Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 4827/2014Usnesení NS ze dne 11.05.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4827.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 4827/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ELIS PRAHA spol. s. r. o., se sídlem v Praze 2, Oldřichova 11/264, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 49709275, proti žalovanému Ing. M. P., zastoupenému Mgr. Vladimírem Bendou, hostujícím evropským advokátem se sídlem v Senici, Hollého 745/34, PSČ 905 01, Slovenská republika, adresa pro doručování Úžice, Hlavní 29, PSČ 277 45, o zaplacení částky 683 318 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 19 C 258/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2014, č. j. 29 Co 280/2014-142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. ledna 2014, č. j. 19 C 258/2011-93, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 683 318 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel co do přípustnosti dovolání pouze odkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř. Oproti požadavku stanovenému v § 241a odst. 2 o. s. ř., blíže vysvětlenému v již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněný. V rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu však při polemice s právním posouzením odvolacího soudu argumentuje konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu, lze proto přes shora uvedený nedostatek dovodit, že dovolání v části, v níž směřuje proti výroku o věci samé, obsahuje – v rozsahu odkazů na judikatorní závěry - náležitosti umožňující zkoumat jeho přípustnost.

Dovolání Nejvyšší soud přípustným neshledal, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí při řešení otázek, k nimž dovolatel vztahoval jím označené judikatorní závěry, od těchto závěrů ani od jiné judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

V rozsudku ze dne 21. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že nelze požadovat zaplacení ceny za poskytnuté vícepráce, nedošlo-li ke změně smlouvy o dílo o rozšíření díla. V souzené věci však odvolací soud k tzv. vícepracím zdůraznil, že na některé z nich existuje dodatečná objednávka a u některých je odsouhlasena cenová nabídka, že v e-mailové korespondenci se hovoří o výši závazku, aniž byla vyfakturovaná cena díla zpochybňována, a že o existenci závazku v této výši svědčí i obsah dohody o přistoupení k závazku a dohody o úhradě dluhu. Vycházel tedy zjevně z názoru, že došlo k příslušné dohodě stran o rozšíření předmětu díla o vícepráce a o jejich ceně.

Závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněného pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4133/2009, se na poměry souzené věci v žádném ohledu nevztahují, nehledě na to, že odvolací soud na dohodě o úhradě dluhu své rozhodnutí nezaložil; výslovně zdůraznil, že se platností této dohody nezabýval, neboť byla uzavřena až následně. Taková otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria ustanovení § 237 o. s. ř. nesplňuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013).

Z téhož důvodu nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání argumentace, že dohoda o úhradě dluhu je „zmatečná“, založená na polemice s těmi závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud nepřevzal, a podpořená odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002. Předmětem dovolacího přezkumu je toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, se odvolací soud neodchýlil ani při posouzení platnosti dohody o přistoupení k závazku. Úvahy, jimiž se řídil, a závěry, k nimž prostřednictvím těchto úvah dospěl, jsou v souladu s požadavky na identifikaci pohledávky v právních úkonech, vytýčenými v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 9, ročník 2003, pod číslem 165).

Nejvyšší soud ostatně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem (srov. např. rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, rozsudek ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a rozsudek ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a Ústavní soud prosazuje jako základní princip výkladu smluv, reflektující autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, prioritu takového výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, se v žádném ohledu nevztahují ani k předmětné dohodě o přistoupení k závazku.

Na rámec uvedeného lze dodat, že dovolatel se mýlí, přičítá-li odvolacímu soudu názor, že k uzavření této dohody nebylo třeba souhlasu dlužníka. Odvolací soud dovodil, že tato dohoda byla podepsána též za dlužníka, tj. za společnost SHARK spol. s r. o. Námitky dovolatele, že podpis na straně dlužníka (nečitelný podpis u otisku jeho razítka) očividně není podpisem jednatele dlužníka (tj. dovolatele) ani podpisem jeho generálního ředitele, je polemikou se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, jehož správnost v dovolacím řízení zpochybnit nelze.

Ačkoliv dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, dovolání postrádá v tomto směru jakoukoliv argumentaci, natož pak údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolán. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání, pro který nelze zkoumat jeho přípustnost, nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. května 2015

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru