Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 50/2020Usnesení NS ze dne 03.03.2020

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.50.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1769/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 50/2020-211

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220, proti žalovanému J. V, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, Matušova 982/9, o zaplacení 102 188,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 27 C 187/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 17 Co 406/2017-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 10. 2016, č. j. 27 C 187/2013-106, ve správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 92 600,68 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a zrušil ho ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál. I když dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že pochybil v otázce naplnění podmínek pro zesplatnění úvěru a dále v otázce, zda v případě neplatného zesplatnění úvěru může banka uplatnit nárok na zaplacení celého zůstatku dluhu, a nikoli jen na splátky, jež nemohla inkasovat, při jejichž řešení se měl podle jeho mínění odchýlit od ustálené judikatury, pak žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (a ani Ústavního soudu), s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí při řešení předestřených otázek v rozporu, nijak neoznačil.

Pokud pak dovolatel tvrdí, že soud nehodnotil provedené důkazy v souladu s § 132 o. s. ř., v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, patrně přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

K požadavku dovolatele na „zrušení rozsudku a náhrady nákladů dovolacího řízení“ dovolací soud jen poznamenává, že o nákladech dovolacího řízení nebylo dosud rozhodováno, a proto se nelze domáhat ani zrušení takového rozhodnutí.

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že po podání dovolání Okresní soud v Děčíně doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 27 C 187/2013-183, již pravomocně rozhodl o zbývající části předmětu řízení aio nákladech za řízení před soudy obou stupňů, řízení ve věci končí (srov. § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), a proto dovolací soud rozhodl i o nákladech dovolacího řízení s tím, že výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 3. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru