Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 5086/2016Usnesení NS ze dne 28.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Smlouva o úvěru
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5086.2016.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 497 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 5086/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MONETA Auto, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované Caesar’s Gladiators s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, identifikační číslo osoby 28160746, zastoupené Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Poupětova 34/16, o zaplacení částky 448 309,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 425/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 30 Co 48/2016-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 9. 2015, č. j. 28 C 425/2014-63, uložil žalované zaplatit žalobkyni celkem částku 448 309,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých dílčích částek (výrok I.) a na nákladech řízení částku 91 730,05 Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 52 479 Kč (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že „odvolací soud nepřihlédl ke všem jí tvrzeným skutečnostem a je přesvědčena, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení zejména otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Po rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně změnila ke dni 1. 5. 2016 svou firmu z GE Money Auto, s. r. o. na MONETA Auto, s. r. o. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že s ukončením smlouvy jejím odstoupením vyjádřil za žalobkyni souhlas Z. T., který byl osobou pověřenou jednáním za žalobkyni podle ustanovení § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1352/2005. Dále má za to, že i v případě překročení kompetencí této osoby zavazovaly žalobkyni podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jeho úkony učiněné jménem žalobkyně, a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003.

Odvolací soud však své závěry o tom, že šlo o neplatné odstoupení ze strany žalované od smlouvy, založil ve shodě se soudem prvního stupně na zjištění, že v době, kdy žalovaná doručila žalobkyni výzvu k odstoupení od smlouvy s úmyslem předčasně doplatit úvěr, nebyla splněna podmínka pro předčasné doplacení úvěru sjednaná ve všeobecných obchodních podmínkách, neboť v té době existovala dlužná splátka úvěru, nedošlo proto k platnému odstoupení žalované od smlouvy. Odvolací soud z obsahu listiny „výzva k odstoupení“ zjistil, že žalovaná doručila tuto listinu dealerovi (prodejci) vozidla, jehož koupě měla být úvěrem financována, a že je v ní vyjádřen souhlas dealera (pana T.) se započtením částky 875 000 Kč zaslané žalovanou na účet věřitelky na částku podle Rozvahy předčasného splacení a ukončení smlouvy. Podle obsahu této listiny, jak byl zjištěn odvolacím soudem, v ní pan T. jednal svým jménem a nikoliv za jiného, tj. nikoliv jménem žalobkyně (věřitelky), které až následně tato listina byla doručena k rukám pana P. Dovolatelka tak svými argumenty zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vycházel při právním posouzení věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného odvolacím soudem však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Z obsahu dovolání je dále zjistitelné, že odvolací soud se měl podle názoru dovolatelky odchýlit při posouzení účinků odstoupení žalobkyně od smlouvy od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 476/2013, v otázce, zda lze v řízení po odstoupení od smlouvy úvěru uplatňovat dlužné měsíční splátky úvěru za období po odstoupení od smlouvy.

V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěrům, které tvoří ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2851/99, uveřejněný pod číslem 15/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že odstoupením věřitele od smlouvy od úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže vzniknout nová pohledávka. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s úroky). Závazek na vrácení dlužné částky úvěru s úroky se tedy odstoupením od smlouvy pouze „modifikuje“ ve své splatnosti a namísto dílčích plnění postupně splatných se na požádání věřitele stává ihned splatnou celá pohledávka. Stále však jde o totožnou pohledávku věřitele vůči dlužníku na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a úroků vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru, pouze splatnou dříve a vcelku.

Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil. Žalobkyně v řízení uplatnila nárok na zaplacení některých nesplacených splátek úvěru podle ní splatných od 25. 5. 2012 do 25. 11. 2013 v celkové výši 448 309,69 Kč s tvrzením, že jí byla žalovaná podle smlouvy povinna vrátit celou jistinu poskytnutého úvěru včetně sjednaného úroku v 60 splátkách po 24 200 Kč, tj. celkem 1 452 000 Kč. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná na jistině úvěru a úrocích žalobkyni vrátila dosud pouze 899 400 Kč, že žalobkyně od smlouvy platně odstoupila a podle ujednání čl. 6 všeobecných obchodních podmínek byla žalovaná povinna jí do 14 dnů od odstoupení od smlouvy zaplatit veškeré neuhrazené splátky (tvořené pouze dlužnou jistinou úvěru s úrokem). Takový závěr tedy odpovídal povinnosti žalované vrátit celou dlužnou částku s úrokem podle ustanovení § 506 obch. zák. a žalobkyně byla oprávněna (nikoliv povinna) se žalobou domáhat celé pohledávky tvořené souhrnem všech dosud neuhrazených splátek jistiny úvěru a úroku. Bylo však nesporným právem žalobkyně uplatnit žalobou pouze část této své pohledávky tvořenou jen některými neuhrazenými splátkami. Ani skutečnost, že se žalobkyně domáhala v řízení úroků z prodlení z dílčích dlužných částek v nižší výši a s pozdějším datem počátku prodlení, než jaký odpovídal jejímu nároku plynoucímu z účinků odstoupení od smlouvy o úvěru, nebránila důvodnosti takového nároku, neboť se tak v řízení domáhala pouze části příslušenství, na které měla nárok. Právní posouzení platnosti odstoupení od smlouvy odvolacím soudem odlišné od právního názoru žalobkyně proto mělo vliv pouze na otázku splatnosti žalobkyní uplatněné pohledávky, která nastala dříve, než se žalobkyně domnívala. Jednalo se však stále o tutéž pohledávku vyplývající ze skutku vymezeného žalobním tvrzením, že žalobkyně žalované poskytla úvěr, který jí měla žalovaná vrátit spolu s úroky, a tuto svou povinnost nesplnila, a proto se domáhala části těchto nevrácených peněžních prostředků s úrokem. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. a nebyl vázán právním posouzením věci žalobkyní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005).

Zcela irelevantní a přípustnost dovolání nezakládající je námitka dovolatelky, že odvolací soud nerozhoduje jednotně, neboť v obdobné věci rozhodl v jiném složení senátu zcela odlišným způsobem. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že otázka hmotného či procesního práva je rozhodována rozdílně dovolacím soudem. Odlišná rozhodovací praxe soudu odvolacího přípustnost dovolání nezakládá.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Dovolatelka podala dovolání výslovně proti prvnímu i druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, tedy i v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci. Tento nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Jelikož dovolání lze ve vztahu k údajům vymezujícím předpoklady přípustnosti či důvody dovolání a jeho rozsah doplňovat podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. jen v průběhu trvání lhůty k dovolání, nepřihlédl dovolací soud k doplnění dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno do datové schránky dne 24. 4. 2017, neboť bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 28. 8. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru