Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 5348/2014Usnesení NS ze dne 09.06.2015

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5348.2014.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2461/15 ze dne 08.10.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 5348/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. R., se sídlem v České Lípě, Josefa Maštálka 2019, PSČ 470 01, identifikační číslo osoby 69909822, zastoupeného Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1050/22, proti žalovanému M. O., se sídlem v České Lípě, Jáchymovská 2921, PSČ 470 01, identifikační číslo osoby 62234331, zastoupenému JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, o zaplacení 157 630 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 77/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2014, č. j. 4 Cmo 230/2013-177, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Bc. Arnošta Špačka.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. května 2013, č. j. 39 Cm 77/2011-155, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 153 441 Kč s příslušenstvím, a v obou výrocích o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolatel však své povinnosti na vymezení jím uplatněné přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tak jak mu ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, cituje-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání znění ustanovení § 237 o. s. ř. (čímž vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání souhrnně), aniž by u jednotlivých otázek vyjádřil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Kromě toho je třeba dovolateli vytknout, že v dovolání neodkazuje na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, případně od které by se měl dovolací soud odklonit, tvrdí-li, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustanovení § 212 o. s. ř., neboť se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s jeho odvolacími argumenty.

Pokud dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, patrně přehlédl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Naznačuje-li dovolatel možnou vadu řízení, vytýká-li odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) nesprávné přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného o tvrzení, že mezi ním a žalobcem došlo k ústní dohodě o hodinové sazbě za provedené práce, je tato jeho námitka irelevantní, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené tvrzení dovolatele o případném procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 17. září 2014 (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výroky o nákladech řízení.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky, trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek – jak se podává shora – nelze již odstranit. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit České republice náklady řízení, není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů odvolacího řízení (17 614 Kč) a výše náhrady nákladů řízení vůči České republice (9 543,60 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 9. června 2015

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru