Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 502/2020Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.502.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 502/2020-217

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. R., narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalované R. S., podnikající pod obchodní firmou R., narozené XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 2/2, o zaplacení částky 123 460 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 7/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 4 Cmo 34/2019-203, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 61 Cm 7/2010-182 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 123 460 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 62 744 Kč (výrok II). Takto soud prvního stupně rozhodoval poté, co byl jeho přechozí rozsudek, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 123 460 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, zrušen usnesením odvolacího soudu pro nedostatek důvodů a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která dovolacím soudem doposud řešena nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka předkládá otázku, zda „může soud při rozhodnutí o žalobě zcela pominout některé z provedených důkazů, které nebyly zpochybněny nebo vyvráceny“, a má za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od jí citovaných rozsudků Nejvyššího soudu týkající se hodnocení důkazů a obsahu odůvodnění. Podle dovolatelky bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné pro absenci hodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Namítá, že nebyly zohledněny některé provedené důkazy (které konkretizuje), z nichž vyplývá, že dodala na stavbu materiál požadovaný žalobcem v neplatné smlouvě (natřené palubky). Odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, neboť se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil, byť nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně měla vést k jeho kasaci a nikoliv k potvrzení jeho správnosti. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).

Na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud neučinil závěr, že bylo možno některé důkazy provedené soudem prvního stupně pominout. Naopak se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který i na základě důkazů, jež zmiňuje dovolatelka, vzal za prokázané, že předmětný materiál byl na stavbu minimálně zčásti navezen a namontován (provedena část obkladu domu). Neměl však za prokázané, že by takový materiál byl žalobcem převzat a využit pro realizaci jeho činnosti na stavbě pro investora, neboť bylo zjištěno, že instalovaná část obložení byla jako nekvalitní odstraněna, a nebylo zřejmé, kdo a kam nepoužitelný materiál, k jehož odvozu ze stavby byla žalovaná vyzvána, fakticky odvezl, tj. nevzal za prokázané, že by se materiálem dovezeným na stavbu žalobce jakkoliv obohatil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí byla určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pokud dovolatelka prostřednictvím této námitky zpochybňovala výsledek hodnocení provedených důkazů, tj. správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, lze pro úplnost dodat, že dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).

Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud zatížil řízení vadou (potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jež podle ní bylo nepřezkoumatelné), přehlíží, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť tím je toliko nesprávné právní posouzení věci. K případné existenci vad řízení by mohl dovolací soud přihlédnout podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo ve smyslu dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, neboť podle obsahu jejího odvolání, případné nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebyly na újmu práv dovolatelky v odvolacím řízení.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda „respektuje napadené rozhodnutí princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí“, kterou dovolatelka považuje za doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť také na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (takovou otázku odvolací soud neřešil). Předkládanou otázkou dovolatelka toliko, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17 (jež je veřejnosti dostupný – na https://nalus.usoud.cz), namítá nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí a tedy vadu odvolacího řízení, jež sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, jak bylo vysvětleno výše. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatelky na výše citovaný nález Ústavního soudu, není přiléhavý, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil ohledně řešení právních otázek od svého předchozího zrušujícího usnesení, v němž shledal, že smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky nelze považovat za platnou. Uzavřel, že vzájemně poskytnutá plnění je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení a zohlednit i prospěch, kterého se žalobci dostalo, nakládal-li s plněním žalované dále ve vztahu k investoru akce, přičemž soudu prvního stupně uložil zabývat se důkazy předloženými účastníky k prokázání rozsahu jimi poskytnutého bezdůvodného obohacení. Z těchto závěrů nemohla dovolatelka nabýt „oprávněně dojem, že ve sporu musí býti alespoň částečně úspěšná“.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru