoli poučení o absenci vyjádření synallagmatické povahy by bylo nepřípustným hmotněprávním poučením, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s ustanovením § 5 o. s. ř., a poučení dle § 118a o. s. ř. o nesouladu skutkových tvrzení ve vzájemném návrhu a žalobním petitem nepřipadalo v úvahu, neboť o žádný nesoulad nešlo.

V závěru dovolání dovolatelka uvádí, že i kdyby případně bylo možné přisvědčit názoru odvolacího soudu o překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jeví se jí v souvislosti s průběhem odvolacího řízení překvapivým i rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje, a to s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – otázky vady vzájemného návrhu spočívající v rozporu mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem ve vzájemném návrhu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. Jednou z jeho obligatorních náležitostí je tak i vylíčení rozhodujících skutečností a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá (žalobní petit).

Všechny náležitosti je třeba v žalobě nebo v jiném návrhu na zahájení řízení uvést takovým způsobem, aby z jeho obsahu jednoznačně vyplývaly nebo aby je alespoň bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu návrhu dovodit. Nezáleží na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou uvedeny (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, strana 499).

Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2005, strana 215). O takový rozpor jde například tehdy, jestliže žalobní petit nevychází z rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, strana 508).

Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Vyžaduje-li zákon, aby bylo ze žaloby patrno, čeho se navrhovatel domáhá, jde o požadavek obsahový. Takový požadavek žalobce splní, jestliže ze žaloby jako celku zřetelně a nepochybně vyplývá, čeho se domáhá. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 152).

Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej – s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209).

Pouze soud rozhoduje o formulaci výroku svého rozhodnutí a případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán. Musí však dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003).

Je-li žaloba (návrh na zahájení řízení) nesprávným podáním (například pro nesprávnost žalobního petitu), je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., aby takové podání bylo opraveno. Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.). V případě, že žalobce neúplnost, neurčitost nebo nesrozumitelnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku, tj. ode dne, kdy byla podána u soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, jenž je – stejně jako ostatní v rozhodnutí citovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz).

Podle ustanovení § 97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem.

Protože vzájemná žaloba je rovněž žalobou, platí pro ni vše, co občanský soudní řád spojuje s tímto procesním úkonem (srov. zejména § 79 až 83 o. s. ř. a komentář k nim).

Podle ustanovení § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

V souzené věci se žalovaná vzájemným návrhem (č. l. 2 spisu), který byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2012, č. j. 55 Cm 201/2011-50, vyloučen k samostatnému řízení, domáhala zaplacení částky 567 868 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Žalovaná tedy uvedla konkrétní částku, jejíhož zaplacení se po žalobkyni vzájemným návrhem domáhá. Takto formulovaný žalobní petit je přesný, určitý a srozumitelný, přičemž vymáhaná částka pak vyplývá ze skutečností uvedených žalovanou ve vzájemném návrhu a o logický rozpor mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem nejde. Za takový logický rozpor a tudíž za vadu žaloby nelze považovat situaci, kdy petit, jinak přesný, určitý a srozumitelný a vyplývající ze žalobních tvrzení (z tvrzení ve vzájemném návrhu), neodpovídá hmotnému právu – v daném případě nevyjadřuje synallagmatický vztah (vzájemnou závislost a podmíněnost obou plnění, tj. zaplacení peněžité částky představující uhrazenou sjednanou cenu dodaného čerpadla oproti jeho vydání). V takovém případě by totiž výzva soudu dle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad žaloby (vzájemného návrhu) nutně překročila rámec poučovací povinnosti soudu dle § 5 o. s. ř., neboť bez odkazu na hmotné právo by nebylo možné vyjádřit a účastníka poučit, v čem vada podání spočívá a jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1054/2013, nebo ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, dále například nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 82/1997). V rozsudku ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 87, Nejvyšší soud vysvětlil, že vyžaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu k úspěšnému uplatnění práva, aby žalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není vadou řízení [ve smyslu tehdy platného ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], jestliže soud žalobce nepoučil, že žaloba bude neúspěšná, nedoplní-li ji v tomto směru.

Vytkl-li proto odvolací soud soudu prvního stupně, že se nevypořádal s vnitřním rozporem mezi žalobními tvrzeními žalované (že po odmítnutí reklamovaných vad na dodaném tepelném čerpadle ze strany žalobkyně žalovaná odstoupila od smlouvy o dílo a v dopise o odstoupení žalobkyni výslovně vyzvala k vrácení zaplacené dohodnuté ceny díla ve výši 567 868 Kč s tím, že žalovaná tepelné čerpadlo včetně dodaných komponentů demontovala a připravila žalobkyni k odvozu) a navrhovaným petitem, a že opomněl žalovanou na tento rozpor upozornit a poučit ji, jak má tento rozpor odstranit, aniž by překročil rámec poučovací povinnosti, nemůže tento jeho závěr obstát a námitka dovolatelky v tomto směru je zcela na místě.

Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí není správné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.

S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud též přihlíží k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolací soud z obsahu spisu zjistil, že odvolací soud řízení vadou zatížil, pokračoval-li v odvolacím řízení, aniž rozhodl o podání žalované datovaném dne 10. 10. 2014 (č. l. 166 spisu), jímž navrhovala změnu vzájemného návrhu ze dne 25. 6. 2012 (srov. shodně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2954/2005, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1186/2005) a aniž stejnopis tohoto podání (změněný návrh) doručil žalobkyni (srov. § 95 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud pouze konstatoval, že žalovaná změnila v souladu s ustanovením § 95 o. s. ř. vzájemný návrh ze dne 25. 6. 2012 tak, aby synallagmatický závazek byl v petitu výslovně uveden a že žalovaná podáním změny vzájemného návrhu napravila opomenutí soudu prvního stupně poučit ji o nutnosti a způsobu odstranění vnitřního rozporu ve vzájemném návrhu, aniž se však změnou vzájemného návrhu žalované jakkoli zabýval a aniž o ní rozhodl.

S ohledem na výše uvedené, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 5. 2016

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru