Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 5034/2014Usnesení NS ze dne 27.04.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5034.2014.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1765/15 ze dne 27.10.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 5034/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Jihostroj a. s., se sídlem ve Velešíně, Budějovická 148, PSČ 382 32, identifikační číslo osoby 46678212, zastoupené Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, PSČ 370 01, proti žalovanému Povodí Vltavy, státní podnik, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, PSČ 150 24, identifikační číslo osoby 70889953, zastoupenému JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, o určení vlastnického práva, o určení trvání závazkového vztahu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 188/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. června 2014, č. j. 19 Co 489/2014-214, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 14. října 2013, č. j. 34 C 188/2012-166, ve výrocích, jimiž Okresní soud v Českých Budějovicích určil, že závazkový vztah založený hospodářskou smlouvou o přípravě a realizaci výstavby Malé vodní elektrárny Římov a jejím provozování ze dne 19. listopadu 1982 trvá (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 31 755,35 Kč (výrok pod bodem V), a kterým tento odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Vymezuje přitom pět otázek.

První z dovolatelem předestřených otázek, „zda dochází k zániku smlouvy její konzumací v případě, že si smluvní strany v této smlouvě dohodnou obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů a tyto právní vztahy následně konkrétně upraví samostatnými smlouvami, na základě kterých smluvní strany následně si plní“, je založena na předpokladu, že hospodářská smlouva o přípravě a realizaci výstavby malé vodní elektrárny Římov (dále též jen „MVE“) a jejím provozování ze dne 19. listopadu 1982 (dále též jen „předmětná smlouva“) obsahovala toliko obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů a strany si plnění poskytovaly pouze na základě následných smluv, obsahujících konkrétní úpravu právních vztahů. Na takto postavené otázce však napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud význam předmětné smlouvy (její účel) posoudil jinak. Nepřijal argumentaci dovolatele, že obsahem smlouvy bylo pouze stanovení rámcových pravidel v rámci přípravy, a ujednání v jejím článku V vyhodnotil jako ujednání o základních pravidlech provozování elektrárny (s tím, že v hospodářské smlouvě o sdružení budou upraveny podrobnosti). Právě proto nepřistoupil na názor prosazovaný dovolatelem a uzavřel, že ohledně ujednání předmětné smlouvy o společném užívání a provozování nemohlo dojít k její „konzumaci“.

Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Totéž platí o související otázce, „zda lze vyloučit výpověď jako způsob ukončení smlouvy obsahující obecný rámec a zásady budoucích právních vztahů smluvních stran v případě, že byly výpovědí platně ukončeny smlouvy konkrétně upravující práva a povinnosti stran, uzavřené následně na základě původní smlouvy“. Soud prvního stupně ostatně odvoláním nenapadené výroky svého rozsudku, jimiž zamítl žalobu na určení, že trvají závazkové vztahy založené hospodářskou smlouvou o sdružení prostředků ze dne 8. května 1984 a hospodářskou smlouvou o provozu MVE ze dne 10. října 1986 ve znění dodatků, založil stran první z uvedených smluv na závěru, že byla provedením stavby splněna a tudíž „konzumována“, a učinil tak na základě úvahy, že tato smlouva v článku V. pouze opakuje dříve ujednané (rozuměno ujednané v předmětné smlouvě), že provozovateli jsou obě smluvní strany rovným dílem, a nejedná se tudíž o žádné samostatné či nové ujednání. Vzhledem k tomu shledal výpověď této smlouvy za nadbytečnou. Jako platnou vyhodnotil pouze výpověď hospodářské smlouvy o provozu MZE, to však právě jen z toho důvodu, že podle jeho posouzení tato smlouva pouze určuje konkrétní podrobnosti společného provozování a užívání elektrárny, které lze vzhledem k měnícím se okolnostem – a dokonce se jeví nutné, jak naznačuje existence několika dodatků této smlouvy - nově upravit dohodou. Zdůraznil, že výpověď této smlouvy upravující pouze technické záležitosti neznamená zpochybnění základního režimu společného provozování elektrárny (upraveného v předmětné smlouvě). Tím spíše pak platí o této otázce, že je založena na jiných předpokladech, než z nichž vycházely soudy nižších stupňů, a jde tudíž o otázku, kterou odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na ní proto nezávisí.

Jako další dovolatel nastoluje otázku, „zda lze považovat závazek vyplývající z hospodářské smlouvy uzavřené podle hospodářského zákoníku a spočívající svým obsahem v povinnosti plnit druhé smluvní straně podíl na zisku z provozu zařízení ve vlastnictví jedné smluvní strany a postaveného na základě smlouvy o sdružení prostředků za neukončitelný výpovědí podle ustanovení § 129a hospodářského zákoníku“. Má-li odkazem na § 129a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 31. prosince 1991 (dále též jen „HZ“), dovolatel na mysli případ, kdy je oprávnění vypovědět smlouvu takového typu vyloučeno povahou závazku, pak na takto položenou otázku nelze nalézt obecně platnou odpověď; bude vždy záležet na okolnostech konkrétního případu. Nad rámec uvedeného lze dodat, že soudy nižších stupňů v souzené věci při aplikaci ustanovení § 129a HZ z okolností tohoto případu vycházely a úvahám, jejichž prostřednictvím dospěly k závěru, že povaha ujednání v článku V předmětné smlouvy vylučuje možnost výpovědi smlouvy ve smyslu citovaného ustanovení, nelze ničeho vytknout.

Odvolací soud ostatně napadené rozhodnutí založil především na závěru, že ukončení posuzovaného závazkového vztahu jednostranným právním úkonem (výpovědí) je vyloučeno dohodou smluvních stran. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).

Otázkou, „zda v případě, kdy hospodářská smlouva uzavřená na dobu neurčitou podle hospodářského zákoníku obsahuje ujednání, že ji lze zrušit pouze se souhlasem druhé strany, je nemožné tuto smlouvu ukončit výpovědí podle ustanovení § 129a hospodářského zákoníku“, pak dovolatel zřejmě otevírá otázku, zda lze pod pojem „zrušení smlouvy“ užitý v předmětné smlouvě subsumovat „zrušení hospodářského závazku výpovědí“ ve smyslu ustanovení § 129a HZ. Ani v tomto případě nelze učinit obecný (obecně platný) judikatorní závěr. Jde o otázku výkladu právního úkonu, o odstranění pochybností o skutečné vůli stran jím projevené, za užití interpretačních pravidel upravených v ustanovení § 20 odst. 2 HZ. I tu tedy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, a to jak na jazykovém vyjádření obsaženém ve smlouvě jako celku (neboť význam pojmu užitého ve smlouvě je třeba zjišťovat v kontextu), tak na povaze jednání, o něž jde (a s ní souvisejícím účelu smlouvy), a na okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena, s přihlédnutím k příslušným zásadám poctivého hospodářského styku (srov. § 20 odst. 2 HZ). Okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle mohou být a také bývají případ od případu odlišné (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010, ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 31. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 4200/2010). Pro úplnost lze dodat, že důvody, pro něž odvolací soud dospěl k dovolatelem zpochybňovanému závěru, shledává Nejvyšší soud přiléhavými a argumenty dovolatele hodnotí jako formalistické a účelové.

Na poslední z dovolatelem předložených otázek, „zda v případě, kdy hospodářská smlouva uzavřená mezi dvěma socialistickými organizacemi podle hospodářského zákoníku na dobu neurčitou, obsahující ujednání, že ji lze zrušit pouze se souhlasem druhé strany a jejímž obsahem je závazek jedné smluvní strany plnit druhé smluvní straně podíl na zisku z provozu zařízení ve vlastnictví první smluvní strany postaveného na základě smlouvy o sdružení prostředků, lze smlouvu jednostranně ukončit, resp. považovat za ukončenou s odůvodněním, že od uzavření smlouvy před rokem 1989 došlo k trvalé změně okolností (clausula rebus sic stantibus)“, napadené rozhodnutí nezávisí. Příčinou skutečnosti, v níž dovolatel spatřuje trvalou změnu okolností, totiž že jeho smluvním partnerem se namísto státního podniku hospodařícího s majetkem státu stala obchodní společnost, nebyla samotná změna společensko-hospodářských poměrů, jíž argumentuje, nýbrž konkrétní privatizace tohoto státního podniku. Odvolací soud proto svůj příslušný závěr založil na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění novely provedené s účinností od 28. února 1992 zákonem č. 91/1992 Sb., podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Ačkoliv dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení, neuvedl, v čem v tomto směru spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. V každém případě však dovolání v této části není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2015

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru