Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 4459/2011Usnesení NS ze dne 29.10.2013

HeslaOdstoupení od smlouvy
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4459.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 4459/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalované I. Š., podnikatelce, místem podnikání v Hradci – Nové Vsi ev. č. 18, PSČ 790 84, identifikační číslo osoby 41577400, zastoupené Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 124/11, PSČ 760 01, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 3,318.323,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 82/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2011, č. j. 1 Cmo 180/2010-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2010, č. j. 11 Cm 82/2008-42, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 3,318.323,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila a právní otázka splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.

Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání též z toho, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, pak zřejmě přehlédla, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, které již v demonstrativním výčtu kritérií (jak se podává shora), z nichž lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, rozpor s hmotným právem neuvádí. Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok uplatněný dovolatelkou vzájemným návrhem jako promlčený, neboť opomněl aplikovat ustanovení § 388 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), pak otázku zásadního právního významu neotevírá, neboť otázka aplikace ustanovení § 388 odst. 2 obch. zák. není pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Předmětem řízení v souzené věci byla pouze ta část nároku na náhradu škody uplatněného vzájemnou žalobou v celkové výši 3,390.901,- Kč, která nebyla co do částky 72.578,- Kč posouzena jako vzájemná pohledávka uplatněná k započtení proti žalované pohledávce a řízení, o níž bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. července 2008, č. j. 11 Cm 204/95-417, vyloučeno k samostatnému projednání. Nárok, jenž je předmětem řízení v souzené věci, tedy není právem uplatněným při obraně nebo započtení ve smyslu ustanovení § 388 odst. 2 obch. zák., jak se mylně domnívá dovolatelka.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani otázka, zda musí jednostranný úkon odstoupení od smlouvy učiněný podle ustanovení § 344 a násl. obch. zák. obsahovat uvedení konkrétního důvodu včetně jeho skutkového vymezení tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Je tomu tak kumulative ze dvou důvodů.

Především spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. usnesení ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z poslední doby např. usnesení ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011, a usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 2220/2011). V souzené věci byla žaloba zamítnuta v prvé řadě z toho důvodu, že uplatněné právo na náhradu škody, i kdyby je dovolatelka měla, nelze přiznat z důvodu promlčení, a ve vztahu k posouzení této právní otázky podmínka jejího zásadního právního významu splněna není, jak vysvětleno shora.

Dále pak se jedná o otázku, která byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a odvolací soud (jenž se touto otázkou výslovně nezabýval, dovodil však, že odstoupení od smlouvy vyvolalo zamýšlené účinky), se od judikatorních závěrů dovolacího soudu neodklonil. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8855, formuloval a odůvodnil právní závěr, že právní úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána jako nezbytná obsahová část právního úkonu (shodně srov. např. usnesení ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2010, a rozsudek ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009).

V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. října 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru