Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 438/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.438.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 438/2020-375

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně M. E. G., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Pražská 1660/25a, proti žalovanému M. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, o zaplacení 981 569 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 1192/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2019, č. j. 21 Co 138/2018-331, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 12. 2017, č. j. 14 C 1192/2010-277, v části vyhovujícího výroku ve věci samé, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 981 569 Kč se 7,75 % úroky z prodlení p. a. od 5. 1. 2011 do zaplacení [výrok pod bodem I.a)], změnil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že žalobu v rozsahu 7,75% úroků z prodlení p. a. z částky 981 569 Kč za dobu od 1. 10. 2010 do 4. 1. 2011 zamítl [výrok pod bodem I.b)], uložil žalovanému nahradit žalobkyni 242 189 Kč na nákladech řízení před soudem prvního stupně [výrok II.], uložil žalovanému zaplatit České republice náklady řízení ve výši 421 Kč [výrok III.] a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 16 741 Kč [výrok III.].

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Změnil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu 7,75% úroků z prodlení p. a. z částky 981 569 Kč za dobu od 1. 10. 2010 do 4. 1. 2011, nemohla být tímto měnícím rozhodnutím žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu ke změně rozhodnutí v jeho prospěch.

Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té jeho části prvního výroku, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu 7,75% úroků z prodlení p. a. z částky 981 569 Kč za dobu od 1. 10. 2010 do 4. 1. 2011, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl.

Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, kterou dovolatel směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé [výrok I.a)] a do druhého, třetího a čtvrtého výroku.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál, spatřuje-li přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud, jemuž vytýká pochybení při řešení otázek aplikace právní normy (konkrétně zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, namísto zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) na právní vztah vzniklý mezi účastníky, promlčení žalobního nároku a vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále že „má být právní otázka v daném případě vyřešena jinak“.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, pak žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (a ani Ústavního soudu), s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí při řešení předestřených otázek v rozporu, nijak neoznačil. Pokud pak v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání uvádí, že má být právní otázka v daném případě vyřešena jinak, zcela přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.

Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti jeho výroku 1.a) pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pokud dovolatel uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v jeho druhém, třetím a čtvrtém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto odmítl zbývající část dovolání pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru