Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 5341/2014Usnesení NS ze dne 09.06.2015

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5341.2014.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2696/15 ze dne 21.06.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 5341/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení 356 718 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 93/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. 12 Cmo 404/2013-252, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. června 2013, č. j. 57 Cm 93/2011-189, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu 244 771 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl (výrok I.), zrušil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (ohledně částky 111 947 Kč s příslušenstvím) a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolatel však své povinnosti na vymezení jím uvažované přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tak jak mu ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, cituje-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání znění ustanovení § 237 o. s. ř. (čímž vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání souhrnně), aniž by u jednotlivých otázek vyjádřil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Především je třeba dovolateli vytknout, že nevymezil, v řešení jaké otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a která dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Kromě toho dovolatel v dovolání neodkazuje na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, případně od které by se měl dovolací soud odklonit. Vytýkané nedostatky lze vztáhnout i na jedinou právní otázku vymezenou dovolatelem – na otázku určitosti ujednání o kupní ceně v kupní smlouvě, rozporuje-li závěr odvolacího soudu o jeho neplatnosti pro neurčitost.

Podrobuje-li dovolatel kritice skutková zjištění odvolacího soudu ohledně předání tzv. „týdenních hlášení“ a dodání zboží, nejsou tyto jeho námitky způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Naznačuje-li dovolatel možnou vadu řízení, rozporuje-li procesní postup odvolacího soudu, pokud nevyhověl žádosti účastníků řízení o odročení nařízeného jednání, je tato jeho námitka irelevantní, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené tvrzení dovolatele o procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zbývá ještě dodat, že dovolatel výhradou proti procesnímu postupu soudu vystihuje zmatečnostní důvod odnětí možnosti jednat před soudem upravený v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, že zmatečnostní vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 29. října 2014 (srov. § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.), kdy ostatně bylo dovolání podáno. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. června 2015

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru