Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 523/2016Rozsudek NS ze dne 30.08.2017

HeslaPromlčení
Smlouva o úvěru
Zástavní právo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.523.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 340 obch. zák.

§ 392 obch. zák.

§ 397 obch...

více

přidejte vlastní popisek

32 Cdo 523/2016-330

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, identifikační číslo osoby 26174545, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému V. J., zastoupenému Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2, o zaplacení částky 11 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V řízení zahájeném dne 20. 2. 2006 se žalobkyně domáhala po žalovaných 1) Z. J., 2) Š. J. (jakožto dědicům dlužníka Z. J., zemřelého 1. 1. 1997) a 3) V. J. zaplacení částky 11 300 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnických podílů jednotlivých žalovaných na nemovitostech specifikovaných v žalobě.

Podáním ze dne 12. 9. 2008 vzala žalobkyně žalobu vůči žalovaným 1) a 2) zpět s odůvodněním, že usnesením soudního exekutora ze dne 19. 3. 2008 byl udělen příklep D. D. jako nabyvateli spoluvlastnických podílů žalovaných 1) a 2) na předmětných nemovitostech a okamžikem udělení příklepu se nabyvatel stal v tomto rozsahu vlastníkem předmětných nemovitostí. Usnesením ze dne 30. 6. 2009, č. j. 46 C 47/2006-108, Obvodní soud pro Prahu 10 řízení vůči žalovaným 1) a 2) zastavil. Řízení nadále bylo vedeno proti V. J.

Rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 46 C 47/2006-211, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ na nemovitostech blíže specifikovaných (výrok I.), co do částky 9 900 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ na nemovitostech blíže specifikovaných, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 19. 8. 1992 uzavřela Investiční banka, a. s. (dále jen „banka“) se Z. J. (dále jen „dlužník“) smlouvu o úvěru č. 4209252 I (dále též jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), v níž se banka v bodě 1 zavázala poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 12 000 000 Kč s dohodnutým úrokem. Úrok byl splatný na konci každého čtvrtletí (20. dne měsíce) a banka byla oprávněna jej inkasovat na vrub běžného účtu dlužníka. V bodě 7 smlouvy o úvěru se dlužník zavázal úvěr vrátit v době od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996 ve splátkách splatných k 20. dni posledního měsíce čtvrtletí, a to ve 12 splátkách po 923 000 Kč a v 1 splátce (poslední) ve výši 924 000 Kč.

2) Dodatkem č. 1 ze dne 19. 7. 1993 byla smlouva o úvěru změněna v bodě 1 co do výše úvěru na částku 20 000 000 Kč a co do úrokové sazby a v bodě 7 tak, že dlužník se zavázal úvěr vrátit v době od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996 ve čtvrtletních splátkách splatných 20. dne posledního měsíce čtvrtletí, a to ve 12 splátkách po 1 500 000 Kč a v 1 splátce ve výši 2 000 000 Kč.

3) Dodatkem č. 2 ze dne 28. 8. 1993 byla smlouva o úvěru změněna v bodě 1 co do úrokové sazby a dále byly upraveny technické otázky v souvislosti s přechodem banky na nový automatizovaný systém platebního a zúčtovacího styku.

4) V dodatku č. 3 ze dne 25. 11. 1993 ke smlouvě o úvěru byl změněn bod 7 upravující výši a dobu splátek úvěru tak, že dlužník se zavázal vrátit jemu poskytnuté prostředky v době od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996 s tím, že 20. 9. 1993 uhradí 1 500 000 Kč, 20. 2. 1994 rovněž 1 500 000 Kč a následně vždy 20. dne každého měsíce počínaje březnem 1994 - tzn. 10 splátek po 200 000 Kč, v roce 1995 6 splátek po 500 000 Kč a 6 splátek po 600 000 Kč, v roce 1996 7 splátek po 1 000 000 Kč a 1 splátku 1 400 000 Kč.

5) V dodatku č. 4 ze dne 8. 3. 1994 byla smlouva o úvěru opět změněna v bodě 7 tak, že dlužník se zavázal jej vrátit v době od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999, a to 20. 9. 1993 uhradit splátku 1 500 000 Kč, v roce 1994 ve dnech 20. 10., 20. 11. a 20. 12. splátky po 150 000 Kč, v roce 1995 3 splátky po 150 000 Kč a 9 splátek po 200 000 Kč, v roce 1996 12 splátek po 300 000 Kč, v roce 1997 12 splátek po 400 000 Kč, v roce 1998 rovněž 12 splátek po 400 000 Kč, v roce 1999 6 splátek po 400 000 Kč a 1 splátku ve výši 200 000 Kč. Poslední splátka úvěru byla dodatkem stanovena na 20. 7. 1999.

6) Dne 21. 12. 1994 byla mezi bankou, dlužníkem a žalovaným uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem označeným v žalobě k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru. Účinky vkladu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí nastaly dne 23. 12. 1994.

7) Dlužník byl spoluvlastníkem nemovitostí s podílem ½ a žalovaný je spoluvlastníkem rovněž z ½. Dne 1. 1. 1997 dlužník zemřel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 12. 2003, sp. zn. 20 D 154/97, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které dědictví nabyli původně žalovaný 1) Z. J., a žalovaná 2) Š. J.

8) Dědici dne 7. 12. 1998 uznali co do důvodu a výše závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 17 600 000 Kč nesplacené jistiny, 13 666 082,68 Kč nesplacených úroků do 30. 9. 1998, 1 004 822,53 Kč nesplacených úroků z prodlení do 31. 3. 1996 a 6 154 296,35 Kč nesplacených úroků z prodlení od 1. 4. 1996 do 2. 12. 1998.

9) Smlouvami o postoupení pohledávky byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni.

10) Dne 9. 12. 2002 podala žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o zaplacení pohledávky v celkové výši 67 265 724,47 Kč s příslušenstvím celkem ze tří smluv o úvěru uzavřených s dlužníkem, včetně smlouvy o úvěru č. 4209252 I, proti dědicům dlužníka Z. J. a Š. J. Věc byla vedena pod sp. zn. 35 C 239/2002 a po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 41 936 143,43 Kč s příslušenstvím s ohledem na to, že dědici odpovídají za dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví, a po zastavení řízení v tomto rozsahu, byl každý ze žalovaných rozsudkem ze dne 27. 10. 2005 zavázán zaplatit žalobkyni částku 12 674,970,84 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 3. 2006.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Zástavní smlouvu ze dne 21. 12. 1994 posoudil podle ustanovení § 151b odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2000, jako platnou. Vznik zástavního práva posoudil podle právní úpravy platné ke dni jeho vzniku, tj. k 23. 12. 1994, podle ustanovení § 151a až § 151d obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, avšak na uspokojení ze zástavy aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinná ode dne 1. 1. 2001.

Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně dovodil, že promlčecí doba zástavního práva začala podle ustanovení § 101 obč. zák. běžet od 21. 7. 1999, tedy ode dne následujícího po splatnosti poslední 59. splátky. Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru posoudil podle ustanovení § 387 a násl. obch. zák. Splatnost poslední splátky nastala dne 20. 7. 1999 a čtyřletá promlčecí doba by uplynula 20. 7. 2003. Dědici dlužníka dne 7. 12. 1998 uznali co do důvodu a výše dluh na jistině a příslušenství v celkové výši 38 416 198,56 Kč, zahrnující splatnou i nesplatnou jistinu ve výši 17 600 000 Kč a příslušenství v podobě úroků splatných k 30. 9. 1998 a úroků z prodlení k 31. 3. 1996. Uznáním závazku došlo k přetržení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. a počátku běhu nové čtyřleté promlčecí doby od 7. 12. 1998 do 7. 12. 2002 u již splatných částek, když po datu uznání nastala ještě splatnost dalších splátek, a to od 52. splátky až do poslední 59. splátky splatné 20. 7. 1999, u níž promlčecí doba uplynula 20. 7. 2003. Podáním žaloby o zaplacení pohledávky z úvěru s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 9. 12. 2002 došlo podle ustanovení § 402 obch. zák. ke stavení promlčecí doby. Bylo-li v této jiné věci rozhodnuto rozsudkem zavazujícím každého z dědiců dlužníka k úhradě částky 12 674 970,84 Kč odpovídající výši ceny nabytého dědictví, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2006, promlčecí doba zajištěné pohledávky ke dni podání žaloby dne 20. 2. 2006 neuplynula. S odkazem na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. však soud prvního stupně dospěl k závěru, že u části pohledávky ke dni zahájení řízení uplynula již desetiletá promlčecí doba a že k promlčení nedošlo u 29. až 59. splátky v celkové částce jistiny 1 400 000 Kč. Promlčelo se rovněž příslušenství splatné do 19. 2. 1996. Vyhověl proto žalobě v rozsahu jistiny 1 400 000 Kč a části příslušenství a ve zbývající části žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ na nemovitostech blíže specifikovaných, zamítl (první výrok), a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému a státu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).

Odvolací soud se po částečném opakování dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dodatku č. 3 a dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru smluvní strany sjednaly, že „dochází k upřesnění“ smlouvy ohledně závazku dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Podle dodatku č. 4 ze dne 8. 3. 1994 se dlužník zavázal splatit úvěr celkem v 59 měsíčních splátkách, splatných vždy do 20. dne v kalendářním měsíci od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999.

Vztah mezi smlouvou o úvěru ve znění dodatku č. 1 (o navýšení úvěru) a dodatky č. 3 a č. 4 odvolací soud posoudil jako kumulativní novaci podle ustanovení § 516 obč. zák., neboť z obsahu smlouvy o úvěru a jejích dodatků vyplývá, že dodatky č. 3 a č. 4 neobsahují nic, co by naznačovalo úmysl stran směřující ke zrušení celého závazkového vztahu a jeho nahrazení novým, tzn. že by šlo o privativní novaci podle ustanovení § 570 obč. zák. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti úvěru znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Uzavřením dodatků č. 3 a č. 4 tedy došlo podle ustanovení § 516 odst. 2 obč. zák. pouze ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o úvěru, pokud jde o lhůtu k plnění.

Žalobkyně se domáhá uspokojení ze zástavního práva zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o úvěru v rozsahu 18. až 48. splátky podle dodatku č. 4 v celkové výši 11 300 000 Kč, nesplacených úroků z jistiny úvěru do 30. 6. 1998, nesplacených úroků z prodlení z jistiny úvěru do 31. 8. 1998 a úroků z prodlení z úroků do 31. 8. 1998. Podle smlouvy o úvěru ve znění dodatku č. 4 byla sjednána splatnost žalobkyní vymáhané části (tj. 18. až 48. splátky) úvěru ve splátkách od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998. Zástavní právo bylo zřízeno 23. 12. 1994. Právo zástavní věřitelky na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem, v němž byla podle hmotného práva oprávněna požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastal, jak vyplývá z dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru, v důsledku splatnosti 18. až 48. splátky nejpozději 20. 8. 1998. Vzhledem k tomu, že zástavní právo bylo zřízeno v době do 31. 8. 1998 a v téže době vzniklo i právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i v době po 1. 9. 1998 ustanovením § 151f obč. zák. a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998. Přestože tříletá promlčecí doba podle ustanovení § 101 a § 103 věty první obč. zák. uplynula marně (aniž zástavní věřitelka uplatnila právo na uspokojení ze zástavy), zástavní právo se nepromlčelo, neboť do 20. 8. 2001 neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo s ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák., podle něhož se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.

Promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem a čtyřletá obecná promlčecí doba podle ustanovení § 397 obch. zák. by ve vztahu k jednotlivým splátkám uplynula v době od 20. 2. 2000 do 20. 8. 2002. Uznáním závazku podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. ze dne 7. 12. 1998 dědici jako právními nástupci dlužníka byl přerušen běh promlčecí doby všech předmětných splátek. Dne 7. 12. 1998 tedy začala běžet pro všechny tyto splátky nová promlčecí doba, která marně uplynula dne 7. 12. 2002. Vzhledem k uplynutí promlčecí doby pro všechny žalobou uplatněné splátky úvěru již dnem 7. 12. 2002 nevyvolalo uplatnění nároku na zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti právním nástupcům dlužníka v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 9. 12. 2002 právní účinek stavení promlčecí doby podle ustanovení § 402 obch. zák. Uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky pak podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. došlo 7. 12. 2002 i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. K promlčení zástavního práva tak došlo zjevně již před zahájením řízení v dané věci, když řízení bylo zahájeno až 20. 2. 2006. Tvrdila-li žalobkyně v odvolání (aniž navrhla důkazy), že řízení o zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti právním nástupcům dlužníka u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 bylo zahájeno již dne 6. 12. 2002 s tím, že zahájením řízení došlo ke stavení promlčecí doby zajištěné pohledávky podle ustanovení § 402 obch. zák., pak ani toto tvrzení by nevyvolalo právní účinky významné z hlediska běhu desetileté promlčecí doby upravené v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.

Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. a na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007 (jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), zdůraznil, že smyslem právní úpravy tzv. absolutní promlčecí doby, která běží bez ohledu na stavení nebo přerušení promlčení, je zabránit tomu, aby sporné nebo nejasné nároky přetrvávaly neúměrně dlouho, a přispět tak k jistotě v obchodních vztazích. Tato promlčecí doba plyne i v průběhu řízení, v němž je určité právo vymáháno. Splatnost té části pohledávky z úvěru, jejíhož uspokojení se žalobkyně domáhá ze zástavního práva, připadla podle smlouvy o úvěru a jejího dodatku č. 1 na dobu od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996. Zabývaje se otázkou, kdy podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. začala poprvé běžet desetiletá promlčecí doba pohledávky ze smlouvy o úvěru - s podrobným výpočtem výše a data splatnosti jednotlivých splátek - odvolací soud uzavřel, že ta část pohledávky z úvěru, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení, se promlčela postupně od 20. 6. 2004 do 20. 1. 2006, včetně příslušenství. S ní došlo ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. Kumulativní novací obsaženou v dodatku č. 3 a č. 4 ke smlouvě o úvěru nebylo možné zabránit promlčení pohledávky v desetileté promlčecí době určené v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení § 516 obč. zák. a nesprávném výkladu příslušných ustanovení týkajících se promlčení, jenž je podle jejího názoru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005). Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že promlčení pohledávky je třeba posuzovat podle původně sjednané splatnosti, bez ohledu na nové ujednání stran o termínu splatnosti jednotlivých splátek úvěru. Tvrdí, že pokud by byl tento výklad právní normy akceptován, nutil by věřitele ochotného k dohodě s dlužníkem, aby od záměru uzavřít s dlužníkem dohodu ustoupil a přistoupil k řešení věci soudní, případně exekuční cestou. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu, o něž odvolací soud opřel své rozhodnutí, není podle názoru dovolatelky přiléhavý, neboť v něm byla řešena situace, kdy mezi smluvními stranami byla uzavřena dohoda o zaplacení dluhu, nikoli dodatek ke smlouvě o úvěru.

Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění o datu podání žaloby proti dědicům dlužníka u Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 239/2002, a tudíž k nesprávnému závěru o tom, že čtyřletá promlčecí doba běžící ode dne uznání závazku dědici, tj. ode dne 7. 12. 1998, marně uplynula dne 7. 12. 2002. Odvolací soud pominul, že žaloba byla podána již 6. 12. 2002 faxem a následně v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 o. s. ř. osobně doručena soudu 9. 12. 2002. I kdyby byla skutečně podána až 9. 12. 2002, byla by přesto podána včas, neboť 7. 12. 2002 byla sobota a posledním dnem promlčecí doby - podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák. - by tak bylo právě pondělí 9. 12. 2002.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 32 Cdo 2531/2012-288, zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části měnícího výroku ve věci samé, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud zmínil, že závěr odvolacího soudu ohledně data doručení žaloby podané proti dědicům dlužníka a na to navazující závěr o uplynutí čtyřleté promlčecí doby nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu závěrem určujícím, neboť odvolací soud nároku dovolatelky nevyhověl pro uplynutí desetileté promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., a ztotožnil se se závěrem, že kumulativní novace obsažená v dodatcích ke smlouvě o úvěru uzavřených mezi bankou a dlužníkem nemá vliv na běh desetileté promlčecí doby, počítané ode dne původní splatnosti závazku dlužníka vrátit poskytnutý úvěr s úroky.

Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 s odůvodněním, že Nejvyšší soud řádně nevysvětlil, proč právní závěry soudního rozhodnutí, o něž dovolatelka opřela svoji právní argumentaci, na projednávanou věc nedopadají, nebo z jakého důvodu dosavadní právní názor již nelze dále zastávat. Podle názoru Ústavního soudu je pojem kumulativní novace součástí dogmatiky soukromého práva (a není tak ani zákonem definován), přičemž není vnímán jednotně ani právní teorií. Použití daného termínu ze strany Nejvyššího soudu, aniž by bylo vysvětleno, co je konkrétně jeho obsahem a s jakými právními důsledky se jeho použití váže, může být za těchto okolností zavádějící, resp. vést k nedostatečné srozumitelnosti soudního rozhodnutí. Ústavní soud podrobil kritice závěr odvolacího i dovolacího soudu, že z hlediska počátku běhu absolutní promlčecí doby považovaly za rozhodné původní ujednání smluvních stran o splatnosti jednotlivých splátek, jak bylo obsaženo ve smlouvě o úvěru ve znění dodatku č. 1, a nikoliv „nové“ ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru ve znění dodatků č. 3 a 4, podle nichž 18. splátka připadla na den 20. 2. 1996 a 48. splátka na den 20. 8. 1998. S odkazem na ustanovení § 391 a § 392 odst. 1 věty první obch. zák. uzavřel, že byl-li původní závazek zaplatit splátku úvěru v určité výši a především k určitému datu dohodou stran změněn (posunut k pozdějšímu datu), věřitel mohl požadovat splnění své pohledávky pouze za podmínek stanovených v novém ujednání.

Podle názoru Ústavního soudu z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu není zcela zřejmé, zda tento soud vzal v úvahu důsledky, jež jsou s jeho právním názorem spojeny, zda nedochází ke kolizi s potřebami praxe a zda se daná interpretace nedostává do rozporu s ústavními zásadami autonomie vůle a smluvní volnosti. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka (žalobkyně) byla dotčena v základním právu na soudní ochranu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a je i důvodné, neboť odvolací soud posoudil nesprávně otázku promlčení práva žalobkyně na zaplacení dluhu z úvěru.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Z ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.

Podle ustanovení § 340 odst. 1 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě.

Podle ustanovení § 392 obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti) [odstavec 1 věta první]. U práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně (odstavec 2 věta první).

Z ustanovení § 397 obch. zák. vyplývá, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle ustanovení § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

Podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

Podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 397 obch. zák. splátek splatných od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998 by u jednotlivých splátek uplynula v době od 20. 2. 2000 do 20. 8. 2002, uznáním závazku dědici dlužníka dne 7. 12. 1998 však počala běžet pro všechny tyto splátky nová promlčecí doba, která marně uplynula 7. 12. 2002, protože k podání žaloby proti právním nástupcům dlužníka u Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 239/2002 došlo dne 9. 12. 2002. Uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky se podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. promlčelo i zástavní právo zajišťující pohledávku.

A dále na závěru, že i kdyby žaloba proti právním nástupcům dlužníka byla podána včas - tedy v průběhu čtyřleté promlčecí doby počítané ode dne uznání závazku, ta část pohledávky, jejíž zaplacení je předmětem sporu a představuje 18. až 48. splátku úvěru, se promlčela postupně od 20. 6. 2004 do 20. 1. 2006 uplynutím desetileté promlčecí doby, když promlčecí doba podle smlouvy o úvěru ve znění dodatku č. 1 začala poprvé běžet ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996.

První závěr o marném uplynutí čtyřleté promlčecí doby počítané ode dne uznání závazku dědici je nesprávný ze dvou důvodů. Předně se z obsahu spisu soudu prvního stupně podává, že k němu byl připojen spis téhož soudu sp. zn. 35 C 239/2002, z něhož soud prvního stupně činil zjištění o obsahu žaloby, průběhu řízení a rozhodnutí v této jiné věci, a v němž je vložen spis sp. zn. 19 Nc 9010/2002 se žalobou datovanou 6. 12. 2002 a podanou žalobkyní faxem v pátek dne 6. 12. 2002 v 19.06 hod. proti právním nástupcům dlužníka o zaplacení částky 67 265 724,47 Kč. Na první straně tohoto faxového podání je modrou propisovací tužkou záznam „FAX - zapsat a čekat“ opatřený parafou „Pal“. Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 35 C 239/2002 je jako č. l. 1 až 3 založen originál totožné žaloby žalobkyně ze dne 6. 12. 2002 s razítkem tohoto soudu a záznamem „došlo dne 9. 12. 2002 v 15.00 hod. osobně“.

Z uvedeného je zřejmé, že tvrzení žalobkyně o tom, že žalobu podala již v pátek dne 6. 12. 2002 faxem a následně soudu doručila originál žaloby v zákonem stanovené lhůtě 3 dnů, je pravdivé. Žalobu podanou proti právním nástupcům dlužníka je proto třeba považovat za řádně podanou v pátek dne 6. 12. 2002, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, jejíž počátek se odvíjí od uznání závazku dne 7. 12. 2002.

Druhým důvodem je skutečnost, že odvolací soud si nezjistil, na který den připadlo datum 7. 12. 2002. Toto datum připadlo na sobotu a podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. I kdyby žaloba nebyla podána faxem, připadl konec čtyřleté promlčecí doby založené uznáním závazku pro včasné podání žaloby na pondělí 9. 12. 2002 a toho dne byla žaloba osobně podána u soudu.

Ani druhý závěr odvolacího soudu o marném uplynutí desetileté promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. není správný, protože dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru byl uzavřen již dne 8. 3. 1994 a do té doby se podle smlouvy o úvěru ve znění dodatku č. 1, 2 a 3 staly splatné jen 2 splátky po 1 500 000 Kč (podle dodatku č. 3), a to dne 20. 9. 1993 a 20. 2. 1994, tedy celkem pohledávka ve výši 3 000 000 Kč. Předmětem sporu je zaplacení částky 11 300 000 Kč představující 18. až 48. splátku, to znamená, že částka 4 500 000 Kč představující 1. až 17. splátku, jež byly splatné od 20. 9. 1993 do 20. 1. 1996, není předmětem sporu a v této částce je obsažena i částka 3 000 000 Kč, jež měla být uhrazena ve splátkách dne 20. 9. 1993 a 20. 2. 1994 po 1 500 000 Kč, tedy do doby, než byl uzavřen dodatek č. 4. Tyto dvě splátky byl dlužník povinen uhradit v souladu s ustanovením § 340 odst. 1 obch. zák. v době určené ve smlouvě o úvěru ve znění dodatku č. 3 z 25. 11. 1993 a promlčecí doba podle ustanovení § 392 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první obch. zák. začala u těchto splátek běžet dnem 20. 9. 1993 a 20. 2. 1994.

Byl-li dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru uzavřen dne 8. 3. 1994, stalo se tak v době, kdy ostatní splátky (kromě těchto dvou) ještě nebyly splatné, dlužník s ohledem na ustanovení § 340 odst. 1 obch. zák. nebyl povinen plnit a jejich promlčecí doba nemohla začít běžet podle ustanovení § 392 obch. zák., neboť ta začíná běžet až ode dne, kdy měl být závazek splněn.

Poněvadž ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. neupravuje jiný způsob určení počátku běhu desetileté promlčecí doby, i pro určení počátku běhu této doby platí, že poprvé začala běžet ode dne, kdy měl být závazek splněn. Pro 18. až 48. splátku byl tímto dnem postupně 20. 2. 1996 až 20. 8. 1998. Byla-li žaloba podána dne 20. 2. 2006, desetiletá promlčecí doba pro tyto splátky do doby podání žaloby neuplynula.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. ve výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

K doplnění dovolání ze dne 30. 8. 2012, které bylo podáno k poštovní k přepravě dne 31. 8. 2012, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatelka tak učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru