Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 4205/2019Usnesení NS ze dne 28.01.2020

HeslaZdravotní pojištění
Podnikání
Podnikatel
Promlčení
Bezdůvodné obohacení
Dobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4205.2019.1
Dotčené předpisy

§ 107 obč. zák.

§ 3 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 911/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 4205/2019-668

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TOP FINANCE CLUB s. r. o., se sídlem v Brně, Královo Pole, Palackého třída 200/77, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 28957679, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 10 390 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 73/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 72 Co 59/2019-606, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolatelka má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud v napadeném rozhodnutí jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak také na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“.

Jako otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena, dovolatelka předkládá otázku, „zda lze žalovanou v daném případě považovat za podnikatele, …., tzn. zda se jedná o spory vyplývající z aktivit žalované, mající charakter podnikatelské činnosti (tím dle žalobkyně bezesporu uzavření smlouvy o náboru dalších pojištěnců je), či zda se jedná o spory plynoucí z povinné účasti na veřejném zdravotním pojištění …“. Na řešení takto nepřesně, zužujícím způsobem formulované otázky však napadené rozhodnutí nezávisí. V usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud dovodil pro účely řešení otázky předpokladů pro aplikaci ustanovení § 87 písm. c) o. s. ř., že žalovaná není podnikatelem a nelze ani na ni jako na podnikatele podle § 420 až § 421 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahlížet. V navazujícím usnesení ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, se k těmto závěrům přihlásil a dodal, že též ve zde souzené věci je předmětem řízení nárok na plnění z prostředků veřejného zdravotního pojištění, tedy nárok ze závazkového vztahu v oblasti, v níž žalovaná nevykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem a nemá k podnikání v této oblasti ani živnostenské nebo jiné oprávnění (nemůže mít, neboť v ní má podnikání zákonem výslovně zapovězeno), nelze ji tudíž v takovém závazkovém vztahu za podnikatele považovat ani nelze mít za to, že je podnikatelem. Z těchto závěrů je patrno, že posouzení žalované jako nepodnikatele se neupíná jen na spory plynoucí z povinné účasti na veřejném zdravotním pojištění, jak se snaží dovodit dovolatelka, popř. na právní vztahy, jejichž předmětem je plnění z prostředků veřejného zdravotního pojištění, o něž v tam vedených řízeních konkrétně šlo; závěry se vztahují obecně na oblast veřejného zdravotního pojištění, neboť právě v ní je žalované zapovězeno podnikat.

Otázka, zda nábor nových pojištěnců byl činností spadající do oblasti veřejného zdravotního pojištění či nikoliv, nebyla sice dosud dovolacím soudem výslovně zodpovězena, přípustnost dovolání však nezakládá, neboť odpověď na ni vyplývá zcela bezpečně již ze stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu, z té, na kterou odkázaly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladově těžkosti. V navazujících rozhodnutích pak dovodil, že tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019).

Nejvyšší soud považuje za zcela zjevné (neboť ani dost dobře nepřichází v úvahu racionální alternativa), že do oblasti veřejného zdravotního pojištění spadal i nábor nových pojištěnců jako subjektů právních vztahů v této oblasti. Skutečnost, že přitom žalovaná využila služeb podnikatele, na jejím postavení jako nepodnikatele nic nemění. Platí-li, že žalovaná není (a ani nemůže být) podnikatelem v oblasti veřejného zdravotního pojištění, pak není (a nemůže být) podnikatelem v závazkovém vztahu založeném právě jen za účelem získání nových pojištěnců. Argumentace dovolatelky, že žalovaná s ní nejednala „v rámci provádění všeobecného zdravotního pojištění“, nýbrž „v rámci dosažení majetkového prospěchu, byť tento spočíval v zajištění vyšších plateb pojistného od nově přistoupivších pojištěnců, resp. zaměstnavatele a státu“, je zjevně neopodstatněná. Závěr soudů nižších stupňů, že z případného „zisku“ ze zdravotního pojištění pojištěnců nově získaných akviziční činností žalobkyně nemůže žalovaná generovat zisk v podnikatelském slova smyslu, nýbrž tento příjem je zdrojem základního fondu pojišťovny, ze kterého jsou hrazeny zdravotní služby jejím pojištěncům, se ostatně dovolatelka zpochybnit nepokusila. Účelem náboru pojištěnců nebylo dosažení zisku, nýbrž jen rozšíření okruhu osob, na něž se bude veřejné zdravotní pojištění poskytované žalovanou vztahovat. Nelze pochybovat, že z akvizice plynuly pro žalovanou nějaké jiné výhody, nežli zisk, protože jinak by zprostředkování nesjednala (stalo-li se tak), leč to z ní podnikatele v předmětném závazkovém vztahu nečiní; jedním z definičních znaků podnikání je zaměření na zisk.

Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, jestliže shora uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu vztáhly též na nábor nových pojištěnců. Oproti tomu, co jim vytýká dovolatelka, je z jejich rozhodnutí jasně seznatelné, proč tak učinily (srov. bod 28 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil).

Pro úplnost stojí za to dodat, že na řešení otázky, zda má žalovaná zákonem zakázáno podnikat obecně, ve všech oblastech, či zda právě jen v oblasti všeobecného zdravotního pojištění, napadené rozhodnutí nezávisí, neboť soudy nižších stupňů vycházely z názoru, že předmět sporu spadá do oblasti všeobecného zdravotního pojištění.

Argumentace v čl. VII dovolání, podle níž má dovolatelka za osvědčené podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání právně bezvýznamná, neboť rozhodné znění občanského soudního řádu takové ustanovení neobsahuje. Tvrzení, provázené odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, že pro posouzení právního postavení žalované v předmětném závazkovém vztahu neměl odvolací soud dostatečná skutková zjištění, je ostatně zjevně neopodstatněné (viz níže).

Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, se měl odvolací soud odchýlit při posouzení počátku běhu promlčecí doby podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Ani v tom nelze dovolatelce dát za pravdu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, vycházejících z tvrzení samotné žalobkyně obsažených v čl. VI žaloby, žalobkyně obdržela od žalované potvrzení o počtu zprostředkovaných pojištěnců, kteří k ní přestoupili, již v polovině roku 2012. Navazující úvaze o významu data 1. 1. 2013, kdy nastaly podle zákona účinky přestupu pojištěnců získaných zprostředkovatelskou činností dovolatelky (účinky přeregistrace, jak říká soud prvního stupně), nelze podsouvat jiný význam než ten, který je zřetelně patrný zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, totiž že teprve k tomuto dni došlo k akvizici těchto pojištěnců. Jestliže se žalovaná bezdůvodně obohatila plněním dovolatelky, spočívajícím ve zprostředkování náboru nových pojištěnců, pak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení až právě tohoto dne, a dovolatelka se nepochybně nemohla dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení dříve, než vzniklo. Údaje o jeho výši potřebné pro uplatnění práva u soudu však již v tento okamžik měla. V mezidobí mohlo jistě dojít ke změnám, v důsledku nichž byl počet skutečně přestoupivších pojištěnců o něco nižší oproti těm, kteří podali včas přihlášku a ohledně nichž dovolatelka obdržela (podle svého žalobního tvrzení) od žalované potvrzení, to však z hlediska počátku běhu subjektivní lhůty upravené v § 107 odst. 1 obč. zák. nehraje roli.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že o bezdůvodném obohacení se oprávněný dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného (srov. např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). V rozsudku ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, Nejvyšší soud navázal úvahou, že s vyčíslením výše bezdůvodného obohacení prostřednictvím znaleckého posudku není možno spojovat počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., neboť znalecký posudek slouží především k zpřesnění výše peněžitého ocenění majetkového prospěchu, jenž byl nabyt bez právního důvodu, aniž by však měl vliv na samotnou existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze tedy přisvědčit tvrzení dovolatelů, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastal až v okamžiku, kdy byli prostřednictvím znaleckého posudku seznámeni s částkou, jež měla představovat výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných (konec citátu). Obdobně nelze ve zde souzené věci přisvědčit dovolatelce, že by údaje o výši bezdůvodného obohacení potřebné k podání žaloby získala až ze zprávy žalované o tom, zda a kdy se pojištěnci, jejichž přihlášky žalované předala, skutečně stali pojištěnci žalované. Dovolatelka tvrdí, že neměla a dosud nemá možnost tyto údaje zjistit, neboť jí žalovaná příslušnou informaci neposkytla, a že jí nemůže být kladeno k tíži, jestliže v situaci, kdy žalovaná jakoukoliv spolupráci popírala, uplatnila in eventum nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající původně sjednané odměně. V tom s ní nelze souhlasit. Jestliže byla i bez zmíněných informací od žalované schopna v podané žalobě požadovat konkrétní částku na základě tvrzení, že jí samotná žalovaná potvrdila, že v důsledku jí dodaných přihlášek k pojištění skutečně přestoupilo 8 659 osob, pak měla i bez zprávy žalované, jejíž absencí nyní argumentuje, údaje umožňující podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, a tyto údaje měla již ke dni 1. 1. 2013, kdy by mělo bezdůvodné obohacení vzniknout.

Vzhledem k datu, kdy mělo bezdůvodné obohacení vzniknout, ostatně byla, jak správně podotýká ve svém vyjádření k dovolání žalovaná, žaloba podána dne 29. 2. 2016 i po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby stanovené v § 107 odst. 2 obč. zák.

Oproti názoru dovolatelky se odvolací soud neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolatelka pro podporu svého názoru snáší tytéž námitky, jejichž prostřednictvím se snaží prosadit závěr, že subjektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vlastně nezačala vůbec běžet. Argumentuje, že promlčení nezavinila, když při absenci spolupráce ze strany žalované nemohla stanovit skutečnou výši odměny, která jí dle smlouvy skutečně náležela, a tvrdí, že uplatněním námitky promlčení se žalovaná snaží vyhnout zaplacení odměny, která dovolatelce dle uzavřené smlouvy náleží. K popíranému zavinění promlčení postačí odkázat na závěry shora, které se obdobně uplatní i ve vztahu k promlčení práva na plnění ze smlouvy; údaje, které dovolatelka použila k podání žaloby, znala již dne 1. 1. 2013. Že se žalovaná uplatněním námitky promlčení snaží vyhnout zaplacení toho, co po ní dovolatelka žalobou požaduje, je neoddiskutovatelný fakt, nicméně to, co dovolatelka žalované vyčítá, je podstatou institutu promlčení. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na dané téma uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Související tvrzení dovolatelky by, i kdyby byla prokázána, neumožnila přijmout závěr o tom, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je zneužitím práva. Nábor pojištěnců (jejich „přetahování" od jiných zdravotních pojišťoven) rozhodně není výkonem veřejné správy a není sebemenších pochyb, že v předmětném vztahu k dovolatelce, ať již ze smlouvy o zprostředkování či z bezdůvodného obohacení, žalovaná nebyla v postavení správního orgánu (ve vrchnostenském postavení, ve vertikálním veřejnoprávním vztahu). Dovolatelka soudům nižších stupňů neprávem přisuzuje opačný názor a její odkaz na citované závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 206214-1 (míněn zřejmě nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, uveřejněný pod číslem 198/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), je nepřípadný. Jaký význam by měla mít tvrzená skutečnost, že žalovaná přes opakované ujištění nepřistoupila k uzavření písemné smlouvy, na posouzení mravnosti uplatnění námitky promlčení, dovolatelka nevysvětlila. Spoléhání na to, že vzhledem k dosavadní spolupráci se záležitost vyřeší dohodou, má své meze, vyjádřené obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), jak na něj právě též ve vazbě na předpoklady pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. odkázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2917/2011. Argument, že dovolatelka nechtěla podáním žaloby zmařit pokračování spolupráce, má Nejvyšší soud za účelový; není zřejmé, v jakém ohledu by mohla postoj žalované ovlivnit skutečnost, že žaloba nebyla podána do konce roku 2015, ale o dva měsíce později.

Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je však přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, vyloučena.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 1. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru