Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 4208/2019Usnesení NS ze dne 02.06.2020

HeslaZdravotnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4208.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 4208/2019-787

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Oblastní nemocnice Náchod a. s., se sídlem v Náchodě, Purkyňova 446, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 26000202, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 6 781 742,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 150/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 120/2019-751, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 31 944 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, za niž má otázku, „kterým okamžikem nastává splatnost úhrady za poskytnuté zdravotní služby, pokud zdravotní služby, hrazené na základě smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, nebyly poskytovatelem zdravotních služeb vykázány v souladu se systémem vykazování zdravotních služeb DRG (Diagnosis Related Group), a tedy v souladu se smlouvou a právním předpisem“.

Odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit, jestliže ve shodě s obsahem spisu dovodil, že předmětem zkoumání v tomto sporu byla správnost vyúčtování zdravotní péče poskytnuté žalobkyní pojištěncům dovolatelky v roce 2009, žalobkyně se však nedomáhá zaplacení úhrady za zdravotní péči poskytnutou v tomto roce, nýbrž doplatku sjednaných zálohových plateb za období květen a srpen 2011. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, vycházejících ze shodných tvrzení účastníků, totiž dovolatelka žalobkyni zdravotní péči poskytnutou v roce 2009 uhradila v celé vyúčtované výši (145 588 013,23 Kč), následně však na základě výsledků revizí dospěla k závěru, že část ve výši 6 781 742,55 Kč jí byla vyúčtována neoprávněně (protože u některých pacientů provedené zařazení do DRG neodpovídá zdravotní dokumentaci), vyzvala proto žalobkyni k vrácení tvrzeného přeplatku a tento přeplatek nakonec započetla právě proti zálohovým platbám za květen a srpen 2011. Jádrem sporu tedy byla otázka, zda dovolatelka měla v době započtení vzájemnou pohledávku vůči žalobkyni z důvodu přeplatku a v jaké výši, tj. zda a v jakém rozsahu provedené započtení přivodilo zamýšlené účinky – zánik pohledávek žalobkyně, vůči nimž kompenzační projev směřoval.

Skrze takto položenou otázku (ani jinak) dovolatelka nezpochybňuje, že žalobkyni vzniklo právo na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v roce 2009 též co do části sporné částky ve výši 4 443 318,97 Kč, nýbrž snaží se prosadit názor, že tato pohledávka nebyla splatná; že je třeba rozlišovat mezi samotným vznikem pohledávky a její splatností, není třeba rozebírat. V situaci ale, kdy i tuto částku již zaplatila a řeší se toliko otázka, zda a v jakém rozsahu jí vzniklo právo na vrácení, je rozhodné pouze to, zda a v jakém rozsahu plnila na existující pohledávku; zda existující pohledávka, na niž plnila, byla splatná či nikoliv, je tu bez právního významu. Není-li plnění na pohledávku před její splatností vyloučeno zákonem či smlouvou, může dlužník splnit svůj dluh i před splatností; plněním před splatností k bezdůvodnému obohacení nedochází.

Otázka splatnosti byla v poměrech souzené věci významná právě jen ve vztahu k pohledávkám žalobkyně, vůči nimž dovolatelka provedla započtení, zčásti neúčinně. Proto soudy nižších stupňů přiznaly žalobkyni úrok z prodlení od 1. 7. 2011, s odůvodněním, že zálohová platba za květen a srpen 2011 byla splatná nejpozději v červenci 2011.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. již usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a z pozdější doby usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Z téhož důvodu nemůže založit přípustnost dovolání argumentace, v níž dovolatelka odkazuje na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k ustanovení § 365 a § 370 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 31. 12. 1013.

Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí (uvádí-li dovolatelka, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“), je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 2. 6. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru