Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 5417/2014Usnesení NS ze dne 11.02.2015

HeslaNáhrada škody
Zaměstnanci
Zaměstnavatelé
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5417.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 241a odst. 6 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 307a předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění od 01.01.2012


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 5417/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Filipa Cilečka ve věci žalobkyně MONTIFER s. r. o., se sídlem v Přelouči, Hradecká 1383, PSČ 535 01, identifikační číslo osoby 64255824, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/106b, PSČ 500 03, proti žalovanému J. T., podnikateli, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Haškova 1137/18, PSČ 591 01, identifikační číslo osoby 26006316, zastoupenému JUDr. Petrem Fotulem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 431, PSČ 530 02, o zaplacení částky 141.776,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 247/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2014, č. j. 1 Cmo 287/2013-324, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pak vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že v řízení byla řešena otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, a že odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Předpoklad přípustnosti dovolání, jenž byl dovolatelkou uplatněn jako v pořadí druhý, ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. V pořadí poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).

Jako otázku hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou dovolatelka předkládá „otázku odpovědnosti za škodu způsobenou přiděleným zaměstnancem na zařízení zaměstnavatele, ke kterému byl přidělen“, resp. „otázku míry odpovědnosti toho, kdo zaměstnance dostal přiděleného, tedy uživatele, a zaměstnavatele, který zaměstnance přiděloval, tedy agentury práce“. Dovolatelka prosazuje názor, že žalovaný byl agenturou práce přidělující dočasně své zaměstnance jiným zaměstnavatelům podle ustanovení § 307a a násl. zákoníku práce a že smlouva uzavřená mezi účastníky a označená jako rámcová smlouva o spolupráci (dále též jen „předmětná smlouva“) měla být posouzena jako platná smlouva o agenturním zaměstnávání. Z toho pak dovolatelka dovozuje odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou jeho zaměstnancem, jenž byl žalovaným k výkonu práce přiřazen k dovolatelce.

S tvrzením, na jehož základě argumentuje, že žalovaný podnikal jako agentura práce v intencích ustanovení § 307a a násl. zákoníku práce, totiž že v rámci své činnosti zajišťoval a zprostředkovával zaměstnání svým zaměstnancům u jiných zaměstnavatelů, přichází dovolatelka až v dovolání, ačkoliv uplatnění nových skutečností je v dovolacím řízení ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno a dovolací soud k nim tudíž přihlédnout nesmí. Zejména však ve své argumentaci opomíjí, že ustanovení § 307a upravující tzv. agenturní zaměstnávání bylo do zákoníku práce vloženo až novelou provedenou zákonem č. 365/2011 Sb., s účinností od 1. ledna 2012, zatímco předmětná smlouva byla uzavřena 1. března 2005. V době uzavření této smlouvy, a nakonec i v době vzniku předmětné škody, náš právní řád agenturní zaměstnávání neznal. Dovolatelka tak spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v řešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud neřešil a řešit neměl důvod, napadené rozhodnutí tudíž na jejím vyřešení nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud vysvětlil např. již v usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Dovolatelka ostatně právní konstrukci, v jejímž rámci předkládá k řešení otázku hmotného práva, zakládá na argumentu, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že její obráběcí stroj poškodil svou nedbalostí zaměstnanec žalovaného. Přehlédla zřejmě, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na dvou důvodech. Především se ztotožnil se závěrem, o který opřel své zamítavé rozhodnutí soud prvního stupně, totiž že dovolatelce se nepodařilo prokázat skutečnosti umožňující dovodit porušení povinnosti žalovaným (jeho zaměstnancem) ze závazkového vztahu. Vedle toho pak odvolací soud jako další (paralelní) důvod doplnil, že předmětná smlouva je pro obcházení pracovně právních předpisů (§ 13 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) neplatná, mezi účastníky tedy nevznikl závazkový vztah, jenž je předpokladem pro vznik práva na náhradu škody podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., účinného do 31. prosince 2013). Tyto důvody jsou takové povahy, že každý sám o sobě by postačil pro zamítnutí žaloby, a dovolatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání se vztahuje toliko k druhému z nich. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2148/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Tyto závěry se v plné míře uplatní též v souzené věci.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2015

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru