Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 513/2015Usnesení NS ze dne 29.06.2015

HeslaAdvokacie
Náhrada škody
Promlčení
Směnečný a šekový platební rozkaz
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.513.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 398 obch. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 513/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Zemědělské družstvo Třemošná, se sídlem v Třemošné, okres Plzeň – sever, identifikační číslo osoby 00118923, zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. V. R., se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 66214360, zastoupenému JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, PSČ 110 00, o zaplacení částky 9 334 157,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 186/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2014, č. j. 6 Cmo 79/2014-155, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 6. září 2013, č. j. 47 Cm 186/2012-120, kterým Krajský soudu v Plzni zamítl žalobu o zaplacení částky 9 334 157,10 Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

V souzené věci se žalobce domáhá náhrady škody, kterou mu měl způsobit dovolatel jako advokát při výkonu advokacie tím, že jako jeho zmocněnec při uplatnění směnečné pohledávky u soudu spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu předložil směnku s řadou rubopisů uvedených na jejím rubu, nepřipojil však přívěsek, na němž řada rubopisů pokračovala a kde na posledním místě byl uveden žalobce. Dlužníci uplatnili proti směnečnému platebnímu rozkazu celkem sedm námitek, z nichž soud prvního stupně shledal důvodnými dvě, v důsledku nichž jednak shledal směnku neplatnou, jednak dovodil nedostatek žalobcovy aktivní věcné legitimace. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil toliko na základě závěru o nedostatku věcné legitimace

Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že odvolací soud se při výkladu ustanovení § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obch. zák.“), v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě jde o otázku, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud není (exaktně) vyřešena.

Dovolatel především argumentuje, s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, a ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný pod číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2008“), že „není pro okamžik vzniku škody v důsledku nedobytnosti pohledávky poškozeného nezbytně nutné, aby byl tento závěr vysloven v rámci soudního řízení proti dlužníkovi, nýbrž je pro závěr, že se jedná o nedobytnou pohledávku, rozhodující zjištění, že se věřitel svého práva skutečně nedomůže“, tj. že není nezbytné vznik škody prokazovat rozhodnutím soudu a postačuje, pokud je s ohledem ke všem okolnostem případu zřejmé, že pohledávka poškozeného za dlužníkem je nevymahatelná. Dovolatel tu zřejmě přehlédl, že v souzené věci není nastolena otázka, kdy vznikla škoda, nýbrž kdy se poškozený o škodě dozvěděl nebo mohl dozvědět a především kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom, kdo za škodu odpovídá. Otázka, kdy vznikla škoda, má přitom význam potud, že poškozený se nemohl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět dříve, než škoda vznikla (srov. shodně rozsudek ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011), přičemž ke vzniku škody dochází v intencích závěrů R 77/2008 až okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná. V té souvislosti lze proto zmínit, že úvahy soudu prvního stupně založené na vědomosti žalované o hrozící škodě nemohly obstát.

Otázkou, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se Nejvyšší soud zabýval především při výkladu ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“), přičemž v této otázce lze jeho závěry vztáhnout i na ustanovení § 398 obch. zák. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 2523/2011), správnost jehož aplikace dovolacímu přezkumu otevřena není. Nejvyšší soud dovodil, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, tak aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby [srov. např. rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1168, rozsudek ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2145, rozsudek ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2445, rozsudek ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008 (odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2220 a vykládající předmětný pojem v rovině pracovního práva), a rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010]. V rozsudku ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4273, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, který v souzené věci použil ve své argumentaci odvolací soud, byť bez odkazu na příslušný pramen, totiž že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

V dovolatelem zmiňovaných rozhodnutích, v rozsudku ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, uveřejněném v Souboru pod číslem C 1721, a v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, pak Nejvyšší soud zdůraznil, právě v souvislosti s posouzením odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie podle ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, že otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze řešit v řízení o náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena, k prokázání vzniku škody není tudíž nezbytné, aby žalobce vůbec vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, případně vedl-li již takové řízení, aby byl nucen za každou cenu dovést je k negativnímu výsledku. Názor, podle něhož škoda spočívající v tom, že pohledávka věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, může vzniknout teprve, až soud rozhodne o zamítnutí žaloby na plnění vůči dlužníkovi z důvodu promlčení, Nejvyšší soud shledal nesprávným (z poslední doby srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 25 Cdo 3165/2012).

Shora citovaný judikaturou podaný výklad implikuje závěr, podle něhož se věřitel o vzniku škody spočívající v tom, že jeho pohledávka není a nebude již dlužníkem uspokojena, dozví tehdy, zjistí-li skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody, není tudíž pro takové zjištění nezbytné, aby o této pohledávce bylo vydáno (pro věřitele nepříznivé) rozhodnutí soudu. Pro potřeby výkladu ustanovení § 398 obch. zák. jsou pak tyto judikatorní závěry nepochybně využitelné mutantis mutandis; pojí-li toto ustanovení počátek běhu subjektivní promlčecí doby též s okamžikem, kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, pak je bez dalšího zřejmé, že půjde o okamžik, kdy poškozený mohl zjistit skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody. V této rovině tudíž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou nejde a jinou otázku hmotného práva tu dovolatel k řešení nepředkládá; argument, že výklad „možnosti dozvědět se o vzniku škody“ není exaktně judikován, sám o sobě ani ve spojení s ostatním obsahem dovolání vymezení konkrétní otázky hmotného práva nezahrnuje.

Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. od příslušných judikatorních závěrů dovolacího soudu odchýlil.

Odvolací soud nevyjádřil názor, který mu dovolatel přisuzuje, totiž že – obecně vzato – se může věřitel dozvědět o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, až z pravomocného rozhodnutí soudu. V obecné poloze se vyslovil pouze v tom smyslu, že není vyloučeno, že za určité situace bude mít poškozený informace o vzniku škody, z nichž lze dovodit odpovědnost určité osoby, až z pravomocného rozsudku, kde je obsažen definitivní a závazný závěr o případném škůdci. Navázal závěrem (bez bližšího zdůvodnění), že právě v této konkrétní věci se žalobce o vzniku škody dozvěděl až z rozsudku odvolacího soudu.

Že ani takovou situaci nelze vyloučit, vyplývá z rozsudku ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4668/2008, v němž Nejvyšší soud při přezkumu správnosti právního posouzení v otázce počátku běhu promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. dovodil, že o rozhodující okolnosti případu, tj. že jí byla postoupena neexistující pohledávka, se žalobkyně dozvěděla – vzhledem k tam popsané sporné povaze věci - až z rozsudku odvolacího soudu, neboť až v tomto okamžiku bylo najisto postaveno, že smlouva o úvěru je pro omyl neplatná.

Zda se též v souzené věci jedná o situaci, vzhledem k níž se žalobce mohl o tom, že mu vznikla škoda a která osoba za ni odpovídá, dozvědět až z rozsudku odvolacího soudu, je otázkou správnosti právního posouzení, jež podléhá dovolacímu přezkumu pouze v případě přípustnosti dovolání.

Odpověď na otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o škodě a o škůdci (jak je tomu v režimu § 106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž též samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět, vyplývá přímo a způsobem nevzbuzující pochybnosti z dikce právního předpisu. Byť odvolací soud při formulaci svého shora uvedeného závěru použil slovní spojení „žalobce se o vzniku škody dozvěděl až z rozsudku“, je z kontextu zřejmé, že se jedná toliko o formulační nedůslednost a že odvolací soud se ve skutečnosti zabýval otázkou, kdy se žalovaný mohl – v poměrech tohoto konkrétního případu – o škodě dozvědět.

Odvolací soud se pak neodchýlil ani od dovolatelem označeného závěru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, neboť otázku, která fyzická osoba je tou, jejíž vědomost o vzniku škody je při posuzování počátku běhu promlčecí doby přičitatelná poškozené právnické osobě, neřešil a ani neměl důvod řešit, dospěl-li k závěru, že v příslušné době rozhodné okolnosti zjistitelné nebyly.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2015

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru